Říká se, že když má zemřít čaroděj, musí se objevit sám Smrť, aby si ho vzal osobně (místo aby poslal některého ze svých zástupců, jako například Chorobu, nebo Hladomor, jak to běžně dělává). Mrakoplaš se začal nervózně rozhlížet kolem a hledal tu hubenou postavu v černém (všichni mágové, i ti neúspěšní, mají kromě kouzelných holí a špičatých čepic ještě v očích malé osmiúhelníky, které jim umožňují vidět i čistou oktarínu. Oktarína je základní barva a všechny ostatní barvy vznikají jejím odrazem od obyčejného čtyřrozměrného vesmíru. Znalci ji popisují jako světélkující žlutozelený purpur).
Je opravdu tam v tom koutě tmavší stín?
„Na druhé straně,“ pokračoval Patricij, „mohl bych být milosrdný.“
Stín v koutě se rozplynul. Mrakoplaš zvedl hlavu a ve tváři se mu objevil výraz nepříčetné naděje.
„Jo?“
Patricij mávl rukou. Mrakoplaš viděl, jak stráže opouštějí místnost. Teď osaměl s pánem dvou měst a byl by si skoro přál, aby se stráže vrátily.
„Pojď blíž, Mrakoplaši,“ kývl Patricij rukou a ukázal na mísu plnou pochoutek na nízkém onyxovém stolku vedle trůnu. „Neměl bys chuť na medúzu v karamelu? Ne?“
„Ehm,“ odkašlal si Mrakoplaš, „ne, díky.“
„Byl bych rád, kdybys velice pozorně poslouchal, co ti teď řeknu,“ naklonil se k němu Patricij s přátelským výrazem, „jinak tě dám utratit. Nějakým zajímavým způsobem. A pomalým. Prosím tě, přestaň se mi tady tak klepat!
Protože jsi svým způsobem čaroděj, jistě víš, že žijeme ve světě, který má tvar velkého talíře. Říká se, že na vzdálenějším Okraji naší Zeměplochy existuje světadíl, který, i když malý, má stejnou hmotnost jako všechny země tohoto polokruhu. Podle starých legend je tomu tak proto, že podstatná část toho světadílu je ze zlata.“
Mrakoplaš přisvědčil. Kdopak by neslyšel o Vyvažovacím kontinentu? Našli se dokonce i námořníci, kteří uvěřili pohádkám z mládí a vypravili se jej hledat. Samozřejmě že se vrátili s prázdnýma rukama, pokud se vrátili vůbec. Podle mínění rozumnějších námořníků a plavců padli za oběť velkým mořským želvám. Protože Vyvažovací kontinent nebyl nic víc než kterýkoliv z mnoha dalších vesmírných mýtů.
„Ten kontinent samozřejmě existuje,“ pokračoval Patricij. „Není sice ze zlata, ale zlato tam patří k celkem běžným kovům. Většinu váhy dodávají tomu světadílu velká ložiska oktironu, ležící poměrně hluboko pod povrchem. I tak omezenému mozku, jako je ten tvůj, musí být jasné, že existence Vyvažovacího kontinentu představuje pro naše země obrovské nebezpečí.“ Zarazil se a podíval se na Mrakoplaše, který před ním stál s otevřenými ústy. Povzdechl si a řekclass="underline" „Zdá se, že jsi mě nějak nestačil sledovat a příliš tomu nerozumíš?“
„Yarg,“ vydralo se Mrakoplašovi z hrdla. Polkl a olízl si rty. „No, ne. Chtěl jsem říct, jo… zlato…“
„Aha,“ protáhl Patricij sladce, „vidím, že si myslíš, jak by to bylo skvělé, vypravit se na Vyvažovací kontinent a vrátit se s lodí plnou zlata, co?“
Mrakoplaš začínal nabývat dojmu, že se kolem něj zavírá nějaká past.
„Ne?“ pokusil se.
„Co by se asi stalo, kdyby měl každý člověk na pobřeží Kruhového moře kopec vlastního zlata? To by se ti líbilo? Co by se potom asi stalo? Tak mysli, přeci!“
Mrakoplašova obočí se spojila nad nosem, jak usilovně přemýšlel. „Byli bysme všichni bohatý?“
Teplota v místnosti při jeho výroku poklesla o několik stupňů, což mu zřetelně naznačilo, že jeho odpověď není správná.
