Kdepak kroužit, to jsem se spletl. Octli jsme se v přílišné blízkosti těch planet a jedna z nich nás chytila. Navigátor vypočítal, že do ní za pár hodin prásknem.
Není to tak zlé. dokud máme na přídi malý brzdicí motor. Tentokrát mě nikdo nemusel přemlouvat — sám jsem si oblékl skafandr a šel si ten motorek prohlédnout.
V životě jsem neměl tak nepříjemný pocit jako v tu chvíli. Planeta už byla zatraceně blízko a já měl pořád pocit, že na ni padám naznak a shora že mě ještě připlácne ta naše skořápka.
Byl jsem zvědav, jestli se tam dá nějak žít. Podíval jsem se mezi nohama dolů. Vypínala k nám vzduté namodralé břicho. Měl jsem dojem, že vidím mraky, prostě se tam přesouvaly nějaké stíny, a část povrchu se třpytila jako z pozlátka. Hádal jsem, že to bude asi něco tekutého.
Zapnuli jsme motor a všechno teď hrálo jako z partesů. Všem zřejmě došlo, že by to s námi mohlo setsakramentsky dopadnout, a začali dělat svou práci pořádně.
Měl jsem pravdu, že je to něco tekutého, protože to šplouchlo, jako kdybychom vlítli do tůně. Chvílí byla v okénkách tma, potom jsme vyskočili na světlo jako zátka a v tu chvíli nám už bylo jasné, že naše cesta je definitivně u konce.
Všichni se tlačili u průzoru, ale nic neviděli, protože začalo pršet. V raketě to dunělo jako v plechovém okapu. Sami jsme ten déšť vyvolali, jak jsme proletěli atmosférou.
A jak začalo lít, tak lilo pár týdnů, ale my jsme neměli kdy se na to ohlížet, protože všichni dostali záchvat neslýchané píle a pustili se do rozborů a pozorování. Šlo nám o to, zda budeme moci vylézt ven.
Ani jsme si nevšimli, kdy přestalo pršet. Raketa uvízla na mělčině a to zabrzdění s námi málem majzlo o zem. Teprve pak jsme se rozběhli k oknům. Zdálo se, že bude kam šlápnout.
Nejnovější objev Bioložky: Zdejší atmosféra je pro nás jakžtakž dýchatelná. Starého to tak vzrušilo, že padl na kolena a začal se modlit. Je fakt, že trefit se na takovou planetu, to je pravděpodobnost asi tak jedna k jedné miliardě!
Chtěli jsme otevřít příklop a vylézt ven, nebylo nač to odkládat, ale starý řekl, že nejdřív vyzkoušíme ptáky. Začali normálně lítat a holubům se potom už vůbec nechtělo zpátky do klece.
No prosím, tak to je v pořádku! Spustili jsme schůdky a šlo se. Bylo to zvláštní, cítit tvrdou půdu pod nohama. Chvíli jsme vdechovali tu novou atmosféru do plic se strachem. Ale kolem to vonělo docela příjemně, nebe mělo krásnou barvu, takovou světlou, a všude byla spousta zeleně.
Měli jsme pocit, jako by nás někdo pustil z klece, a začali jsme se honit mezi křovisky, ale starý nás svolal k sobě. Taky byl spokojený a přitom takový nějaký slavnostní. A jéje! pomyslel jsem si, za chvíli vyslechneme proslov…
Neřekl nic nového, bylo jasné, že nás tu nikdo nenajde a že nemůžeme spoléhat ani na pomoc, ani na návrat. Jako kdyby na tom někomu z nás nějak extra záleželo! Řekl, že musíme začít znovu, vlastníma rukama, že uplynou léta a staletí a naše děti budou tuto planetu považovat za vlastní, za otčinu…
Tím mě teda dědek překvapil, na děti jsem ještě ani nepomyslel! Podíval jsem se na Bioložku a zjistil, že se trochu začervenala. Kdyby o tom starý pořád nemluvil! Ale závěr proslovu měl moc hezký, řekl, že teď už není žádný Šéf, že bude jen naším otcem, a odedneška že je konec s Navigátory a Piloty a že se všichni vrátíme k našim původním jménům.
Sám první řekl, že se jmenuje Noe, po něm Navigátor připomněl, že se jmenuje Set, a Pilot — Jáfet.
Potom se podíval na mě a já řekl. že jsem Chám, a dodal jsem, že je nejvyšší čas pustit zvířata z ARCHY, ať se o sebe starají sama.
Tím končím. Co bylo dál. to už každý ví.
