Pak najednou z této směsice lidských pachů, potu a špíny, obav a strachu, pižma a špinavých plínek, pronikl na povrch pach čistý jako křišťál — asi jako téma Zlatého kohoutka v Chvalozpěvu na slunce od Rimského — Korsakova nebo jako Wágnerovský leitmotiv v cyklu Prstenu — a já jsem vyjekla:
„Janeto!“
Podsaditá žena na druhé straně fronty se otočila a pohlédla na mne, upustila dva kufry a chňapla mě.
„Marjié!“ A nějaký vousatý muž řekclass="underline" „Říkal jsem ti, že je na lodi! Říkal jsem to!“ A Ian řekl vyčítavě, „Jsi mrtvá?“
Odvrátila jsem ústa dostatečně daleko od Janety a řekla jsem, „Ne, nejsem. Juniorka hlavní pilotka Pamela Heresfordová ti posílá vřelé pozdravy.“
Janeta řekla „Ta potvora!“ Ian řekl, „Teď Janeto,“ a Betty se na mne podívala starostlivě a řekla, „Je to ona. Nazdar, lásko. Bůh tě opatruj,“ a Georg mluvil plný napětí nesouvisle francouzsky, když se mě jemně snažil dostat pryč od Janety. Samozřejmě, že jsme zbrzdili postup celé řady. Ostatní, kteří byli obtíženi, si stěžovali a tlačili se všude kolem nás, mezi nás i přes nás. Řekla jsem, „Popojdeme. Povídat si můžeme později.“ Pohlédla jsem zpět na místo, kde jsme se s Petem skrývali; byl pryč. To mě uklidnilo. Pete se neztratí. Janeta nebyla ve skutečnosti vůbec zavalitá, ani korpulentní — byla prostě několik měsíců těhotná. Pokusila jsem se vzít jí jedno zavazadlo; nedovolila mi to. „Raději nesu dvě; kvůli vytížení.“
Tak jsem nakonec nesla cestovní klec pro kočky s kočičí mámou. A velký hnědý papírový balík, který předtím nesl Ian pod paží.
„Janeto, co jsi udělala s koťaty?“
Freddie odpověděl za ní, „Díky mému vlivu se jim dostalo výtečného postavení s dobrými vyhlídkami na povýšení jako kontrolní technici hlodavců na velké ovčí farmě v Queenslandu. A teď mi proboha řekni, jak je možné, že ty, kterou jsme snad ještě včera viděli po pravici pána a kapitána tohoto ohromného dopravního letadla, se najednou ocitáš ve společnosti venkovanů v samotných střevech tohoto křápu?“
„Později, Freddie. Až to budeme mít za sebou.“
Ohlédl se ke dveřím. „Ach tak! Později, s přátelským popitím a spoustou vyprávění. Nejdříve musíme ještě projít strážemi.“
Ve dveřích stáli dva vyzbrojení hlídači, každý na jedné straně. V duchu jsem se začala modlit, zatímco jsem vedla ten hloupý dvojsmyslný rozhovor s Freddiem. Oba ozbrojenci se na mne podívali a ani jeden na mém vzhledu neshledal nic mimořádného. Možná tomu napomohl můj špinavý obličej a neučesané vlasy. Dosud mě totiž nikdo neviděl mimo kabinu BB, kromě toho, když mě Shizuko náležitě připravila, abych vynášela vysoké ceny v dražbě.
Dostali jsme se ode dveří, na krátkou rampu a byli jsme řazeni do fronty ke stolu, který stál přímo venku. Za ním seděli dva úředníci s papíry. Jeden vyvolával jména, „Frances, Frederick J.! Předstupte!“
„Zde!“ odpověděl Frederico a obešel mě, aby se dostal ke stolu. Hlas za mnou vykřikl, „Tamhle je!“ — a já jsem prudce posadila kočku a vyrazila na útěk.
Trochu jsem se obávala přílišného rozruchu za sebou, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Prostě jsem se chtěla co nejrychleji dostat z dosahu jakéhokoli omračujícího děla nebo rakety s lepkavými provazy nebo minometu se slzným plynem. Nemohla bych uniknout radarovému dělu nebo dokonce brokovnici, ale toho jsem se obávat nemusela, pokud měl Pete pravdu. Předbíhala jsem jednoho po druhém. Po mé pravé straně byla nějaká vesnice a vpředu jakési ztichlé stromy. V tu chvíli bych raději byla těmi stromy. Běžela jsem dál. Letmý pohled dozadu mi prozradil, že většina pronásledovatelů zůstala za mnou — není divu; uběhnu tisíc metrů přesně za 2 minuty. Ale zdálo se, že dva z nich se drží dobře a možná mě dohoní. Tak jsem se zastavila a chtěla jsem jim praštit hlavami o sebe nebo jim provést cokoli jiného.
