Konečně jsme dostali telegram. Přišel pozdě v noci, právě když jsem uvažoval, že by bylo načase jít spát, a Holmes usedal ke svým výzkumům, do nichž se často zabral na celou noc. Nezřídka jsem ho večer opouštěl skloněného nad křivulí a zkumavkou a ráno, když jsem sešel k snídani, nacházel jsem ho docela stejně ponořeného do práce. Otevřel teď žlutou obálku, pohlédl na poslíčka a hodil ji ke mně.
„Podívejte se do Bradshawa po nějakém vlaku,“ požádal mě a vrátil se ke svému chemickému bádání.
Pozvání bylo krátké a naléhavé.
„Přijeďte prosím zítra v poledne do hotelu U černé labutě ve Winchesteru,“ stálo tam. „Přijeďte určitě. Jsem úplně bezradná. Hunerová.“
„Pojedete se mnou?“ zeptal se Holmes a vzhlédl.
„Jel bych velmi rád.“
„Tak se podívejte do jízdního řádu.“
Nahlédl jsem do svého Bradshawa a řekclass="underline" „Jeden vlak odjíždí v půl desáté. Má přijet do Winchesteru v 11.30.“
„Ten by nám výborně vyhovoval. Snad bych měl tedy raději odložit svoje rozbory acetonů, abychom byli ráno v co nejlepší formě.“
V jedenáct dopoledne druhého dne jsme již ujížděli k starému anglickému městu. Holmes byl po celou cestu ponořen do ranních novin, ale když jsme přejeli hranice Hampshiru, odhodil je a začal se obdivovat krajině. Byl překrásný jarní den a na světle modré obloze pluly od západu k východu lehké vzdušné bílé obláčky. Po celém kraji až po zvlněné kopce v okolí Aldershotu vykukovaly ze svěží zeleně čerstvého listí červené a šedé stříšky rolnických chaloupek.
„Nejsou svěží a kouzelné?“ zvolal jsem se vším nadšením člověka, který se právě vynořil z mlh Baker Street.
Holmes však zavrtěl vážně hlavou.
„Víte, Watsone,“ řekl, „člověk založený jako já je ustavičně pronásledován prokletím, že se na všechno na světě umí dívat jen z hlediska vlastního speciálního zájmu. Vy se při pohledu na domečky roztroušené tu a tam po krajině obdivujete jejich kouzlu. Ale když se na ně podívám já, napadne mne jen, jak jsou odloučené od světa a jak beztrestně by se v nich dal spáchat zločin.“
„Pro boha živého!“ zvolal jsem. „Kdo by pomyslel na zločin, když vidí takové krásné staré chaloupky?“
„Vždycky mě naplňují jistou hrůzou. Věřím, Watsone, a vím to i ze zkušenosti, že v nejchudších a nejzpustlejších uličkách Londýna nedochází k tolika strašlivým zločinům jako na úsměvném půvabném venkově.“
„Vy mě děsíte, Holmesi!“
„Vždyť to má i docela zřejmý důvod. Nátlak veřejného mínění zmůže ve městě víc, než stačí dokázat zákon. Jistě se nenajde tak zpustlá ulice, aby tu nářek týraného dítěte anebo rány surového opilce nevzbudily soucit a rozhořčení sousedů, a celá právní mašinérie je neustále tak nablízku, že stačí jenom si postěžovat, aby se rozjela, a pak už je jenom krok od zločinu k lavici obžalovaných. Ale jen se sám podívejte na ty opuštěné domečky, obklopené polnostmi a zabydlené většinou nevědomými chudáky, kteří nemají o zákonu ani ponětí. Pomyslete si, k jakým ďábelským krutostem tu může docházet, k jakým skrytým zlovolnostem, které se mohou táhnout rok dva, a nikdo se nic nedoví. Kdyby ta dáma, jež se k nám obrací o pomoc, bydlela ve Winchesteru, nedělal bych si o ni nejmenší starost. Nebezpečí však věští oněch pět mil neobydlené krajiny. Přesto je zřejmé, že není osobně nikterak ohrožována.“
„Ne. Může‑li přijet až do Winchesteru a setkat se s námi, dostane se přece jen ven.“
„Jistě. Je vidět, že má dost volnosti.“
„Čeho se tedy asi obává? Dovedete si to vysvětlit?“
„Vymyslel jsem pět různých vysvětlení, ale jsou všechna založena jen na okolnostech, tak jak je známe. Které z nich je správné, zjistíme až podle nových informací, jež nás tu jistě čekají. Ale už vidím věž katedrály a zanedlouho se dovíme, co má slečna Hunterová za zprávy.“
Hostinec U černé labutě je slušný podnik na hlavní třídě nedaleko nádraží a mladá dáma nás tam již čekala. Zamluvila nám malý salónek a na stole jsme již měli připravený oběd.