„Já ti dokonce prozradím, Mrakoplaši, že Vládci Kruhového moře a Císař Agateánské říše mezi sebou mají určité spojení,“ pokračoval Patricij. „Faktem je, že to spojení je velice choulostivé a řídké. Máme toho jen málo společného. My nemáme nic, co by oni mohli potřebovat, a oni zase nemají nic, co bychom si my mohli dovolit. Je to neobyčejně stará říše, Mrakoplaši. Stará, lstivá, krutá a nesmírně, nesmírně bohatá. Takže si vyměňujeme bratrské pozdravy prostřednictvím poštovních albatrosů. A to ještě v nepravidelných intervalech.
Právě dnes ráno jsem dostal jeden z těch dopisů. Zdá se, že jeden poddaný agateánského Císaře si vzal do hlavy, že navštíví naše město. Prostě si ho chce prohlédnout. I já si myslím, že jenom šílenec by byl schopen riskovat všechna nebezpečí spojená s přeplavbou Posměrného oceánu jenom proto, aby se na něco podíval. Ale stalo se.
Připlul dnes ráno. Mohl narazit na nějakého velkého hrdinu, nebo nejdovednějšího ze zlodějů, možná i na dokonalého a velkého mudrce. Potkal tebe. Zaměstnal tě jako svého průvodce. Takže budeš tomu obhlížeči, tomu Dvoukvítkovi, průvodcem, Mrakoplaši. Zodpovídáš mi za to, že se vrátí domů s těmi nejlepšími dojmy z naší malé vlasti. Co na to říkáš?“
„Ehm. Díky, pane,“ odpověděl nešťastný Mrakoplaš.
„Chtěl jsem ti samozřejmě říci ještě jedno. Bylo by veliké neštěstí, kdyby se mělo našemu malému návštěvníkovi přihodit něco nepříjemného. Bylo by hrozné, kdyby nám tady například zahynul. Mělo by to strašlivé následky pro všechny naše země, protože agateánský císař se stará o to, co jeho jest, a mohl by nás zničit kývnutím ruky. Jediným kývnutím. A to by mělo samozřejmě nedozírné následky především pro tebe, Mrakoplaši. Těch pár týdnů, než by sem dorazilo Císařovo loďstvo s armádou žoldnéřů, by se někteří z mých úředníků zabývali výhradně tvou osobou. Všichni bychom žili v naději, že zuřivost pomstychtivých kapitánů by se poněkud zmírnila při pohledu na tvé tělo, které bychom udržovali při životě. Jistě víš, že existují kouzla, která zabrání životu opustit tělo, ať už je v jakémkoliv stavu a … no vidím ti na tváři, že si konečně začínáme rozumět.“
„Grrum.“
„Promiň, nerozuměl jsem?“
„Ano, pane. Dohlídnu, chtěl jsem říct, zkusím na něj dohlídnout a dám pozor, aby se mu nic nestalo.“ Jasně a potom se nechám angažovat do pekla jako žongléř se sněhovejma koulema, dodal k tomu trpce v soukromí své lebky.
„To je skvělé! Jak jsem se dozvěděl, jste už s Dvoukvítkem dobří přátelé. To je výtečný začátek. Jestli se vrátí domů v pořádku a spokojený, nebudu nevděčný! Myslím, že bych potom mohl dokonce odvolat i všechna obvinění proti tobě vznesená! Takže díky, Mrakoplaši. Můžeš jít.“
Mrakoplaš se rozhodl nežádat o vrácení svých zbývajících pěti rhinu. Začal opatrně couvat z místnosti.
„Okamžik, ještě jsem si na něco vzpomněl,“ ozval se Patricij, když čaroděj začal tápat po klice.
„Ano, pane?“ zpozorněl Mrakoplaš a srdce v něm pokleslo.
„Samozřejmě by mne ani nenapadlo, že by ses mohl pokusit vyhnout se svým povinnostem tím, že bys opustil město. Myslím, že jsi rozený městský člověk. Chtěl jsem tě jen tak z přátelství upozornit, že do dnešního večera bude o naší dohodě vědět vládce každého města v celém širokém okolí.“
„Ujišťuji vás, pane, že něco takovýho mě ani ve snu nenapadlo!“
„Ne? V tom případě bych, být tebou, zažaloval svou tvář pro pomluvu.“
Mrakoplaš dorazil k Prokopnutému bubnu vysílen rychlým během a u zadních dveří se srazil s jakýmsi mužem, který spěšně opouštěl lokál. Cizincův spěch bylo možno z části přičíst oštěpu, který mu trčel z prsou. Muž hlasitě zabublal a zřítil se mrtev čarodějovi k nohám.