Sherlock Holmes postřehl svým bystrým pohledem, čím se to zabývám, a když si povšiml, jak tázavě se na něj dívám, s úsměvem zavrtěl hlavou. „Až na naprosto očividná fakta, že se náš klient živil nějakou dobu manuální prací, že šňupe, je zednářem, byl kdysi v Číně a v poslední době se hodně zabýval psaním, na něm rovněž nic jiného nevidím.“
Pan Jabez Wilson se napřímil v křesle, ukazováček pořád ještě namířený do novin, ale oči upřené na mého společníka.
„Pro boha živého, jak jste to všechno poznal, pane Holmesi?“ zeptal se. „Odkud například víte, že jsem pracoval manuálně? Vždyť je to svatá pravda, začínal jsem jak tesař v loděnici.“
„Prozradily mi to vaše ruce, milý pane. Pravičku máte o dobré číslo větší než levičku. Napracovala se až dost a máte na ní vyvinutější svaly.“
„Ale jak jste přišel na to šňupání a svobodné zednářství?“
„Nechci podceňovat vaši inteligenci a vysvětlovat vám, z čeho jsem to vyčetl, zvláště máte‑li poněkud v rozporu s přísnými pravidly svého spolku na klopě odznak s růžicí a kompasem.“
„Ovšem, samozřejmě, dočista jsem zapomněl. Ale jak jste přišel na to, že hodně píšu?“
„Čím jiným si mám vysvětlit, máte‑li pravou manžetu do výšky pěti palců docela oblýskanou a na levém rukávě ošoupané předloktí, tak si je pokládáte na stůl?“
„Ale co ta Čína?“
„Ryba, kterou máte vytetovánu těsně nad pravým zápěstím, odnikud jinud než z Číny pocházet nemůže. Trochu jsem studoval tetování, a dokonce jsem sám přispěl k literatuře o tomto předmětu. Zabarvit rybí ploutve tak jemně do růžová dokáží jedině v Číně. A když navíc vidím, jak máte k řetízku od hodinek zavěšenu čínskou minci, je mi vše ještě jasnější.“
Pan Jabez Wilson se z celého srdce rozesmál. „U všech ďasů!“ řekl. „Já si už myslel, kdovínač moudrého jste přišel, ale teď vidím, že na tom přece jenom nic zvláštního není.“
„Začínám mít pocit, že se dopouštím chyby, když všechno tak otevřeně vysvětluji, Watsone,“ řekl Holmes. „Víte přece, že ,0mne ignotum pro magnifico’, a jestli budu takhle upřímný, dočista se svou ubohou reputací ztroskotám. Nemůžete snad ten inzerát najít, pane Wilsone?“
„Ale ano, už ho mám,“ odpověděl pan Wilson a ukázal tlustým červeným prstem do středu sloupce. „Tady je. Tímhle to všechno začalo. Přečtěte si to radši sám, pane.“
Vzal jsem od něho noviny a četl jsem:
„Spolku ryšavců. Díky odkazu zemřelého Ezekiaha Hopkinse z Lebanonu v Pensylvánii, USA, se uvolnilo další místo, opravňující kteréhokoli člena spolku k platu čtyř liber týdně za služby ryze formální. V úvahu přicházejí všichni ryšaví muži, tělesně i duševně zdraví, kteří dosáhli jedenadvaceti let. Přihlášky podávejte osobně v pondělí v 11 hod. u Duncana Rosse v kanceláři spolku, Papežský dvůr 7, Fleet Street.“
„Co to má proboha znamenat?“ zvolal jsem, když jsem si dvakrát přečetl to prapodivné oznámení.
Holmes se uchechtl a stočil se v křesle, jak měl ve zvyku, když byl v obzvláště dobré náladě, „Je to poněkud nekonvenční, že?“ řekl.
„A teď začněte pěkně od Adama, pane Wilsone, a povězte nám všechno o sobě, o své domácnosti i o tom, jak ovlivnil tento inzerát vaše majetkové poměry. Povšimněte si nejprve, doktore, co to je za noviny a kdy vyšly.“
„Je to The Morning Chronicle z 27. dubna 1890. Přesně dva měsíce starý.“
„Velmi správně. Tak prosím, pane Wilsone.“
„Nu, je to přesně tak, jak jsem vám zrovna povídal, pane Sherlocku Holmesi,“ řekl Jabez Wilson a otřel si čelo. „Mám malou zastavárnu na Coburg Square blízko City. Není to nijak velký podnik a v posledních několika letech mě taktak udržel nad vodou. Dříve jsem míval dva pomocníky, ale teď zaměstnávám jen jednoho, a nebýt toho, že se chce přiučit obchodu a je ochoten pracovat za poloviční plat, sotva bych ho zaplatil.“
„A jakpak se jmenuje ten ochotný mládenec?“ zeptal se Sherlock Holmes.
