„Vaše smetana je báječná,“ podotkl jsem dosti upřímně.
„Ach, Ivane!“ Teta Vaina postavila mističku zpátky na stůl a lehce tleskla. „Vy jste to řekl skoro jako generálplukovník... Je to sice zvláštní, ale já bych řekla, že se mu dokonce podobáte. Jen tvář měl o něco užší a zásadně snídal v uniformě...“
„Máte pravdu,“ připustil jsem lítostivě, „uniformu bohužel nemám.“
„Ale kdysi jste ji jistě měl,“ řekla a čtveračivě na mě pohrozila ukazováčkem. „To já přece dobře vidím. Stejně je to nesmysl, že jsou lidé nuceni stydět se za svou vojenskou minulost. No řekněte, není to hloupé? Každého prozradí držení těla, naprosto jedinečný chlapský šarm. To se nedá ututlat, Ivane.“
Udělal jsem složité neurčité gesto rukou, zamumlal něco jako „zřejmě máte pravdu“ a vzal si z talíře toast.
„Vy se mnou určitě budete souhlasit, že je to praštěné,“ pokračovala živě teta Vaina. „Copak to jde — směšovat dva tak různé pojmy jako válka a armáda? Válku nenávidíme všichni. Válka je příšerná. Matka mi o tom vyprávěla, byla tehdy ještě dítě, ale všechno si pamatuje: najednou se přiženou hrubí cizí vojáci, mluví cizí řečí, krkají a plivou a důstojníci jsou tak nevychovaní a neurvalí, s prominutím obtěžují pokojské, páchnou, a ta nesmyslná policejní hodina... Jenže to je válka! Válka je každopádně odsouzeníhodná. Kdežto armáda — armáda je něco zcela jiného. Vy to přece znáte, Ivane, vy si takové výjevy musíte pamatovat: vojska nastoupená po praporech, přísně vyrovnané řady, mužné tváře ve stínu přílb, zbraně se lesknou, září zlaté šňůry a pak vojska objíždí velitel v otevřeném voze, zdraví jednotky a vojáci mu úsečně a poslušně jako jeden muž odpovídají!“
„Je nepochybné, že na leckoho to dělalo dojem,“ řekl jsem.
„Rozhodně! A takových lidí bylo hodně! U nás se vždycky říkalo, že odzbrojovat se musí, ale copak to jde, zrušit armádu? Toto poslední útočiště zmužilosti a statečnosti v naší době všeobecného úpadku mravů. Stát bez armády — to je přece absurdní, k smíchu...“
„K smíchu to je,“ souhlasil jsem. „Vy tomu asi nebudete věřit, ale já se od samého podepsání Paktu ještě nepřestal usmívat.“
„Ano, chápu vás,“ řekla teta Vaina. „Nezbylo nám než se sarkasticky usmívat. Generálplukovník Tuur,“ vytáhla kapesníček, „zemřel se sarkastickým úšklebkem na rtech.“ Přiložila kapesníček k očím. „Říkával nám: „Doufám, přátelé, že se dožiji dne, kdy se všechno definitivně zhroutí.“ Byl zlomený, ztratil smysl své existence... Prostě už nevydržel tu prázdnotu v srdci...“ Prudce se narovnala. „Něco vám ukážu, Ivane...“
Pohotově se rozběhla do sousední místnosti a přinesla těžké staromódní album. Okamžitě jsem pohlédl na hodiny, jenže teta Vaina tomuto mému úhybnému manévru nevěnovala pozornost, usadila se vedle mě a otevřela album hned na první stránce.
„Tohle je generálplukovník.“
Generálplukovník byl orel. Měl úzkou kostnatou tvář a průzračné oči. Jeho dlouhé tělo bylo poseto řády. Největší vyznamenání ve tvaru mnohacípé hvězdy, vroubené vavřínovým věncem, pableskovalo kdesi v krajině slepého střeva. V levé ruce svíral rukavice, pravička klidně spočívala na jílci důstojnického kordíku. Dolní čelist podepíral vysoký, stojatý, zlatem vyšívaný límec.
„A tohle je generálplukovník na cvičení.“
Generálplukovník zůstal orlem i v tomto případě. Udílel rozkazy svým důstojníkům, sklánějícím se nad mapou rozloženou na čelním pancíři obrovitého tanku. Podle tvaru pásů a aerodynamicky řešené věže jsem poznal těžký útočný tank typu Mamut, určený původně k překonávání pásem zamořených radioaktivitou a dnes úspěšně využívaný při hlubinných potápěčských pracích.