Czeslaw Chruszczewski
Různé odstíny bílé
Jsou vlaky, které mají čas a nikdy nepospíchají. Nesnášejí spěch, sebemenší zrychlení u nich vzbuzuje odpor. Tyto vlaky vyznávají zásadu: „Kdo jede pomalu, ten jede jistě.“ Bodejť by ne. Náš vlak na trati dlouhé dvě stě kilometrů zastavoval ve třiceti stanicích. Osmá nebo devátá se jmenovala Bílý Sad. Podíval jsem se z okna. Kolem bílé nádražní budovy rostly stromy, které byly obsypány bílými květy jasmínu, podél bílého plotu stály bílé lavičky, na kterých seděly dívenky v bílých šatečkách, na dvorečku za plotem bílila zdi žena v bílém šátku… Kdosi za mými zády si odkašlal, a tak jsem se otočil. Ve dveřích kupé stál cestující v bílém obleku, v bílých rukavicích, v bílých střevících, v bílém klobouku s bílou stuhou, držel bílý kufr a kytici bílých růží, byly skutečně nádherné. Vlak se rozjel a za zády cestujícího se v okně vlaku objevil bílý oblak, nový cestující se mi slil s pozadím a zmizel mi z očí. Vítr oblak odehnal a já opět spatřil člověka, který měl všechno bílé, i obličej, obočí, vlasy, zuby, jen jeho oči, které se na mě upíraly, byly modré jako pomněnky. Najednou řekclass="underline"
„Jistě vás překvapuje ta bílá barva,“ pohlédl na rukáv svého saka.
„Mám bílou rád.“ řekl jsem smířlivě.
„V Bílém Sadu bílá barva dominuje.“ vysvětloval mi cestující.
Vlak zrychlil, ale jen trochu, jakoby nerad.
„Obvykle cestuji Bílým drakem.“ řekl člověk v bílém. „Pohlcuje prostor obrovskou rychlostí, jenže dneska jsem přišel pozdě, dlouho jsem si nemohl vybrat vhodnou kravatu.“
„Tahle bílá kravata se moc dobře hodí k bílé košili a bílému saku,“ konstatoval jsem uznale. „Máte kravaty i v jiných barvách?“
„Ne, mám jen bílé.“
„A přesto to pro vás byla těžká volba?“
„Jsou různé odstíny bílé,“ prohlásil muž autoritativně. „Existuje celá škála bílých barev. Obyvatelé Bílého Sadu rozlišují asi dvě stě bílých odstínů. Vloni jsem měl možnost se přesvědčit, že existují nádherné bílé barvy, o kterých nemáme ani potuchy. Zúčastnil jsem se totiž výpravy na Bílou planetu. Jistě jste o té expedici slyšel. Před osmi lety jsme objevili nový objekt v souhvězdí Bílé Labutě. Zajímavá planeta. Dostal jsem se tam dík laskavosti vedoucího výpravy, který pochází z Bílého Sadu. Učil mě astronomii. Cesta hvězdoletem trvala dva měsíce. Letěli jsme rychlostí světla, někteří tvrdili, že ještě větší… ale nerad bych vás tím nudil.“
„Jen vyprávějte, prosím, je to opravdu nesmírně zajímavé,“ ujišťoval jsem ho.
„Dobře, splním vaše přání.“ řekl bílý cestující. „Přistáli jsme na sněhobílé rovině. Uvítali nás obyvatelé Bílé planety, byli bílí od hlavy až k patě zrovna tak jako jejich stromy, rostliny a zvířectvo. Rozumná příroda naštěstí obkreslila všechny věci mrtvé i živé různobarevnými obrysy. Tak například hodnostáře bylo možno rozeznat po obrysu purpurovém, úředníky po černém, umělce po zeleném. Díky těm obrysům jsme obyvatele Bílé planety viděli, díky těm obrysům jsme mohli obdivovat nádherné bílé květiny a překrásná bílá zvířata. Ten přírodní fenomén vysvětlovala přítomnost tří sluncí, která vyzařovala paprsky z různých úhlů. a světlo se lomilo ve vzduchu, jenž bytosti, rostliny a věci obklopoval, takovým způsobem, že se vytvářel onen obrys, barevný lem, určitý druh aureoly. Za nějakou dobu jsme si na ten jev zvykli. Hostili nás královsky, bydlel jsem v alabastrovém paláci, nikdy v životě jsem neviděl takovou běl, schody, klenby, podlahy svítily bíle, ano, neváhám použít tohoto vyjádření, v noci jsem si mohl ve své komnatě číst, aniž jsem rozsvítil lampu. Světlo ten bílý lesk zeslabovalo, činilo ho snesitelnějším pro naše oči. Proto jsme často používali barevných žárovek.“