12. Skiroforion (od poloviny června do poloviny července).
III. Některé míry a peněžní jednotky.
Stadion dlouhé — 178 m; olympijské — 185 m; egyptský schen rovnající se perskému parasangu měřil 30 stadií, tedy kolem 5 km; plethron — 31 m; orgyiá — 185 cm; péchys (loket) — 0,46 m; pús (stopa) — 0,3 m; palaisté (dlaň) — kolem 7 cm; epidama rovnající se 3 palaisté — 23 cm; kondylos rovnající se 2 daktylům (palcům) kolem 4 cm.
Talanton vážilo 26,2 kg, mina 437 g; peněžní jednotky: talanton mělo 100 min, mina 60 drachem.
Rozšířené attické mince: stříbrná didrachma (dvoudrachma) se rovnala zlatému perskému dáreiku. Tetradrachma (čtyřdrachma) na líci s hlavou Athény a na rubu se sovou byla hlavní atická platební jednotka (ve stříbře, zlata se začalo užívat až v Alexandrově době, kdy hodnota talantu a drachmy prudce klesla).
Míry duté — chús (džbán) měl něco málo přes 3 litry; kotylé (pohár) byl 0,3 1.
IV. Řecký pozdrav „Chaire!“ („Raduj se!“) odpovídá našemu pozdravu „Buď pozdraven!“. Při loučení si lidé říkali buď „Chaire!“, nebo když se loučili na delší dobu, „Hygiaine!“: „Buď zdráv!“ (asi jako naše lidové „Tak se měj!“)
Kapitola první
ZEMĚ A HVĚZDY
Západní vítr sílil. Těžké, pod večerní oblohou olejnaté vlny duněly, jak se tříštily o břeh. Nearchos s Alexandrem a Héfaistiónem uplavali hodně daleko, ale Ptolemaios, který plaval hůř a byl těžší, začal ztrácet síly, zvlášť když ho Kóliadský mys přestal chránit před větrem. Zlobil se na své přátele, že ho opustili, protože se neodvážil vzdálit od břehu a bál se přiblížit k běsnící bílé tříšti u hrozivě temných skal. Mlčenlivý a nepřístupný Kréťan Nearchos byl nepřekonatelný plavec a bouře se vůbec nebál, proto ho asi ani nenapadlo, že přeplavat Falérský záliv od mysu k mysu je v takovém počasí pro Makedonce, kteří s mořem nesrostli, nebezpečné. Ale Alexandr a jeho věrný Héfaistión, Athéňan, oba muži železné vůle, chtěli Nearcha dohnat a úplně na svého druha, ztraceného ve vlnách, zapomněli.
„Poseidónův býk“, obrovská vlna, vzal Ptolemaia na své „rohy“. Z této výšky zpozoroval Makedonec maličký záliv, přehrazený ostrými balvany. Vzdal se, uvolnil ztěžklá ramena a rukama si kryl hlavu. Sjel pod vlnu a úpěnlivě prosil Dia-Ochránce, aby ho vedl do průrvy mezi skalami a nevrhl ho na ně.
Vlna se s ohlušujícím hukotem roztříštila a vynesla ho na písek mnohem dál než vlna obyčejná. Ptolemaios byl oslepen, ohlušen a úplně schvácený, popolezl několik loktů, opatrně si klekl a konečně potácivě vstal a třel si hlavu, v níž mu hučelo. Zdálo se, že vlny do něho buší dál i na zemi.
Skrze hukot příboje zaslechl kratičké zasmání. Otočil se tak prudce, že znovu klesl na kolena. Smích zazvonil docela blízko.
Před ním stála nepříliš vysoká dívka, zřejmě právě vyšla na břeh. Voda jí ještě stékala po hladkém, opáleném těle, z hustých, mokrých havranově černých vlasů se řinuly pramínky, plavkyně sklonila hlavu na stranu a rukou si ždímala vlnité kadeře.
Ptolemaios povstal v celé své obrovité výšce a pevně se zapřel nohama do země. Pohlédl dívce do tváře a spatřil veselé a smělé šedé oči.
Černé nenalíčené řasy, neboť bouřlivé vlny Egejského moře by byly každé líčidlo smyly, se nesklopily a nezachvěly pod žhavým, panovačným pohledem Lagova syna, v čtyřiadvaceti letech už známého dobyvatele žen v hlavním makedonském městě Pelle.
