Obsahoval soupravu sušenek tvrdších než diamantové dřevo.
„Chvinchekj hivot,“ zamumlal opatrně, aby ještě víc nepodráždil bolavé zuby.
„To sou pravý značkový Cestovní suchary kapitána Osmidrápa, dokonalý na cesty. Chutný a výživný,“ poučoval ho trpaslík ze dveří své skříňky. „Zachránily tisíce životů na moři, nenech se mejlit.“
„Jasně, tak akorát když si z nich někdo udělá záchrannej vor, nebo by se taky daly naházet žralokům a pak se koukat, jak se ty nenažranci topěj. A co je v těch flaškách, jed?“
„Voda.“
„Ale dyť voda je všude vokolo! Proč si s sebou vozí, u Malejch bohů, vodu?“
„Důvěra.“
„Důvěra?“
„Jo. To je to, co nemá k místní vodě. Vidíš?“
Mrakoplaš otevřel jednu z lahví. Obsahovala tekutinu, která skutečně mohla být vodou. Měla nevýraznou, nijakou chuť, bez jediné stopy oživení. „Bez chuti a bez zápachu,“ zabručel.
Zavazadlo tiše zaskřípělo a přivolalo tak jeho pozornost. S líným výrazem přesně vypočítané hrozby se víko pomalu zavřelo a rozdrtilo Mrakoplašův provizorní klín jako kus perníku.
„No dobrá, nemusí bejt hned zle,“ prohlásil. „Dyť přemejšlim!“
Ymorovo velitelství bylo v Nakloněné věži, v místě, kde se spojovala Ojíněná ulice se Zamrzlou uličkou. Osamocený strážný, opírající se ve stínu o zeď, zvedl o půlnoci hlavu ke kolotajícím planetám a začal přemýšlet o tom, jaké asi věští změny v jeho osudu.
Ozval se slaboučký zvuk, silný sotva jako komáří zívnutí.
Strážný se podíval dolů opuštěnou uličkou a v měsíčním světle zachytil záblesk čehosi, co leželo na blátivé zemi jen kousek od něj. Stříbřité paprsky se zaleskly na zlaté minci a jeho užaslý vzdech byl tak hlasitý, že se ozvěnou odrazil od zdí uličky.
Znovu se ozval ten tichoučký zvuk a do odpadní strouhy na druhé strany ulice se vkutálela další mince.
V okamžiku, kdy ji sebral, objevila se další, která ještě ani nestačila zastavit. Strážný si vzpomněl na pověst, podle které vzniká zlato krystalizováním hvězdného světla. Dosud ho ani ve snu nenapadlo věřit tomu, že by z nebe mohlo padat něco tak těžkého jako zlato.
Když došel na roh následující temné uličky, spadla další mince. Jenže tahle byla se spoustou ostatních v koženém pytlíku, kterým Mrakoplaš udeřil ze všech sil do hlavy.
Když se strážný probral, zjistil, že se dívá do zuřivého obličeje promovaného čaroděje, který mu na krk tiskl špičku meče. Kromě toho mu ve stínu něco svíralo nohu.
Bylo to takové to znepokojující sevření, kterým tajemný nepřítel naznačoval, že kdyby chtěl, mohl by sevřít mnohem silněji.
„Kde je ten bohatý cizinec?“ zasyčel čaroděj. „Rychle!“
„Co mě to drží za nohu?“ odpověděl strážný a v hlase se mu zazníval tón rostoucí hysterie. Pokusil se ze sevření vykroutit.
Tlak zesílil.
„To si raději ani nepřej vědět,“ zasípal čaroděj „Dávej pozor: Kde je ten cizinec?“
„Tady neni! Odvezli ho k Broadmanovi! Každej ho hledá! Ty seš Mrakoplaš, žejo? Ta truhla — truhla, co vokusuje lidi — ohnenenene… prosíííím…“
Mrakoplaš zmizel. Strážný ucítil, jak neviditelný tvor, nebo spíš (a strážný se při tom pomyšlení otřásl hrůzou) neviditelná věc, povoluje své sevření.
Když se pokusil vyškrábat na nohy, vyrazilo ze tmy veliké a těžké něco, srazilo ho to na zem a tiše dusalo za čarodějem. To něco mělo stovky malých nožiček.
