Jeho partnerka na sebe dala čekat. Jiné herečce by jistě něco takového neprošlo, ale Hedda Lux si otálení mohla dovolit.
Konečně se objevila a její příchod působil jako vždy velmi efektně. Tato žena byla opravdu neobyčejně krásná. Jako by příroda po celé věky po zrníčkách, po kapičkách střádala všechno, co může lidi okouzlovat, vybírala pečlivě půvaby u všech prapředků a nakonec shromáždila celý zářivý arsenál krásy a ženského kouzla.
Antonio nervózně zavrtěl chobotovitým nosem, když na Heddu Lux pohlédl. A všichni, od předních herců do posledního tesaře viseli očima na Heddě. Statisté se na ni dívali téměř s posvátnou úctou.
Prestův nos se pohyboval stále rychleji, jako by větřil.
„Světlo!“ vykřikl Presto a jeho hlas byl rozčilením ještě pronikavější a vyšší.
Po ateliéru se rozlil celý oceán světla. Vypadalo to, jako by je Hedda Lux přinesla s sebou. Její pseudonym[2] se k ní hodil právě tak, jako jméno Presto k Toniovi.
Presto se rozhodl před natáčením zopakovat hlavní záběr — pěvcovo vyznání královské dceři.
Lux usedla do vysokého křesla u okna, nohu v zlatém vyšívaném střevíčku si opřela na vyřezávanou lavičku a uchopila vyšívání. U jejích nohou se natáhla vznešená zlatě hnědá doga. V uctivé vzdálenosti od Lux stál Presto a začal za doprovodu loutny deklamovat poemu o lásce chudičkého pěvce k urozené dámě. Královská dcera mu nevěnovala jediný pohled. Skláněla hlavu stále hlouběji a něčemu se usmívala. Možná, že právě vzpomíná na krásného rytíře, který na posledním turnaji na počest její krásy porazil všechny soupeře a byl za to odměněn jejím andělským úsměvem. Ale pěvec si vykládá její úsměv jinak — má přece fantasii básníka.
Přistupuje blíže, zpívá stále vášnivěji, padá před ní na kolena a hovoří o své lásce.
Taková neslýchaná drzost! Nevídaná urážka! Nepřípustný zločin! Princezna ani nepozvedne hlavu od vyšívání, mračí se. Z očí jí vyšlehly jiskry, dupe nožkou v zlaceném střevíčku na vyřezávanou lavičku, volá sloužící a nařizuje drzého pěvce odvést. Sloužící vejdou, popadnou pěvce a odvlečou ho do vězení. Pěvec ví, že ho očekává mučení a poprava, ale nelituje svého činu a posílá princezně poslední milostný pohled plný lásky a oddanosti. Pro ni jde rád i na smrt.
Scéna proběhla bez jediného kazu. Presto byl spokojen.
„Můžeme natáčet,“ řekl Hofmanovi.
Kameraman už byl připraven u kamery. Celý výjev pozoroval okénkem hledáčku. Presto znovu zaujímá místo před křeslem Lux.
„Točím,“ říká Hofman.
Klička kamery se roztočila. Scéna se opakuje bez nejmenšího kazu. Pěvec zpívá, královská dcera sklání stále hlouběji svou tvář a něčemu se usmívá. Pěvec přistupuje k princezně, padá na kolena a začíná za doprovodu hudby své vášnivé vyznání. Presto svou roli prožívá. Nehraje jen gesty a bohatou mimikou svého obličeje, vyslovuje a šeptá svá vášnivá slova s takovou upřímností a prožitkem, že Lux zapomíná na nabiflovaný sled pohybů a gest, maličko zvedá hlavu a jen koutky očí trochu udiveně hledí na svého partnera.
A náhle se stane něco, co nepředvídal scénář ani režisér.
Presto, kratinožka Presto se svou velkou hlavou a chobotovitým nosem vyznává někomu lásku! To připadlo Heddě tak nemístné, nehezké, komické a nemožné, že se nemohla zdržet smíchu.
A byl to smích, jaký člověka přepadá jako záchvat hrozné choroby, pevně a nemilosrdně svírá jeho tělo, křečovitě jím otřásá, vysiluje ho, vhání slzy do očí. Lux se smála jako ještě nikdy v životě. Sotva popadla dech a už zase zněl její nekonečný stříbrný smích. Vyšívání jí vypadlo z rukou, jeden zlatý cop sklouzl na podlahu. Vyděšená doga vyskočila a nechápavě pohlédla na svou paní. Zmatený Presto také vstal, svraštil obočí a hleděl na ni.
