Věřím na starou teorii, že vyloučíme‑li vše, co nepřichází v úvahu, zůstane potom pravda, i když vypadá jakkoli nepravděpodobně. Věděl jsem ovšem, že vy jste mu korunku nedonesl, takže zbývala jen vaše neteř a služebné. Kdyby se však krádeže dopustila některá ze služebných, proč by bral váš syn vinu na sebe? K tomu by přece neměl nejmenší důvod. Jelikož však miloval svoji sestřenku, naskýtalo se výtečné vysvětlení, proč její tajemství neprozradil — zvlášť šlo‑li o tajemství tak zahanbující. Když jsem si uvědomil, že jste ji večer viděl u okna a že omdlela, když znovu spatřila korunku, proměnil se můj dohad v jistotu.
Kdo však mohl být jejím společníkem? Zřejmě milenec, protože kdo jiný by v ní dokázal převážit lásku a vděčnost, jakou k vám zřejmě cítí? Věděl jsem, že chodíte jen málokdy do společnosti a že se stýkáte pouze s omezeným okruhem přátel. Do toho však patřil i sir George Burnwell. Doslechl jsem se o něm již dříve jako o muži, který má špatnou pověst, pokud jde o ženy. To jistě on přišel v těch botách, po nichž tu zůstaly stopy, a ponechal si chybějící kameny. Věděl sice, že Artur jej odhalil, ale asi si namlouval, že je v bezpečí, protože chlapec o něm nemohl prozradit ani slovo, aniž by současně nekompromitoval vlastni rodinu.
Jistě si už sám domyslíte, co jsem pak asi podnikl. Zašel jsem v přestrojení tuláka k domu sira George, spřátelil se tam s jeho sluhou, vypátral od něj, že se jeho pán v noci řízl do hlavy, a konečně jsem s vynaložením šesti šilinků všechno dotvrdil tím, že jsem si od něj odkoupil jeden pár sirových odložených bot. S těmi jsem se pak vydal zase do Streathamu a přesvědčil se, že padnou přesně do nalezených stop.“
„Povšiml jsem si včera večer, že se nám potlouká po cestě nějaký bídně oblečený pobuda,“ poznamenal pan Holder.
„Přesně tak. To jsem byl já. Když jsem zjistil, že už mám svého muže jako na dlani, zašel jsem domů a převlékl se. Čekal mě choulostivý úkol, neboť jsem dobře věděl, že rozhodně nesmí dojít k soudnímu vyšetřování, má–li se zabránit skandálu, a byl jsem si vědom, že tak prohnaný darebák dobře ví, jak máme v této věci spoutané ruce. Vydal jsem se k němu tedy na návštěvu. Nejdříve ovšem všechno zapíral. Když jsem mu dopodrobna vysvětlil, co se stalo, začal se stavět na zadní a strhl ze zdi obušek. Věděl jsem ovšem, s kým mám tu čest, a než se po mně stačil rozehnat, přiložil jsem mu k hlavě pistoli. Pak už se trochu umoudřil. Řekl jsem mu, že za kameny, které má u sebe, jsme ochotni bohatě zaplatit — po tisíci librách za kus. A tehdy se u něj poprvé projevil náznak lítosti. ,Čert aby to vzal!’ zaláteřil, ,a já je prodal všechny najednou za šest stovek.“ Brzy jsem od něho dostal adresu kupce, který je měl u sebe, ale nejprve jsem mu musel slíbit, že nepřistoupíme k žalobě. Vydal jsem se pak rovnou za kupcem a po dlouhém smlouvání z něho vymámil po tisíci librách všechny tři kameny. Pak jsem se stavil u vašeho syna, sdělil mu, že je vše v pořádku, a kolem druhé ráno jsem se konečně dostal do postele po dni, o němž snad sám mohu prohlásit, že byl dost perný.“
„Byl to však den, který zachránil Anglii před obrovským veřejným skandálem,“ pravil bankéř a povstal. „Pane, nenacházím slov, abych vám poděkoval, ale sám uvidíte, jak vděčen jsem vám za vše, co jste pro mne udělal. Vaše umění skutečně předčilo všechny chvály, které jsem o vás kdy slyšel. Teď se však musím rozběhnout za svým milým chlapcem a omluvit se mu za křivdu, jíž jsem se na něm dopustil. Zdrtilo mne však, co jste mi prozradil o mé nebohé Marii. Ani vy mi patrně nemůžete prozradit, kde se teď nachází.“
