Tej Eron byl do své práce tak zabrán, že si nevšiml, jak v mlčení uplynulo několik hodin. Obrovitý hvězdolet pokračoval v letu do černé prázdnoty vesmíru. Astrofyzikovi přátelé seděli tiše na půlkruhovém divanu poblíž trojitých masivních dveří, izolujících řídicí stanoviště od ostatních prostorů lodi.
Veselý cinkot malých rolniček oznámil konec počítání. Velitel hvězdoletu pomalu přistoupil k pultům.
„Báječné! Druhá pulsace může být skoro třikrát delší než první.“
„Ba ne, tady je třicetiprocentní nejistota.“ Tej ukázal na konec černé jehly, která sotva postřehnutelně vibrovala v rytmu ručiček s ní spojených.
„Ano, naprostá jistota je padesát sedm parseků. Pět odečteme pro případ skrytých chyb — zbývá padesát dva. Připravte pulsaci.“
Znova se kontrolovaly nesčetné mechanismy a vazby lodi. Mut Ang se spojil s kajutami, kde bylo zbývajících pět členů osádky „Telluru“ pohrouženo do hlubokého spánku.
Automaty pro fyziologické pozorování zjistily, že organismy spících jsou v normálním stavu. A tu velitel zapjal ochranné pole okolo obytných místností lodi. Po matových deskách levé stěny se rozletěly rudé žilky — proudy plynu v trubkách skrytých za deskami.
„Už?“ zeptal se trochu zamračený Tej Eron velitele.
Velitel přikývl. Tři mužové mající službu mlčky usedli do hlubokých křesel a upevnili se v nich vzduchovými polštáři. Když byl dopnut poslední háček, každý vytáhl ze zásuvky v levém opěradle injekční stříkačku připravenou k použití.
„Tak na dalších stopadesát let pozemského života!“ řekl Kari Ram, přikládaje stříkačku k obnažené ruce.
Mut Ang se na něho pozorně zadíval. V mladíkových očích svítil lehký úsměšek, typický pro zdravého a naprosto vyrovnaného člověka. Velitel počkal, dokud jeho přátelé nespočinuli na opěradlech a nezavřeli oči, pohrouženi do bezvědomí. Pak zapnul páčky na malém pouzdru u svého kolena. Nehlučně a neodvratně jako sám osud se ze stropu snesly masivní poklopy. Pod poklopem ve slabém světle namodralé noční lampičky si velitel přečetl údaje kontrolních přístrojů a teprve pak se uspal.
* * *
Hvězdolet dokončil čtvrtou pulsaci. Záhadné nebeské těleso, cíl letu, vyrostlo na obrazovkách pravé „severní“ strany do rozměrů Slunce, jak je vidět z Merkuru.
Kolosální hvězda ze vzácného rodu „temných“ uhlíkatých hvězd byla nyní detailně studována. „Tellur“ letěl rychlostí menší než rychlost světla ve vzdálenosti necelých čtyř parseků od gigantické temné hvězdy KNT8008, kterou je ze Země stěží vidět i nejsilnějšími dalekohledy. Takové hvězdy (jejich průměr se rovná sto padesáti až sto sedmdesáti průměrům našeho Slunce) se vyznačovaly množstvím uhlíku v atmosféře. Při teplotě dvou až tří tisíc stupňů se atomy uhlíku spojovaly ve zvláštní řetězové molekuly po třech atomech. Atmosféra hvězdy s takovými molekulami zadržovala záření fialové části spektra a světlo giganta bylo v poměru k jeho velikosti velmi slabé.
Centra uhlíkatých gigantů, rozžhavená na stamilióny stupňů, byla však mohutnými generátory neutronů a měnila lehké prvky v těžké, dokonce transuranové, až do kalifornia a rossia, jak byl nazván již před čtyřmi sty lety vytvořený nejtěžší prvek s atomovou váhou 401. Vědci se domnívali, že továrnou na těžké prvky vesmíru jsou uhlíkaté hvězdy. Rozstřikovaly tyto prvky do prostoru periodickými výbuchy. Chemická soustava naší Galaxie se obohacuje právě působením temných uhlíkatých gigantů.
Pulsační hvězdolet konečně lidstvu umožnil prostudovat uhlíkatou hvězdu z malé vzdálenosti, pochopit podstatu procesů změny hmoty, které na ní probíhají. K vysvětlení tohoto problému fyzikové na Zemi ještě nenašli klíče.