„Tady máme generálplukovníka v den jeho padesátin.“
A generálplukovník byl zase orel. Stál u prostřeného stolu s pohárem v ruce a poslouchal přípitek na svou počest. Levý dolní roh fotografie zabírala velká rozmazaná pleš s odleskem po fotografově blesku a hned vedle generála seděla a zbožně k němu vzhlížela velice mladá a velice půvabná teta Vaina. Kradmo jsem po hmatu zkusil odhadnout tloušťku alba.
„A tohle je generálplukovník ve výslužbě.“
Orlem generálplukovník bezesporu byl i na zaslouženém odpočinku. Stál v tygrovaných plavkách doširoka rozkročen na pláži a polním dalekohledem přehlížel mlhavý obzor. U jeho nohou se v písku popelilo nahé, tak tří—čtyřleté dítě. Generál se mohl pochlubit šlachovitou a svalnatou postavou, toasty s převařenou smetanou mu ji rozhodně nezničily. Začal jsem hlučně natahovat hodinky.
„No a tady...,“ pokračovala teta Vaina a převrátila stránku, jenomže vtom do salónu bez zaklepání vkročil pomenší korpulentní pán, jehož tvář a zejména šatstvo mi připadaly podivuhodně známé.
„Dobré jitro,“ pronesl a lehce sklonil hladkou, usměvavou tvář ke straně.
Byl to ten celník z rána, stále v téže bílé uniformě se stříbrnými knoflíky a stříbrnými šňůrami na ramenou.
„Ach, Peti,“ zvolala teta Vaina. „Ty už jsi tady? Seznamte se, pánové. To je Ivan... A tohle je Peti, Ivane, přítel našeho domu.“
Celník se ke mně otočil, nepoznal mě, úsečně se uklonil a srazil podpatky. Teta Vaina odložila album na můj klín a vstala.
„Posaď se, Peti,“ vybídla příchozího, „přinesu ti smetanu.“
Peti ještě jednou cvakl podpatky a usedl vedle mě.
„Nechcete se podívat?“ navrhl jsem pohotově a přestěhoval album ze svých kolenou na celníkova. „Tohle je generálplukovník Tuur. Tady je jen tak. (V celníkových očích se rozhořel zvláštní výraz.) A tady je generál na cvičení. Vidíte? Tady...“
„Jste velmi laskav,“ poznamenal koženě celník. „A zbytečně se nenamáhejte, protože...“
Teta Vaina se vrátila s toasty a převařenou smetanou a už od prahu volala:
„Jak příjemné je vidět člověka v uniformě, no nemám pravdu, Ivane?“ Postavila podnos na stůl. „Dneska jsi tu nějak brzy, Peti. Něco se stalo? Ale že je dneska krásně, to slunce...“
Smetana pro Petiho byla naservírována do zvláštní krásné dózičky, na níž zářil monogram T, zdobený čtyřmi zlatými hvězdičkami.
„V noci pršelo, aspoň když jsem se k ránu vzbudila, bylo zataženo,“ pokračovala teta Vaina. „Kdežto teď? Jen se podívejte, nikde ani mráčku... Dáte si ještě šálek, Ivane?“
Vstal jsem.
„Děkuji, už mám dost. A teď dovolte, abych se rozloučil, čeká mě jedno pracovní setkání.“
Když jsem za sebou opatrně zavíral dveře, zaslechl jsem, jak vdova zadumaně pronesla: „Nezdá se ti, že je nápadně podobný štábnímu majoru Polovi...?“
V ložnici jsem si vybalil kufr, uložil své svršky do vestavěné skříně a znovu jsem zavolal Riemayerovi. Telefon i nadále nikdo nebral. Posadil jsem se tedy k psacímu stolu v pracovně a prozkoumal zásuvku po zásuvce. V jedné ležel kufříkový psací stroj, v další dopisní papír, známky a psací potřeby a v následující jsem našel prázdnou láhev od oleje pro arytmické motory. Ostatní zásuvky byly prázdné, pokud nepočítám několik balíčků zmačkaných stvrzenek, pokažené plnicí pero a nedbale přeložený kousek papíru pomalovaný rozšklebenými obličeji. Papír jsem rozbalil, byl to zřejmě koncept telegramu: „green umrel u rybaru telo posilam nedeli uprimnou soustrast hooger martha chlapci“. Text jsem si přečetl dvakrát, pak jsem lístek obrátil, prostudoval všechny ty ksichty a přečetl si telegram potřetí. Zdálo se, že Hooger ani Martha nemají ani ponětí, že když normální člověk někomu posílá úmrtní zprávu, sděluje nejdřív, jak nebo na co nebožtík zemřel, a ne kde... Třeba já bych telegrafovaclass="underline" „green utonul rybařeni“. Nejspíš v opici. Ostatně, jakou to teď vůbec mám adresu?