Smích a zívání jsou prudce nakažlivé. Neuplynula ani minuta a už se celým ateliérem rozléhaly kaskády smíchu. Smáli se statisté, tesaři, elektrikáři, kulisáci.
Presto stál ještě několik vteřin jako bleskem zasažen, pak náhle zkřivil tvář, napřáhl ruce, zaťal je v pěsti a pokročil k Lux. V té chvíli vzbuzoval spíš hrůzu než veselost.
Lux na něho pohlédla a zmlkla jako když utne. A stejně náhle ztichl smích v celém ateliéru. Orchestr už dávno přestal hrát, protože rozesmátým hudebníkům vypadly smyčce z rukou. A v ateliéru zavládlo děsivé ticho.
To náhlé ticho jako by Presta vzpamatovalo. Pomalu spustil ruce, pomalu se obrátil, dovlekl se k velkému divanu a zabořil do něho tvář.
„Odpusťte, Presto,“ řekla náhle Lux do hlubokého ticha. „Chovala jsem se jako malá žába a pro ten můj hloupý smích se zkazilo tolik filmu.“
Presto zaskřípal zuby: „Ona myslí jen na zkažený film!“
„Zbytečně se omlouváte,“ odpověděl místo něho Hofman. „Úmyslně jsem nepřestal natáčet a nemyslím, že by byl film zkažený. Podle mého názoru je tahle nová varianta výstupu u okna prostě báječná. Samozřejmě, smích, zdrcující smích milované ženy, který maří jakoukoli naději, smích v odpověď na vášnivé vyznání, cožpak to není pro zamilovaného hroznější než nejkrutější mučení? Nemohl snad tento smích v jediném okamžiku změnit pěvcovu lásku v palčivou nenávist? Však já znám dobře naše americké publikum, div se nepotrhá smíchy. Ty vyvalené pěvcovy oči, otevřená pusa… Nezlobte se, Presto, ale ještě nikdy jste nevypadal tak efektně. Kdybych vás neviděl každý den, nebyl bych schopen ani točit klikou.“
Presto se zvedl a usedl na pohovku.
„Máte pravdu, Hofmane,“ pronesl pomalu a bezvýrazně. „Vyšlo to báječně. Naše publikum se zalkne smíchem.“
A náhle, což se ještě nikdy nestalo, se sám Tonio Presto zasmál suchým, třeskavým smíchem, až se odhalila řada jeho drobných, řídkých zubů. Bylo v tom smíchu něco zlověstného a nikdo na něj nereagoval.
Smrtonosný smích
Po tom nešťastném natáčení sedl Presto do auta a hnal je tak rychle, že to podle šoférových slov„zavánělo hřbitovem“. Hněv, nespokojenost se životem, rozhořčení nad nespravedlností přírody, uražená ješitnost, muka neopětované lásky, — všechno, co se hromadilo po léta v Prestově duši, vybuchlo teď jako strašná sopka. V šílené jízdě hledal Presto uklidnění, jako by chtěl prchnout sám před sebou.
„Rychle! Rychle!“ volal na šoféra a nutil ho, aby jel nejvyšší rychlostí. A tak se hnali po silnicích jako zločinci pronásledovaní policií. Ujížděli kolem farem a připravovali o život husy a kachny, kráčející pokojně od nedalekého rybníka, a rozzuření farmáři za nimi vybíhali s holemi v ruce, ale dohonit je samozřejmě nemohli. Dvakrát se za nimi rozjeli na motocyklech policisté, protože auto jelo zakázanou rychlostí a nejevilo nejmenší chuť uposlechnout energických výzev a zastavit se. Ale ani motocykly nebyly s to auto dohonit. Byl to jeden z nejlepších a nejsilnějších automobilů, Tonio Presto si jej dal zhotovit podle vlastního přání. Miloval rychlost ve všem.
V pět hodin večer se Prestovi šoféra zželelo a dovolil mu zastavit u zájezdní hospůdky a něco pojíst. On sám se jídla ani nedotkl, vypil jen sklenici studené vody.
A znovu začala ona bláznivá jízda a trvala celý večer a noc. Šofér padal únavou a nakonec prohlásil, že při jízdě usíná a nezaručuje, že nerozbije auto i s pasažérem.