Posádka hvězdoletu se probudila a každý se pustil do výzkumů, kvůli nimž pro Zemi zemřel na sedm set let. Pohyb lodi se nyní zdál velmi pomalý, ale rychlejšího letu ani nebylo třeba.
„Tellur“ se pohyboval s malou úchylkou od uhlíkaté hvězdy, aby uchovával obrazovku lokátoru mimo její záření. A jeho černé zrcadlo zůstávalo celé týdny, měsíce a roky stále neprůsvitně temné. „Tellur“ neboli, jak byl veden v rejstříku kosmického loďstva Země, „IF-1 (Zet-685)“, první hvězdolet s obráceným polem nebo šestistý osmdesátý pátý podle celkového seznamu kosmických lodí, nebyl tak velký jako hvězdolety velkého doletu s rychlostí menší než rychlost světla. Jejich výroba byla zastavena teprve nedávno — při vynalezení pulsačních kosmických lodí.
Dřívější kolosální lodi měly až dvousetělennou posádku a výměna generací umožňovala pronikat poměrně hluboko do mezihvězdného prostoru.
Při každém návratu dálkového hvězdoletu se na Zemi objevovalo několik desítek přistěhovalců z jiné doby — představitelů vzdálené minulosti. A třebaže stupeň vývoje těchto zástupců minulosti byl dost vysoký, přece jen jim nová doba byla cizí a kosmičtí cestovatelé často propadali hluboké melancholii a odcizení.
Nyní zanesou pulsační hvězdolety lidi ještě dál. Podle měřítek astronautů uplyne krátká doba, ale v lidské společnosti se pak objeví tisíciletí Metuzalémové. Ti, jejichž údělem bude vypravit se do jiných galaxií, vrátí se na rodnou planetu po miliónech let. To byl rub dalekých kosmických cest, úkladná překážka, kterou příroda postavila do cesty svému neodbytně dotírajícímu synovi. Na nových hvězdoletech se posádky skládaly všeho všudy z osmi osob. Na rozdíl od dřívějších výnosů, sledujících určité povzbuzení pro lety, bylo těmto cestovatelům do nekonečné dáli kosmu a zároveň do budoucnosti zakázáno mít během cesty děti.
A třebaže byl „Tellur“ menší než jeho předchůdci, přece jen byl obrovskou lodí, kde se jeho nečetná posádka mohla pohodlně rozmístit.
Probuzení po dlouhém spánku vyvolalo jako obvykle příliv životní energie. Posádka hvězdoletu — většinou mladí lidé — trávila volný čas v tělocvičně.
Vymýšleli si nejobtížnější cviky, fantastické tance nebo si navlékali ochranné pásy a kruhy na ruce a na nohy a prováděli krkolomné kousky v beztížném koutě sálu. Astronauti rádi plavali ve velkém bazénu s ionizovanou svítící vodou, která si uchovávala nádhernou modř kolébky pozemských národů — Středozemního moře.
Kari Ram svlékl pracovní oděv a zamířil k bazénu, ale zarazil ho veselý hlas:
„Kari, pomozte mi! Bez vás mi tenhle obrat nejde.“
Vysoká dívka Tajna Dan, chemička lodi, v krátké tunice ze zelené jiskřivé látky (ladící s barvou jejích očí), byla nejveselejší a nejmladší účastnicí expedice. Nejednou přiváděla klidného Kariho svou vznětlivou prudkostí do rozpaků. Ale tanec miloval stejně jako Tajna, rozená tanečnice. S úsměvem k ní přistoupil.
Vlevo, z výše můstku nad bazénem, mu kynula Afra Devi — odbornice v biologii. Pečlivě si před započetím cvičení natírala ruce a nohy zvláštní vazelínou. Přiblížil se k ní Tej Eron, opatrně našlapuje na pérující plastickou hmotu, a natáhl za zády dívky silnou svalnatou ruku. Afra se rozhoupala v rytmu kmitajícího prkna a překotila se zpátky na tuto spolehlivou oporu. Na okamžik oba strnuli, osmahlí, s kůží zbarvenou jako blysknavý kov, jakou člověk získává jedině zdravým životem na vzduchu a slunci. Sotva postřehnutelným pohybem se mladá žena ještě víc prohnula, otočila se kolem ruky velitelova pomocníka a oba zavířili ve vzduchu ve složitých akrobatických figurách.