Ptolemaios nebyl s to odtrhnout oči od neznámé ženy; náhle se tu objevila jako bohyně vystoupivší za hukotu z moře a z jeho pěny. Překvapil ho zjev zcela neobvyklý u Athéňanky: tvář jako měď, šedé oči a havranově černé vlasy. Později pochopil, že s takto měděně osmahlou kůží se dívka nemusela bát slunce, které athénské krásky děsilo. Athéňanky se totiž opálily příliš temně, takže vypadaly jako fialově bronzové Etiopky, a proto se nerady vystavovaly slunci. Ale tato měďnotělá je jako Kirké nebo jako jedna z legendárních Mincových dcer se sluncem v krvi a stojí před ním s důstojností kněžky. Ne, tato drobná, zcela mladičká dívka není ovšem ani bohyně, ani kněžka. V Attice a vůbec v celé Heladě přece kněžky vybírají z nejurostlejších světlovlasých krasavic. Ale odkud bere svou klidnou sebejistotu a plavnost pohybů, jako by byla v chrámu a nestála před ním na pustém břehu nahá, cožpak i ona zanechala veškerý svůj oděv na vzdáleném Thoontově mysu? Charitky, které propůjčují ženám magickou přitažlivost, se sice převtělovaly do dívek malé postavy, ale ty zase tvořily věčně nerozlučnou trojici, a tahle je sama!
Zatímco Ptolemaios takto uvažoval, vyšla zpoza skály otrokyně v rudém chitónu, obratně dívku zahalila do hrubé osušky a jala se jí třít tělo a vlasy.
Ptolemaios se zimomřivě zachvěl. Boj s vlnami ho rozehřál a teď začal prochládat — vítr byl dnes nepříjemný i pro tvrdě vychovaného Makedonce.
Dívka si odhodila z obličeje vlasy a pojednou klukovsky hvízdla skrze zuby. Hvízdnutí připadalo Ptolemaiovi hrubé a nevhodné, vůbec se nehodilo k její dívčí kráse.
Odněkud přiběhl chlapec a ostražitě se postavil za Ptolemaia. Makedonec si všiml, jak dětské prsty uchopily rukojeť krátké dýky, trčící ze záhybů šatů. Dívka řekla potichu něco, co příboj přehlušil, a chlapec odběhl. Vzápětí se vrátil a už důvěřivě přistoupil k Ptolemaiovi a podával mu krátký plášť. Ptolemaios se do něho zahalil a na dívčinu mlčenlivou prosbu se otočil k moři. Za chvíli se za ním ozvalo na rozloučenou „chaire!“. Ptolemaios se obrátil a pospíšil k neznámé, která si utahovala pásek ne pod hrudí, ale po krétsku — kolem pasu. Měla ho tak neuvěřitelině štíhlý jako někdejší obyvatelky pohádkového ostrova.
Nenadálá vzpomínka ho přiměla zvolat:
„Kdo jsi?“
Veselé šedé oči se přimhouřily zadržovaným smíchem.
„Já tě poznala hned, i když jsi vypadal jako zmoklá slepice. Ty jsi sluha makedonského krále. Kde jsi nechal jeho a ty ostatní?“
„Nejsem jeho sluha, ale přítel,“ vyrazil Ptolemaios hrdě, opanoval se však, protože by byl mohl prozradit důležité tajemství. „Ale jak jsi nás mohla vidět?“
„Všichni čtyři jste stáli před zdí v Kerameiku a četli nabídky na schůzky. Tys mě vůbec nezpozoroval. Jsem Tháis.“
„Tháis? Ty jsi Tháis?“ Ptolemainos nevěděl, co říci.
„Co tě tak překvapilo?“
„Dočetl jsem se tam, že jakýsi Filopatros nabízí Tháidě talanton, cenu jedné trojveslice, a ona přesto schůzku odmítla. Pustil jsem se do hledání té bohyně.“
„Vysoké, zlatovlasé, s modrýma očima Tritónidy, která loupí srdce?“
„Ano, ano, jak jsi to uhodla?“
„Nejsi první, ani zdaleka ne. Ale ještě jednou buď zdráv, mí koně už příliš dlouho stojí.“
„Počkej!“ zvolal Ptolemaios, chtěje dívku zadržet. „Kde bydlíš? Smím tě navštívit? I s přáteli?“
Tháis se na Makedonce zkoumavě a vážně podívala. Její oči ztratily veselý lesk a potemněly.
„Přijď,“ odpověděla po krátkém rozmýšlení, „řekl jsi, že znáš Kerameikos a Královskou stou? Mezi Kerameikem a Pahorkem nymf, na východ od Hamaxitu, jsou velké zahrady. Na jejich okraji najdeš můj dům, stojí před ním dvě olivy a dva cypřiše!“ Pojednou zmlkla, kývla mu na pozdrav a zmizela mezi skalami. Vyšlapaná cestička vedla do kopce.
Ptolemaios se sklonil, vytřásl si z vyschlých vlasů písek, pomalu se vydal k cestě a brzy se ocitl poblíž dlouhých zdí múnychijských. K lesnatým horským svahům, na které už padala modravá večerní mlha, se táhl chvost prachu za Tháidinou dvojkolkou. Mladá hetéra měla pár skvělých koní a její vozík zrovna letěl.