Kitiařin syn
1. kapitola
Podivná žádost jezdkyně modrého draka
V Ansalonu nastal podzim a dorazil také do Útěšína. Karamon říkal, že listí řásníků ještě nikdy nebylo tak krásné — rudá zářila jasněji než oheň a zlatá jiskřila víc než nově vyražené mince z Palantasu. Tika, Karamonova žena, souhlasila. Takové barvy v Útěšíně nikdy dřív nespatřila.
A když vyšel ven z hostince, aby přinesl další soudek hnědého piva, Tika potřásla hlavou a zasmála se.
„Karamon říká každý rok totéž. Listy jsou barevnější a krásnější než minulý rok. Pokaždé to samé.“
Hosté se smáli spolu s ní a někteří velkého muže škádlili, když se vrátil zpátky do hostince s těžkým soudkem piva na zádech.
„Tento rok je listí trochu moc hnědé,“ poznamenal jeden smutně.
„Usychá,“ řekl jiný.
„Jo, opadává moc brzo, ještě než úplně změní barvu,“ dodal další.
Karamon žasl. Rozhodně jejich tvrzení odmítl, a dokonce vytáhl protestující muže na verandu a strčil jim do tváří větev s listím, aby je přesvědčil.
Hosté, dlouholetí usedlíci v Útěšíně, přiznali, že má pravdu. Listí ještě nikdy nevypadalo tak nádherně. Karamon se zatvářil spokojeně, jako by ho sám namaloval, odvedl hosty zpět dovnitř a pohostil je pivem zdarma jako každý rok.
V hostinci Poslední domov bylo toho podzimu obzvláště rušno. Karamon by to rád připsal na vrub listí; v těchto dnech relativního míru se mnoho poutníků vydávalo do Útěšína, aby spatřilo nádherné řásníky, které rostly jen zde a nikde jinde na Krynnu (i přes tvrzení jistých žárlivých měst, jejichž jména nebudeme zmiňovat).
Ale dokonce i Karamon musel souhlasit s praktičtěji myslící Tikou. Hosty sem lákala spíše nadcházející Konkláve čarodějů než listí — ať už bylo jakkoli krásné.
Konkláve čarodějů se na Krynnu pořádala nepravidelně a jen tehdy, když se nejvyšší mágové všech tří řádů — bílého, rudého a černého — shodli na tom, že je nutné, aby se všichni čarodějové od nejmladšího učedníka po nejzkušenějšího čaroděje sešli a promluvili si o záležitostech magie.
Mágové z celého Ansalonu putovali do Věže Žďárské cesty, aby se Konkláve zúčastnili. Pozváni byli také jedinci z takzvaných Šedokamových národů, které sice nepoužívaly magii, ale vytvářely různé magické předměty a artefakty. Mezi ctihodné hosty patřilo několik trpaslíků. Dorazila i skupina gnómů s nákresy a doufala, že čaroděje přiměje, aby je přijali. A samozřejmě se objevila také spousta šotků, které sice taktně, ale rozhodně odmítli vpustit za hranice.
Poslední domov byl opravdu posledním pohodlným hostincem před magickým Lesem Žďárské cesty, ve kterém stála jedna z Věží Vysoké magie, prastarých sídel magie na pevnině. Mnoho mágů a jejich hostů se cestou k věži v hostinci zastavilo.
„Přišli obdivovat barvu listí,“ tvrdil Karamon ženě. „Většina mágů by se dokázala k věži přenést a nemusela by se cestou nikde zastavovat.“
Tika se jen zasmála, pokrčila rameny a souhlasila s manželem, že to opravdu musí být listím, a Karamon strávil zbytek dne nesmírně spokojený sám se sebou.
Ani jeden z nich se nezmínil o tom, že každý mág, který se v hostinci zastavil, s sebou přinesl nějakou drobnost, kterou uctil památku Karamonova dvojčete Raistlina. Byl to velmi mocný a ctižádostivý mág, který se zaprodal zlu a málem zničil svět. Ale nakonec se vykoupil tím, že obětoval vlastní život. Stalo se to před více než dvaceti lety. Jednu malou místnost v hostinci pojmenovali Raistlinův pokoj a ten teď byl plný různých drobností (některé byly magické), které měly oslavovat čarodějův život. (Žádnému šotkovi nebylo dovoleno do pokoje ani nahlédnout!)
Konkláve čarodějů se mělo konat už za tři dny a tuto noc, poprvé za celý týden, byl hostinec prázdný. Mágové už vyrazili na cestu, protože Les Žďárské cesty byl ošidné místo — našel si poutníka sám. Všichni mágové, dokonce i ti nejvýše postavení, věděli, že se mohou toulat krajinou třeba celý den, než se les objeví.
A tak mágové vyrazili na cestu a žádný z pravidelných hostů se ještě nevrátil. Měšťané, ať už z Útěšína nebo z okolí, se v hostinci zastavovali pravidelně každou noc na pivo nebo na Tičiny kořeněné brambory nebo na obojí, ale když se objevili mágové, ani se nepřiblížili. Mágové byli na Ansalonu tolerováni (na rozdíl od dávných dob, kdy je pronásledovali), ale nikdo jim nevěřil. Ani těm v bílých hávech, kteří byli oddaní dobru.
Když se konkláve konala poprvé — několik let po Válce kopí — Karamon otevřel mágům svůj hostinec (mnoho hostinských je odmítalo obsloužit). A nastaly potíže. Pravidelní hosté si hlasitě a hořce stěžovali, a jeden se dokonce natolik opil, že se pokusil napadnout a ublížit mladému červenému čaroději.
Byl to jeden ze vzácných okamžiků, kdy lidé v Útěšíně viděli Karamona rozzlobeného. Dodnes si o tom povídali, samozřejmě jen když nebyl Karamon nablízku. Opilce vynesli z hospody nohama napřed, ale až poté, co ho přátelé sundali z větve, která prorostla do hostince.
Od té doby popíjeli pravidelní hosté pokaždé, když se konkláve konalo, jinde a Karamon obsluhoval mágy. Až když konkláve skončilo, hosté se vrátili a život šel dál jako obvykle.
„Ale dneska večer,“ řekl Karamon, zastavil se a obdivně se zadíval na manželku, „půjdeme do postele brzo.“
Byli manželé už dvacet dva let a Karamon byl stále pevně přesvědčený, že se oženil s nejkrásnější ženou na Krynnu. Měli pět dětí. Tři chlapce: Taninovi bylo v době, kdy se příběh odehrával, dvacet let, Sturmovi devatenáct a Palinovi šestnáct; a dvě děvčátka: Lauru a Dezru, kterým byly pět a čtyři roky. Dva nejstarší chlapci se toužili stát rytíři a neustále se vydávali za dobrodružstvím, stejně jako ten večer. Nejmladší chlapec, Palin, studoval magii. („Přejde ho to,“ říkal Karamon. „Vyroste z toho.“) A co se týkalo děvčátek… no, to už je jiný příběh.
„Bude hezké jít do postele brzo,“ zopakoval Karamon.
Tika rázně zametala podlahu a špulila přitom rty, aby se nerozesmála, když s povzdychnutím odpověděla: „Ano, díky bohům. Jsem tak unavená, že určitě usnu ještě dřív, než složím hlavu na polštář.“