„Jmenuje se Vincent Spaulding a žádný mladíček to už není. Těžko říci, kolik mu vlastně je. Schopnějšího pomocníka bych si ani přát nemohl, pane Holmesi, a jsem si moc dobře vědom, že by si mohl snadno polepšit a vydělat někde i dvakrát tolik, než má u mne. Ale co bych mu nasazoval brouka do hlavy, když je docela spokojený?“
„Opravdu, proč byste to dělal? Máte zřejmě veliké štěstí, že jste získal zaměstnance, který je ochoten pracovat za mnohem nižší mzdu, než se dnes žádá. To se v našich dobách hned tak každému zaměstnavateli nepovede. Kdoví, jestli ten váš pomocník není stejná rarita jako ten inzerát.“
„Však on má taky své chyby,“ řekl pan Wilson. „Jakživ jsem neviděl, aby byl někdo takový blázen do fotografování. Místo aby se hleděl něčemu přiučit, cvaká si pořád aparátem a co chvíli zalézá do sklepa jak králík do nory, aby si obrázky vyvolal. To je jeho hlavní chyba, ale celkem je to moc dobrý pracovník. Nemá žádné nectnosti.“
„A jak se domnívám, je pořád ještě u vás?“
„Ano, pane. On a jeho čtrnáctileté děvče, které mi trochu vaří a poklízí — jinak není v domácnosti nikdo, protože jsem vdovec a děti nemám. Žijeme všichni tři klidně, pane, a i když nejsme nijak bohatí, máme aspoň střechu nad hlavou a žádné dluhy.
Trochu vzruchu vnesl do našeho života až ten inzerát. Spaulding si to ke mně přižene najednou do kanceláře — dneska je tomu právě osm neděl — v ruce nese zrovna tyhlety noviny a řekne:
,Ani nevíte, co bych za to dal, pane Wilsone, kdybych měl zrzavé vlasy.’
,A proč?’ ptám se.
,Protože se už zas uvolnilo místo ve Spolku ryšavců. Pro šťastlivce, který je dostane, znamená docela pěknou sumičku, a volných míst bývá prý více než zájemců, takže správci majetku si ani nevědí rady, co s penězi. Kdyby mi tak chtěly vlasy najednou změnit barvu, čeká mě pěkné místečko, jenom se do něj posadit.’
,Ale jděte, a o co vlastně jde?’ vyptával jsem se. Víte, pane Holmesi, jsem člověk zgruntu domácký, a protože obchody přicházejí za mnou, místo co bych se honil za nimi, kolikrát nevytáhnu celé týdny paty z domu. A tak jsem nikdy moc nevěděl, co se ve světě děje, a rád si vyposlechl nějakou tu novinku.
,Copak jste nikdy neslyšel o Spolku ryšavců?’ ptal se Spaulding a užasle se na mě díval.
,Jakživ ne.’
,To je mi opravdu divné, protože byste se na některé to uprázdněné místo moc dobře hodil.’
,A co by z toho koukalo?’ zeptal jsem se.
,Jen asi dvě stě liber ročně, ale zato byste se tam nepředřel a stačil klidně i další zaměstnání.’
Dovedete si jistě představit, jak zvědavě jsem ho poslouchal, protože obchody mi už kolik let valně nešly a dvě stě liber navíc by se mi bylo dobře hodilo.
,Řekněte mi o tom spolku všechno, co víte,’ žádal jsem Spauldinga.
,Podívejte,’ řekl mi a ukázal na inzerát. ,Sám vidíte, že se ve Spolku uvolnilo místo, a tady je adresa, kde se můžete vyptat na další podrobnosti. Pokud já vím, založil jej jistý americký milionář Ezekiah Hopkins, zřejmě dost velký podivín. Sám byl zrzavý a soucítil se všemi, kdo měli také ryšavé vlasy, a po jeho smrti se zjistilo, že veškeré svoje obrovské jmění zanechal svým pověřencům s pokynem, aby jeho úroky vynakládali na úhradu snadného zaměstnání pro muže s takovou barvou vlasů. Jak jsem slyšel, je to skvěle placené místo a skoro nic se tam nemusí dělat.’