Druhá generace

Druhá generace

Cover art: Matt Stawicki

Prolog

Vždy je to mapa víry,
jen bílá krajina
a farmy v mlze ztracené.
Vždy je to země vzpomínek,
ve starém, nehybném ledu,
slunce roztříštěné.

A vždy je to srdce,
uzamčené a vroucí,
kdo pochybuje o ledu
plujícím k zmatené věčnosti.

Tak to skončí,
říká ti srdce,
skončí to obrovským ledovcem,
tisíci lety
vše pohlcující noci.
A jednoho dne vědci
prohledají jezera a morény
a najdou důkazy,
památky věků, které nebyly.
Ale tvůj příběh, celý, avšak prázdný, skončí
na špičkách prstů tvé ruky.
To ti řekne srdce
ve své tajemné kobce
a zrcadly zmapuje
nezmapovatelnou zemi,
zemi vzpomínek, řek a ledu.

Tentokrát to bylo jiné.
Město se poddalo
sněhové přikrývce,
domy a taverny
zalilo roztříštěné světlo
a jezero pokryl
křehký led.
Když jsem kráčel závějemi
mezi konejšivými dušemi,
smířený s nebem
a představou nadcházejícího jara.
Tak to skončí,
prohlásila zima,
dřív nebo později
v tmavém, nepřístupném ledě,
a ty jsi další, kdo si
tento příběh vyslechne.
Příběh o zimě, která
srdce zamyká…
A tam ve Wisconsinu,
zabláceném sněhem a
mizející vírou,
nezdálo se tak špatné, že
zima krade
všechno světlo,
že vítaná je tam tak jako
poslední sněhová pokrývka.

Stál uprostřed
zmrzlých automobilů,
vozů vyrovnaných jako památníky.
Zabalený v plášti
a vlněné čepici i šále,
hrabal se v kufru
a hledal bůhvíco.
A já ho poznal
podle zamlžených brýlí,
pomačkaného, směšného
klobouku, který měl na hlavě.

A ať už byla odvaha
jarem ve vzpomínkách,
sluncem ve slibu
či stínem opilým.
Nebo něčím ukrytým
za sněhem a pátráním,
v tu chvíli a tam jsem
k němu promluvil.
V těchto dnech jsem vděčný,
že jsem to udělal,
že jsem promluvil k zahalenému
tkalci nehod,
k obyčejnému kouzelníkovi
pátrajícímu po nemožném jaru.

Tracy, řekl jsem mu, poezie je ukryta
ve švech příběhu,
ve starých vzpomínkách a představě
toho, co může být, ale možná nikdy nebude.
(A to byla slova, která
jsem nikdy neřekl, leč poezie ukryta je
v představě toho, co býti mohlo:
musíš uvěřit, že jsem ta slova řekl,
přes odmítání, přes minulost.)
A tam v té zimě,
první píseň začala,
měsíce se rozdělily a lákaly
na hranice Krynnu,
a země sněhu se
proměnila v travnatou krajinu,
krásnější a věrohodnější.
A první píseň pokračovala
představou léta,
slibem návratu zmizelého sémě,
návratu přátel
z pouští zapomnění,
a dokonce i severské země
křičí k duším,
to je mapa
splněné důvěry;
to je mapa víry.

Kde je můj klobouk? Vzal jsi ho! Viděl jsem tě.

Netvrď, že mi sedí na hlavě! Vím, že to tak není! Já…

Ach, tady je. Rozhodl ses ho vrátit, co?

Ne, nevěřím ti. Ani minutu. Vždycky se ti můj klobouk líbil, Hickmane. Já…

Cože? Cože mám napsat?

Teď? V tuto chvíli?

Nemůžu. Nemám čas.

Snažím si vzpomenout na slova zaklínadla.

Ohňová tržba. Ohňový motor. Velké ohňové koule…

Skoro…

Ach, dobrá. Napíšu ti tu zatracenou předmluvu. Ale jenom protentokrát. Tak, jdeme na to.

Předmluva

Kdysi dávno se páreček ťulpasů, Margaret Weis a Tracy Hickman, rozhodl odejít z domova na Krynnu a vydat se za dobrodružstvím. Mám dojem, že ti dva v sobě musí mít kapku šotčí krve. Prostě nedokázali odolat a museli vyrazit za novými, vzrušujícími světy.

Ale Weis a Hickman jsou jako šotci a falešná pence — pořád se vracejí. Takže jsou zpátky, aby nám vypověděli, co úžasného se na Krynnu zase stalo.

Některé příběhy už jsme slyšeli, ale mají i pár nových. Budou nám vyprávět o dětech skupinky dobrodruhů, které známe jako Hrdiny kopí.

Od války uběhlo už mnoho let. Děti Hrdinů vyrůstají, vydávají se za vlastními dobrodružstvími do světa, který je, ačkoli to nerad říkám, pořád plný nebezpečí a potíží.

Až budete číst tyto příběhy, zjistíte, že vyprávění Weis a Hickmana protiřečí některým příběhům, které už jste možná slyšeli. Některé z vás možná trochu zmate jejich povídání o minulosti Hrdinů — bude se lišit od vyprávění jiných.

Ale vysvětlení je jednoduché.

Po Válce kopí se z Tanise, Karamona, Raistlina a ostatních Hrdinů staly Legendy. Jejich příběhy se nám tolik líbily, že jsme nechtěli, aby skončily. Chtěli jsme slyšet víc. A tak nám bardové z celého Krynnu vyhověli a vyprávěli úžasné historky. Někteří z nich znali Hrdiny dobře. Jiní si prostě vypůjčili příběh od trpaslíka, který ho slyšel od šotka, který si ho vypůjčil od rytíře, který měl tetu, která znala Hrdiny…

Chápete?

Některé z příběhů jsou naprosto a určitě pravdivé. Jiné jsou naprosto a určitě pravdivé, ale ne tak docela. Jiným se ve slušné společnosti říká „šotčí historky“ — nejsou sice pravdivé, ale jeden se u nich nádherně baví!

Atak se ptáte: Fišpáne, velký a mocný čaroději, jak je od sebe poznáme?

A já, Fišpán, velký a mocný kouzelník, odpovídám: Pokud se vám, vy hejhulové, příběhy líbí, copak na tom záleží?

No, jsem rád, že jsme si to vyjasnili.

Teď si běžte zabalit věci. A nezapomeňte na kapesníky. Popadněte brašny. Čekají nás velká dobrodružství. Pojďte! Hoďte starosti za hlavu! Vydejte se s Weis a Hickmanem znovu po Krynnu, i když jen na chvíli. Nezůstanou dlouho, ale určitě se vrátí.

(A možná dostanu příště zpátky klobouk!)

Jak že se jmenuju?

Ach, ano.

Váš oddaný služebník

Fišpán Úžasný

I

Kejklíř putuje
okrajem světa,
nevidí, nezná cestu,
věří jen svým
ctihodným pažím kejklíře.
Putuje po okraji
pradávného příběhu,
žongluje s měsíci
a předvádí neznámé,
nehybné hvězdy.
Nějaký instinkt,
nezlomný a průsvitný
jako achát
v hlubinách jeho reflexů
dává předmětům
v letu život:
dýky a lahve,
dřevěné jehlice a ozdoby,
viděné i neviděné — všechny tak
lehké a mrštné.