„Můžeme myslím s jistotou prohlásit,“ opáčil Holmes, „že se nachází tam, kde je teď sir George Burnwell. A je rovněž i jisté, že ať se prohřešila sebevíc, budou brzy její hříchy více než po zásluze potrestány.“
XII — Dům „U měděných buků“
„Miluje‑li člověk umění pro ně samotné,“ poznamenal Holmes a odhodil Daily Telegraph i s jeho stránkou s inzeráty, „nachází obvykle největší zalíbení v jeho nejprostších a nejnižších projevech. S potěšením pozoruji, Watsone, že jste tu pravdu rovněž pochopil a ve svých záznamech, v nichž jste tak laskavě zachytil a musím říci někdy i přikrášlil naše případy, zdaleka nekladete tolik důrazu na mé přečetné causes célebres[5] a senzační soudy, při nichž jsem vystupoval, jako na nevýznamné události, které samy o sobě byly snad dost všední, ale při nichž se dostatečné uplatnily schopnosti dedukce a logické syntézy, které pokládám za svoji zcela zvláštní doménu.“
„A přece jsem za svoje záznamy neustále obvinován ze senzacechtivosti,“ řekl jsem s úsměvem.
„Možná že jste udělal chybu,“ poznamenal Holmes a pozvednuv v kleštičkách řeřavý oharek zapálil si jím dlouhou dýmku z třešňového dřeva, kterou si brával místo své hliněné lulky, když se dostal do nálady spíše debatní než přemýšlivé. „Možná že jste opravdu udělal chybu, když jste se pokoušel dodat na barvě a životnosti každému svému postřehu a nesoustředil se čistě na zachycení přísně logických úvah směřujících od příčiny k důsledku, které jsou na celé věci jedině pozoruhodné.“
„Myslím, že jsem vás v tomto ohledu ocenil zcela dostatečně,“ poznamenal jsem poněkud suše, neboť mě rozladila Holmesova samolibost, o níž jsem si již několikrát povšiml, že patří k nejvýraznějším stránkám jeho podivné povahy.
„Ne, nemluví ze mne sobectví ani domýšlivost,“ řekl odpovídaje, jak už měl ve zvyku, spíše na mé myšlenky než na má slova. „Žádám‑li pro své umění plného ocenění, pak je to proto, zeje něčím zcela neosobním — něčím mimo mne. Zločin je zcela běžný. Logika vzácná. Měl byste se proto zabývat daleko více logikou než zločinem. Vy však, místo co byste zpracoval několik přednášek, snížil jste se k sepsání řady povídek.“
Bylo to jednoho chladného rána na počátku jara a seděli jsme oba po snídani u krbu v našem starém domě na Baker Street. Mezi řadami šedavě hnědých domů se valila hustá mlha a protější okna vystupovala z jejích těžkých žlutavých kotoučů jak temné beztvaré skvrny. Měli jsme rozsvíceno plynové světlo a to ozařovalo bílý ubrus a obráželo se v porcelánu a kovu, neboť ze stolu ještě nebylo sklizeno. Sherlock Holmes celé ráno mlčel a prohlížel inzertní rubriky jedněch novin po druhých, až se nakonec zřejmě vzdal hledání a v náladě nikterak nejlíbeznější mi začal kázat o mých literárních prohřešcích.
„Na druhé straně vás však jen těžko může někdo vinit ze senzacechtivosti,“ poznamenal po jisté odmlce, za níž bafal ze své dlouhé dýmky a hleděl do ohně, „protože ze všech těch případů, o které jste se tak laskavě zajímal, se většina zločinem ani nezabývá, alespoň ne v jeho právním smyslu. Maličkost, v níž jsem se pokoušel pomoci českému králi, neobyčejný zážitek slečny Marie Sutherlandové, problém související s oním ohyzdným žebrákem i nepříjemnost našeho urozeného ženicha, to vše byly záležitosti ležící mimo hranice zákona. Obávám se však, že jste se vyhýbal senzacím a zabředl přitom až do přílišné všednosti.“