„Tady nic nenapíšete. U nás se píše těžko.“
„Něco napsat je vždycky těžké,“ namítl jsem. „Stejně je dobře, že nejsem spisovatel.“
„Rád vám věřím. Ale v takovém případě je to u nás prostě nemožné. Přinejmenším pro cizince.“
„Vy mě děsíte.“
„Žádné strachy. Tady u nás se vám ani nebude chtít něco dělat. Prostě u toho nevydržíte. Přijde vám líto, že byste tu měl jen sedět a mlátit do stroje. Víte vůbec, co je to radost ze života?“
„Inu, jak bych to...“
„Nevíte nic, Ivane. Zatím o tom nemáte ani ponětí. Vás cesta dvanácti kruhy ráje teprve čeká. Je to sice k smíchu, ale já vám závidím...“
Došli jsme k dlouhému kabrioletu. Amadeus hodil kufr na zadní sedadlo a pohostinně přede mnou otevřel dvířka.
„Prosím!“
„Chcete říct, že vy už takovou cestu máte za sebou?“ zeptal jsem se, když jsem lezl do vozu.
Posadil se za volant a nastartoval.
„Co máte na mysli?“
„No těch dvanáct kruhů ráje.“
„Já jsem si svůj znejmilejší vybral už dávno, Ivane,“ odtušil Amadeus. Auto se nehlučně rozběhlo po náměstí. „Ty ostatní pro mě léta neexistují. Bohužel. Je to něco jako stáří. Se všemi jeho privilegii a nedostatky.“
Otevřený automobil prolétl parkem a uháněl stinnou ulicí. Se zájmem jsem se rozhlížel kolem, ale nic jsem nepoznával. Byl to hloupý nápad — myslet si, že tu něco poznám. Vysazovali nás tenkrát v noci, lilo jako z konve, po přístavních hrázích stálo sedm tisíc vojáků a sledovalo dohořívající řadovou loď. Město jsme neviděli, jen mokrou černou prázdnotu, mihotající rudými záblesky. Všechno tam bouchalo, praskalo a nesnesitelně skřípělo. „Vyřežou nás všechny jako králíky,“ utrousil Robert a já ho okamžitě hnal zpátky na ponton, vyložit obrněný transportér. Fošny se prolomily, transportér spadl do moře, a když Pek Roberta vytáhl, ten ke mně — celý promodralý chladem — přistoupil a zadrkotaclass="underline" „Dyť jsem vám říkal, že je hrozná tma...“
Amadeus najednou prohodiclass="underline"
„Jako kluk jsem žil nedaleko přístavu, chodili jsme sem do města mlátit fabrické. Dost jich tenkrát mívalo boxery a někdo mi tu přerazil nos. Půl života jsem prochodil s takovou křivou skobou, až loni jsem si to nechal dát dohromady... V mládí jsem se moc rád pral. Měl jsem u sebe pořád kus olověné trubky, jednou jsem si za to dokonce půl roku odseděl, ale nepomohlo to.“
Ušklíbl se a umlkl. Chvilku jsem počkal a poznamenal jsem:
„Pořádnou olověnou trubku dneska neseženete. Teď jsou v módě gumové pendreky, co se pod rukou kupují od policajtů.“
„Máte pravdu,“ souhlasil živě Amadeus. „Nebo se koupí malá činka, jedna koule se uřízne a je to. Jenom ty správné kluky už dneska nenajdete. A taky vás za takovou věc hned vypakujou...“
„To ano,“ připustil jsem. „Poslyšte, a čím ještě jste se v mládí zabýval?“
„A vy?“
„Chtěl jsem se stát planetonautem, hodně jsem cvičil přetížení. Taky jsme závodívali, kdo se dokáže potopit do větší hloubky.“
„My taky,“ řekl Amadeus. „Do deseti metrů, pro samopaly a láhve whisky. Kousek za molem toho byly bedny. Obyčejně mi potom tekla z nosu krev... Ale když pak přišly události, stále častěji jsme tam nacházeli utopence s kusem kolejnice na krku, tak jsme toho nechali.“
„Utopenec pod vodou, to je moc nepříjemná podívaná,“ řekl jsem. „Zvlášť když je tam proud.“
Amadeus se zaškaredil.
