„A do té doby nemůžete nic podniknout?“
„Ne.“
„V tom případě zajdu ještě za několika pacienty. Stavím se tu však ještě navečer v době, o níž jste mluvil, protože bych byl velmi rád svědkem rozuzlení tak spletitého případu.“
„Bude mi velkým potěšením. Večeřím v sedm, a pokud vím, máme dnes sluku. Uvážím‑li však, co jsem se právě dověděl, měl bych snad požádat paní Hudsonovou, aby jí dobře prohlédla vole.“
Zdržel jsem se u jednoho případu a do Baker Street jsem se znovu dostal až chvíli po půl sedmé. Docházel jsem právě k domu, když tu jsem zahlédl před vchodem v polokruhu světla, které pronikalo vějířovitým oknem, vysokého muže v baretu a v plášti upjatém až po bradu. Ve chvíli, kdy jsem k němu přistoupil, se dveře otevřely a byli jsme společně uvedeni do Holmesova pokoje.
„Pan Henry Baker, nemýlím‑li se,“ pravil Holmes, povstal z křesla a pozdravil svého návštěvníka s nenucenou srdečností, do jaké se vždycky dokázal rychle vpravit. „Posaďte se laskavě tady na tuto židli u okna, pane Bakere. Je dnes opravdu zima a vidím, že máte krevní oběh přizpůsoben spíše letnímu než zimnímu období. A vy, Watsone, jste přišel právě včas. Je to váš klobouk, pane Bakere?“
„Ano, pane, určitě je to můj klobouk.“
Pan Baker byl statný muž s trochu zakulacenými zády, mohutnou hlavou a širokým inteligentním obličejem, který se zužoval v hnědou, trochu prošedivělou bradku. Nepatrně narudlý nos a tváře i trochu roztřesená ruka, kterou nám podával, mi připomněly, jaké návyky u něj Holmes vytušil. Obnošený černý žaket měl zapjatý až po poslední knoflík, límec ohrnutý a na štíhlých zápěstích nebylo u rukávů ani stopy po manžetách či košili. Mluvil tiše a přitlumeně a vůbec působil dojmem vzdělaného sečtělého člověka, s nímž osud nenaložil právě milosrdně.
„Nechali jsme si ty věci pár dní u sebe,“ řekl Holmes, „a stále jsme čekali, že někde najdeme inzerát s vaší adresou. Skutečně nechápu, proč jste jej vlastně nepodal.“
Náš návštěvník se krátce a trochu zahanbeně zasmál. „Šilinky se mi už dávno tak nehrnou jako kdysi,“ poznamenal. „A byl jsem přesvědčen, že mi ti rošťáci, co mě přepadli, utekli s husou i s kloboukem. Nač bych pak vyhazoval peníze na beznadějné pokusy, abych je dostal zpátky.“
„To je ovšem zcela pochopitelné. Ale mimochodem — vaši husu jsme museli sníst.“
„Sníst!“ Náš návštěvník se rozčilením pozvedl ze židle.
„Ano, jinak by už stejně nebyla nikomu k užitku. Doufám však, že si stejně dobře pochutnáte tady na té huse na příborníku; je asi stejně těžká a docela čerstvá.“
„Ale jistě, jistě!“ odpověděl pan Baker a s úlevou si oddechl.
„Máme tu samozřejmě ještě peří, nohy, vole a ostatní zbytky z vaší původní husy, takže kdybyste si přál -.“
Muž se srdečně rozesmál. „Ty by se mi hodily leda jako upomínka na moje dobrodružství,“ řekl, „ale jinak nevidím, k čemu by mi ta disjecta membra[4] mé zesnulé přítelkyně vlastně byla. Ne, pane, raději bych s vaším svolením zaměřil pozornost na toho výtečného ptáka, kterého vidím na příborníku.“
Sherlock Holmes se po mně bystře podíval a lehce pokrčil rameny.
„Dobrá, vezměte si tedy klobouk i husu,“ řekl. „Ale mimochodem, nenudilo by vás příliš, kdybyste mi měl vylíčit, kde jste tu první husu koupil? Potrpím si tak trochu na drůbež a jakživ jsem neviděl lépe vykrmenou husičku.“
„S největší ochotou, pane,“ řekl Baker, který již vstal a pevně svíral své nově nabyté vlastnictví pod paží. „Scházíme se často s několika známými v hostinci Alfa kousek za muzeem — víte, ale přes den byste nás všechny našel v muzeu. Letos založil náš dobrý hostitel, který se jmenuje Windigate, husí klub a každý z jeho členů, kdo si zaplatil týdně pár pencí, měl dostat o vánocích husu. Já jsem své pence v pořádku odevzdal a ostatní už znáte. Ale i jinak jsem vám velice povděčen, pane, neboť ten baret se již nehodí ani k mému věku, ani k mé důstojnosti.“ S poněkud směšnou obřadností se nám oběma vážně uklonil a odkráčel.