„Jsem šťastná, že jste přijeli,“ řekla nám vážné, „je to od vás od obou nesmírně laskavé, ale opravdu jsem už nevěděla, co dělat. Bez vaší rady bych byla dočista ztracena.“
„Povězte nám laskavě, co se vám přihodilo.“
„Řeknu vám všechno, ale musím si pospíšit, neboť jsem slíbila panu Rucastlovi, že se do tří hodin vrátím. Pustil mě na dopoledne do města, ale nevěděl samozřejmě, za jakým účelem.“
„Vypovězte nám všechno po pořádku.“ Holmes si natáhl dlouhé tenké nohy ke krbu a udělal si pohodlí, aby se mu dobře poslouchalo.
„Nejprve bych měla říci, že jsem se u pana Rucastla ani u jeho ženy nesetkala celkem se špatným zacházením. To jim rozhodně musím uznat. Ale naprosto je nechápu a nevím, co si o nich mám myslet.“
„Co vlastně nechápete?“
„Důvody jejich počínání. Popíši vám však všechno, jak se zběhlo. Když jsem přijela do Winchesteru, pan Rucastle již na mne čekal a odvezl mne bryčkou do domu U měděných buků. Dům je, jak říkal, nádherně položen, ale sám o sobě není nikterak krásný, je to jen velké čtvercové stavení, bíle omítnuté, ale celé špinavé a potřísněné blátem a deštěm. Leží docela o samotě, ze tří stran je obklopeno lesem a ze čtvrté loukou. Louka se svažuje přímo k southamptonské silnici, která tu asi na sto kroků od hlavního vchodu tvoří zatáčku. Půda před domem patří k usedlosti, ale okolní lesy jsou majetkem lorda Southertona. Těsně před dveřmi do haly roste několik buků temné, jakoby měděné barvy, podle nichž je dům pojmenován.
Z nádraží mne přivezl můj zaměstnavatel, stejně přátelský jako vždy, a večer mne představil své paní a dítěti. Domněnka, k níž jsme dospěli ve vašem domě na Baker Street jako k nejpravděpodobnější, se však, pane Holmesi, nepotvrdila. Paní Rucastlová není šílená. Je to tichá, bledá žena, o hodně mladší než její manžel; hádala bych jí sotva třicet a jemu je určitě již pětačtyřicet. Z jejich rozhovoru jsem usoudila, že jsou spolu asi sedm let a pan Rucastle že byl vdovec. Z prvního manželství měl prý jen jedno dítě, dceru, která odjela do Filadelfie. Pan Rucastle mi po straně prozradil, že ujela z domova, neboť si z jakýchsi pošetilých důvodů znelíbila jeho ženu. Dceři však musí být již jistě dvacet a dovedu si docela představit, že se necítila s tak mladou otcovou ženou nikterak dobře.
Paní Rucastlová mi připadá úplně bezbarvá, povahou i zevnějškem. Neudělala na mne příznivý ani nepříznivý dojem. Člověk ji skoro nevnímá. Na první pohled se pozná, že je hluboce oddána manželovi i synkovi. Ustavičně bloudí světlýma šedýma očima od jednoho k druhému, snaží se uhodnout každé jejich přání a pokud možno je splnit, ještě než je vyřknou. I on je na ni hodný svým trochu neomaleným hlučným způsobem a zdá se, že jsou spolu celkem šťastni. A přece má ta žena jakési tajné soužení, často zůstane sedět v hlubokém zamyšlení a s nepopsatelně smutným výrazem ve tváři. Několikrát jsem ji již zastihla v slzách. Někdy si myslím, že ji tak trápí povaha jejího dítěte, neboť jsem nikdy neviděla tak rozmazlené a zlomyslné malé stvoření. Chlapec je na svůj věk neobyčejně malý a má neúměrně velkou hlavu. Mám pocit, že se celé dny buď zuřivě vzteká a mlátí sebou, nebo se mračí a trucuje. Zná jenom jedinou zábavu — působit bolest slabším tvorům, než je sám, a projevuje pozoruhodný talent při vymýšlení, jak chytat myši, drobné ptáčky a hmyz. Raději bych však o tom dítěti nemluvila, pane Holmesi, vždyť nemá vlastně s celým mým příběhem nic společného.“