„Běžte dál!“ zaskuhral Pete. „Máme se snažit tě chytit.“ Běžela jsem dál. Druhým běžcem byla Shizuko. Moje kamarádka Tilly.
Když jsem byla pěkně mezi stromy a z dohledu vyloďovacího člunu, zastavila jsem se, abych se vzdala. Dohonili mě; Tilly mě držela za hlavu a pak otřela má ústa — pokusila se mě políbit. Odvrátila jsem se. „Nedělej to, musím strašně páchnout. To jsi vyběhla z lodi v tomhle?“ Byla oblečená do cvičebního trikotu, ve kterém vypadala vyšší, štíhlejší, západněji a ženštěji, než jak jsem ji znala jako dívku.
„Ne. Původně jsem měla kimono i s pásem. Někde jsem ho ztratila. Nedá se v něm běžet.“
Pete řekl rozzlobeně, „Přestaňte s tím žvaněním. Musíme se odtud dostat.“ Chytil mě za vlasy a políbil mě. „Koho zajímá, jestli páchnete? Pojďme dál!“
Tak jsme šli — stále jsme se křovím vzdalovali od člunu. Brzy se ale ukázalo, že Tilly si vymkla kotník a stále více pajdala. Pete zase zabručel. „Když jste vyrazila na útěk, byla Tilly teprve na poloviční cestě dolů k uličce mezi sedadly na palubě první třídy. Proto seskočila a špatně dopadla. Tilly, jsi nemotora!“
„To jsou ty zatracené japonské boty; vůbec nedávají oporu. Pete vem to kůzle a jděte. Mně nic neudělají.“
„To je peklo,“ řekl Pete hořce. „My tři jsme v něm stále spolu. Je to tak, slečno — je to tak, Friday?“
„Ano, peklo! Jeden za všechny a všichni za jednoho! Vem ji na pravé straně, Pete, já ji vezmu tady na té.“
Vytvořili jsme celkem hezky jakéhosi pětinohého tvora, který neběžel rychle, ale přece jen se křovinatý prostor mezi námi a pronásledovateli zvětšoval. Za chvíli chtěl Pete vzít Tilly na záda. Zastavila jsem je. „Poslouchejte.“
Žádné známky po pronásledování. Nic než podivné zvuky cizího lesa. Ptačí volání? Nebyla jsem si jistá. To místo bylo zvláštní směsicí náklonnosti a cizoty — tráva, která nebyla úplně trávou, stromy, které vypadaly, jakoby zde byly ponechány z jiné geologické epochy, chlorofyl, který byl silně červeně žíhaný — nebo to bylo tím, že byl podzim? Jak asi bude v noci? Z hlediska lodního řádu se nezdálo být moudré jít hledat v nejbližších třech dnech nějaké lidi. Vydrželi bychom to bez vody a jídla dlouho — ale co když bude mrznout?
„Dobrá,“ řekla jsem. „Na záda. Ale budeme se střídat.“
„Friday! Ty mě nemůžeš nosit.“
„Nesla jsem Peteho včera v noci, viď Pete. Myslíš, že takovou japonskou panenku, jako jsi ty, neunesu?“
„Japonskou panenku, mou bolavou nohu. Já jsem zrovna taková Američanka jako ty.“
„Pravděpodobně ještě větší. Já totiž nejsem žádná velká. Řekneme si to později. Teď na mne vylez.“
Nesla jsem ji asi 50 metrů, potom Pete asi 200 metrů a tak dále, že jsme se podle Peteho vystřídali spravedlivě.
Po hodině takové chůze jsme přišli k silnici — byla to jen taková pěšina vedoucí křovím, ale bylo vidět stopy od kol a koňských kopyt. Nalevo vedla cesta pryč od člunu a od města, tak jsme se tamtudy vydali. Shizuko už zase šla, ale dost se opírala o Peteho.
Přišli jsme k nějaké farmě. Možná jsme se jí měli vyhnout, ale moje chuť napít se vody byla v tu chvíli větší než touha po naprostém bezpečí a také jsem chtěla Tilly převázat ten kotník dřív, než ho bude mít větší než svou hlavu.
Byla tam nějaká starší šedovlasá žena, velmi hezká a upravená. Seděla v houpacím křesle a pletla. Když jsme se přiblížili, vzhlédla a pokynula nám, abychom šli k domu.
„Jsem paní Dundasová,“ řekla, „Jste z té lodi?“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Já jsem Friday Jonesová, toto je Matilda Jacksonová a toto je náš přítel Pete.“