„A tím jsme skoncovali s panem Henry Bakerem,“ řekl Holmes, když za ním zavřel dveře. „Je nabíledni, že nemá o celé záležitosti ani ponětí. Máte velký hlad, Watsone?“
„Ani moc ne.“
„Pak navrhuji, abychom povečeřeli jen lehce a vydali se po naší stopě, dokud je ještě čerstvá.“
„Naprosto s vámi souhlasím.“
Bylo sychravo, takže jsme si oblékli převlečníky a omotali krky šálami. Venku svítily na bezmračné obloze chladné hvězdy a dech chodců se srážel do obláčků, jako když se vystřelí z pistole. Naše kroky se zvučně a hlasitě odrážely od chodníku, když jsme zabočili lékařskou čtvrtí — po Wimpole Street a Harley Street a pak po Wigmore Street až na Oxford Street. Za čtvrt hodiny jsme již byli v Bloomsbury v hostinci Alfa, malé hospůdce na rohu jedné z těch ulic, které vedou dolů k Holbornu. Holmes otevřel dveře do menšího výčepu a objednal od rudolícího hospodského v bílé zástěře dvě sklenice piva.
„Musíte mít výtečné pivo, jestli je tak dobré jak vaše husy,“ řekl. „Moje husy?“ Hospodský byl zřejmě nadmíru překvapen. „Ano. Právě před půlhodinou jsem mluvil s panem Henry Bakerem, který je prý členem vašeho husího klubu.“
„Ach tak, už rozumím. Ale abyste věděl, pane, to nejsou naše husy.“
„Skutečně? A čí tedy?“
„Koupil jsem jich dva tucty od jednoho obchodníka v Covent Garden.“
„Opravdu? Některé obchodníky tam znám. Který to byl?“ „Jmenuje se Breckinridge.“
„Ano? Toho právě neznám. Přejeme vám tedy hodně zdraví, pane, a vašemu domu co nejvíce blahobytu. Dobrou noc.“
„A teď rychle za panem Breckinridgem,“ pokračoval Holmes, když jsme vyšli do mrazivého počasí, a zapínal si kabát. „Nezapomínejte, Watsone, že máme sice na jednom konci řetězu něco tak pokojného, jako je husa, ale na druhém člověka, který určitě dostane sedm let káznice, neprokážeme‑li jeho nevinu. Možná že svým pátráním jeho provinění jen potvrdíme, ale každopádně můžeme sledovat stopu, která policii zcela unikla a na niž jsme připadli jen zvláštní náhodou. Sledujme ji tedy až k trpkému konci. A teď čelem k jihu a rychlým pochodem vpřed!“
Prošli jsme Holborn, zamířili dolů po Endell Street a klikatými uličkami chudé čtvrti k tržišti na Covent Garden. Na jednom z jeho největších stánků stál nápis s jménem Breckinridge a jeho majitel, muž drsného vzezření s vychytralým obličejem a úpravně zastřiženými licousy právě pomáhal učedníkovi stahovat roletu. „Dobrý večer. Máme dnes pořádně chladno,“ řekl Holmes. Obchodník přikývl a tázavě se zadíval na mého společníka. „Jak vidím, husy jste již vyprodal,“ pokračoval Holmes a ukázal na prázdné mramorové police.
„Zítra ráno vám jich můžu přenechat třeba pět set.“
„To je mi již málo platné.“
„Tamhle u toho stánku s plynovým osvětlením jim ještě pár zbylo.“
„Ano, ale já byl doporučen k vám.“
„A kdo vás sem poslal?“
„Hospodský z Alfy.“
„Už si vzpomínám. Přenechal jsem mu jich dva tucty.“
„A také to byly pěkné kousky. Odkudpak jste je vlastně měl?“
K mému překvapení obchodníka ta otázka přímo rozzuřila.
„Koukněte, pane, kam tím míříte?“ obořil se na Holmese s bojovně nakloněnou hlavou a rukama založenýma v bok. „Jen mi to řekněte rovnou.“