„Viděl jsem i horší věci. Taky jsem sloužil u policie.“
„Už po událostech?“
„Mnohem později. Když byl schválen zákon o gangsterství.“
„U vás se jim také říkalo gangsteři?“
„A jak byste jim chtěl říkat? Zbojníci...? „Banda zbojníků vyzbrojených plamenomety a plynovými bombami obsadila radnici,““ pronesl procítěně. „Když se řekne zbojník, představím si sekeru, obuch, kníry od ucha k uchu, tesák...“
„Nebo olověnou trubku,“ navrhl jsem.
Amadeus se uchichtl.
„Co děláte dneska večer?“ zeptal se.
„Půjdu se někam pobavit.“
„Máte tu nějaké známé?“
„Ano. A co má být?“
„To je něco jiného.“
„Proč?“
„Chtěl jsem vám něco navrhnout, ale když tu máte známé...“
„Mimochodem,“ řekl jsem, „kdo je tu v současné době primátorem?“
„Primátorem? Bůhsuď, nepamatuji se. Ale někoho jsme volili...“
„Není to náhodou Pek Zenaj?“
„Nevím,“ řekl Amadeus lítostivě. „Nerad bych lhal.“
„Znáte muže toho jména?“
„Zenaj... Pek Zenaj... Ne, neznám. Nikdy jsem to jméno neslyšel. To je nějaký váš kamarád?“
„Ano, starý kamarád. Mám tu i jiné přátele, ale ti nejsou místní.“
„Domluvíme se zkrátka takhle,“ uzavřel Amadeus. „Jakmile se začnete nudit a do hlavy vám polezou všelijaké hloupé myšlenky, přijďte za mnou. Večer co večer sedávám u Labužníka... Máte rád dobré jídlo?“
„Aby ne,“ přikývl jsem.
„A co žaludek — v pořádku?“
„Kachní.“
„Tak to přijďte. Bude tam veselo a ani vás nenapadne o něčem přemýšlet.“
Amadeus přibrzdil a opatrně odbočil k mřížovým vratům, která se před námi tiše otevřela. Auto zajelo do dvora.
„A jsme tady,“ konstatoval spokojeně Amadeus. „Tohle je váš nový domov.“ Byla to patrová vilka s modrobílou fasádou. Čisťounký dvorek vyložený barevnými dlaždicemi byl prázdný a kolem se prostírala ovocná zahrada. Po zdech škrábaly větve jabloní.
„A kdepak je vdova?“ zeptal jsem se.
„Pojďte dál,“ vybídl mě Amadeus.
Vystoupil po schůdcích ke dveřím a zalistoval ve svém zápisníku. Šel jsem za ním a zvědavě pokukoval po okolí. Zahrada se mi zamlouvala. Amadeus našel správnou stránku, na malém číselníku vedle dveří vytočil příslušnou kombinaci a dveře se otevřely. Z domu zavanul chladný čerstvý vzduch. Bylo tam tma, ale sotva jsme vstoupili, rozsvítilo se světlo. Amadeus schoval zápisník a řekl mi:
„Vpravo je byt domácích, vlevo váš. Jen račte dál... Tady je salón. A tahle skříňka — to je domácí bar, hned si dáme něco k pití. A půjdeme dál... Tohle je vaše pracovna... Máte fonor?“
„Ne.“
„Ani ho nebudete potřebovat, tady všechno je... Teď bych prosil sem. To je ložnice. Tady máte ovládací pult akustické clony. Umíte s tím zacházet?“
„Nějak si poradím.“
„Dobře. Clona je trojvrstvá, můžete si z toho udělat hrob nebo bordel, přijde na to, co je vám víc po chuti... A tady se nastavuje klimatizace. Trochu nepohodlné, protože se s tím dá manipulovat jen z ložnice...“
„S tím už se snad taky nějak poperu,“ ujistil jsem ho.
„Prosím? Aha, samozřejmě... A tamhle je koupelna a klozet.“
„Zajímá mě vdova,“ upozornil jsem ho. „A dcera.“
„To všechno stihnete. Mám vytáhnout rolety?“
„Proč?“
„Máte pravdu, necháme to tak... A teď si dáme něco k pití.“
Vrátili jsme se do salónu a on se po pás ponořil do baru.
„Něco silnějšího?“ zeptal se.
„Naopak.“
„A nechtěl byste míchaná vejce? Nebo obložené chleby?“
„Ani ne.“
„Tak takhle by to nešlo,“ nedal se odradit Amadeus. „Nejlepší budou míchaná vejce s rajčaty.“ Neustále něco kutil v baru. „Nevím, čím to je, ale tenhle automat připravuje skutečně báječná míchaná vejce s rajčaty... A já bych si je při té příležitosti dal taky.“