Dvoukvítek, vyzbrojen pouze svou svépomocně vyrobenou konverzační příručkou, se pokoušel zasvětit Broadmana do tajemství pojí-štěnic. Tlustý hospodský napjatě naslouchal a malá tmavá očka mu blýskala.
Od druhého konce stolu jim s mírně pobaveným zájmem naslouchal Ymor a občas hodil některému ze svých havranů vybrané sousto z vlastního talíře. Vedle stolu přecházel sem a tam Withel.
„Zbytečně to dramatizuješ,“ zabručel Ymor, aniž odvrátil oči od hovořící dvojice. „Dej na mě, Strene, cejtim to v kostech. Kdo by se odvážil tady na nás zaútočit? A ten pouliční iluzionista přileze, uvidíš. Je moc zbabělej na to, aby nepřišel. Pokusí se s náma dohodnout. A my ho lapnem. A s ním zlato. A bednu.“
Withelovo jediné oko zablesklo a pěstí jedné ruky udeřil do dlaně ruky druhé.
„Kdo by si pomyslel, že může na Ploše existovat takový kus Myslícího hruškovníku! Jak nás to mohlo napadnout?“
„Nebuď zbytečně nervózní, Strene. Věřím, že se ti to tentokrát podaří,“ usmál se na něj příjemně Ymor.
Jeho kapitán si znechuceně odfrkl a vyšel z místnosti, aby seřval své muže. Ymor se vrátil k pozorování turisty.
Bylo to podivné, ale jak se zdálo, malý mužík si vůbec neuvědomoval vážnost svého postavení. Ymor si dokonce všiml, že se několikrát rozhlédl po místnosti s výrazem největší spokojenosti. Celou věčnost už mluvil s Broadmanem a Ymor si všiml, že mu dokonce podal jakýsi kus papíru. A Broadman dal cizinci několik mincí. To bylo zvláštní.
Když se Broadman zvedl a šoural se kolem, vyletěla ruka náčelníka lupičů jako ocelové pero a sevřela se na tlusťochově zástěře.
„Tak a teď vyklop, kamaráde, vo co tady de?“ zeptal se výhružně tichým hlasem.
„V-vo nic, Ymore. To je docela soukromá věc.“
„Ale di, Broadmane, odkdy před sebou maj kamarádi jako my nějaký tajnosti?“
„No jo. Víš, já sám si nejsem docela jistej, co to všechno znamená. Je to takovej druh sázky, rozumíš?“ pustil se hospodský nervózně do vysvětlování. „Von tomu říká pojí-štěnic. Je to, jako kdyby ses vsadil, že Prokopnutej buben neshoří.“
Ymor se díval Broadmanovi do očí, dokud se hospodský nezačal potit strachem a rozpaky. Náčelník lupičů se nakonec zasmál.
„Tahle hromada červotočem a červy prolezlého dřeva?“ řekl. „Ten chlap musí bejt blázen!“
„Jo, ale blázen na peníze. Řek mi, že když teď dostal ty… to… nemůžu si vzpomenout, jako tomu říká — ty vsazený peníze, prostě, tak že mi ty lidi z Agateánskýho císařství zaplatěj. Dyž Buben shoří. Já teda doufám, že ne. Že neshoří. Buben, sem chtěl říct, chtěl sem říct, že je jako můj domov, starej dobrej Buben, že jo…“
„Ty nejsi tak pitomej, jak vypadáš, co?“ odpověděl Ymor a hospodského odstrčil.
Dveře se rozletěly dokořán a s třeskem narazily do zdi.
„Hej,“ zakřičel Broadman, „to sou mý dveře!“ Pak si uvědomil, kdo to stojí na vrcholku schodiště, a po hlavě se vrhl na nejbližší stůl. Bylo dobře, že nemarnil čas, protože místností zasvištěla krátká černá šipka a se zaduněním se zarazila do desky stolu, pod kterým se ukryl.
Ymor pomalu a opatrně zvedl ruku a nalil ještě jeden džbánek piva.
„Nepřisedneš si, Zlorfe?“ řekl potom klidně. „Ten meč můžeš odložit, Strene. Zlorf Flanelnoha je náš přítel.“
Náčelník Cechu vrahů dovedně protočil svou foukačku kolem prstu a jediným plynulým pohybem ji zasunul do pouzdra.
„Strene!“ řekl Ymor.
Černý lupič zasyčel a zasunul meč do pochvy. Ruku však nespustil z jílce a oči z vraha.