Svatopluk Čech
HANUMAN
I
Vzdychal jsem jak světec pouštěpo vidinách rajské síně,zatím rarach pokušitelvhopkoval mi do jeskyně,po mně drze tančil vzhůru,usadil se nad nosemjako bůžek na pagoděs bajným v ruce lotosem.
Zamáv čaromocným květema hned tisíc divných knotků,okřídlených pitvor, gnomů,skřítků, rarášků a šotkůpřed mušlí se vyrojilo,v nížto mořští konícivezli píseň rozpustilou,rolničkami zvonící.
Nadarmo jsem volaclass="underline" Vari!Jinde huď tu skočnou notuna cimbále žertů sistremsatirických hran a hrotů.Já chci píseň, jejíž strunyz duše krásou nadšenéryzím zlatem poesiezvoní hymny vznešené.
A tvůj úbor fantastický,falešné ty cizí cety!Řeknou: Tolik vábných květůčeká jenom na poetyv našich luzích, tolik hrdinv dějů knize domácí —a ten kams až do Indiepro šašky se trmácí! —
Marno všecko: dále chřestírolničkami v bujném skoku,hledí na mne vyzývavě,posměch v jiskřícím se oku,lichým duhojasem křídelpapírových třepetá,jako můra krouží vůkol,škemrá: Pusť mne do světa!
Nuže, leť si! Zasviť klamněnalepeným křídlem rajek,poetické duše chytřevlákej do pralesa bajeka pak mrkvičku jim strouhejna houpačce liany,třeba pohoršilas moudréneindické bramany!
II
Kdesi ve pralesích Hindostanurozvaliny města obrovskéhotruchlí v upomínkách slávy zašlé,nádhery, jež klesla do hrobu,sníce o velebném davu chrámů,o hemžení nábožného lidu,o palácích, kde se drahokamytřpytil prestol pyšných nabobů.
Nyní trosky pagod, minaretů,hrdých radžů rozkotaná sídlaskrývají se pod vějíře palem,pod mohutné koše banánů:prales ukryl soucitně tu spoustuv těžký rubáš z lupení a květů,na líc slávy zahynulé spředlv hustý závoj sterou lianu.
A v té vzdušné přízi úponkové,jako mrštná chasa námořnickáv síti lan, rod opic dovádivýchprovádí své reje závratné;báječného opa Hanumana(s nímžto Višnu, přijav tělo Ramy,slavně dobyl výspy obrů, Lanky)potomstvo to jesti posvátné.
Před časy zde opice ty svatéchovány jsou v chrámu velkolepémněžnou péčí hindů bohulibýchpod záštitou Durgy bohyně,a když chrám i s městem klesl v rumyzlobou nepřátel, zde pozůstalynad troskami, bydliteli jsoucejedinými v této pustině.
Sytily se různým sladkým plodemlesních obrů, jejich zeleň hustouoživoval z jitra do večeraopičí té obce vřesk a rej;pitvorných těl byly; ohon dlouhývětví hbitě chápal se jak laso;pod náčelkou chlupů rozježenýchtéměř lidský měly obličej.
Žily po způsobu jiných opů,ale po zákonu zasvěcenémvždycky jeden mezi nimi králemuznáván byl z času dávného;dědila se královská ta hodnostutvrzeným posloupnosti řádempřímo od božského Hanumana,opičího reka slavného.
Poslední teď Hanuman jim vzrůstalpod laskavou péčí jasné matky,ctností mnohou všechna srdce opív tuchu příští slávy ztápěje;ale Parvati svým hrozným srpemsrubla list, jenž poupě skvostné stínil,a žár sudby nepřátelské sžehlvšechny hrdé sny a naděje.
Kdys ve stinném koši sykomorykrálovna jej v loktech uspávala,něžně odstraňujíc z hebké srstismělce ssající tam vzácnou krev;náhle vyšel z bambusové houštinetvor lidský v námořnickém šatě,neobměkčil kamenné mu srdcemateřské té něhy tklivý zjev:
rozlehl se lesem rachot, výkřik,dým se vyvalil a shůry kněžnakácela se s listnatého trůnu,zastižena smrtným olovem.Vrah pak syna z loktů matky mroucívyrval, odvlek‘ na mohutný koráb,do neznámé odvezl jej dálkyspoutaného mrzkým okovem.
III
Jaké boly zmítaly tvým nitrem,Hanumane ubohý,když ti v dálce soumrak zahalovalrodné lesní ostrohy,když jsi s kormy rozhlížel se v hořipo neznámém, nekonečném mořipod hvězdami cizí oblohy!
Ty, kol jehož skrání svity hvězdnétkala dávnověká báj,jehož chválou zněla svatá Ganga,zněl i sněžný Himalaj,jemuž Indů lid se zbožně kořil —nyní hrubých šprýmů terč jsi tvořilpro surovou námořnickou láj.
Tebe, jenž jsi býval světlou modloubytostí všech sourodných,kterýs poznával jen vroucí láskuv matky loktech lahodných,v jejích pohledech tak plných něhy —tebe nutily teď důtek šlehydo poklon a kejklů nehodných.
Takto vzácný zajatec se plavilmnohou nocí, mnohým dnem;cizokrajných břehů pestré zjevyvůkol míjely jak snem,až pak v dáli koráb na severuv albionské mlhy smutném šerustanul ve přístavu hlomozném.
Tamo v dýmu námořnické krčmyna rohožce z rákosuop se choulil smuten – až tu náhlevětve známých kolosůrozpjaly se nad ním přeširoko,z tůně šeřivé jak báje okozasvítil mu kalich lotosu.
Listů obrovitých řásná zeleňosvěžila skrání plam,větví soumrakem se motýl zaskvělkřídlatý jak drahokam,svitla listím datle zlatohnědá,sáhl po ní – chytil vzduch – ó běda,všechno bylo pouhý spánku klam!
Z jitra pán mu zřídil roucho vzácné:dobrodružný jevil tvarklobouk dvourohý a chochol zářilbáječně jak víly dar;rudý frak, pln okras filigránských,klátil párem šosů dlouhatánskýchkolem fialových šaravar.
Sedě na kvikavém kolovrátku,pánovu jenž tížil plec,vypravil se na pouť uměleckoudo Francouz, Vlach, do Němec,od rév jihu k jedlím na severupůl Evropy proputoval věruopičí ten kníže bezzemec.
Vítán dětí jásotem a smíchem,musel jeviti svůj umv ruchu měst i před vesnickou krčmou,bavit obecenstva tlum,uklánět se dvorně, klobouk snímat,v karty hrát, z lodnické dýmky dýmat,chodit po hlavě a píti rum.
Obvázav si zručně kolem šíjebílé cípy ubrousku,krmě krájel, pěkně na vidličkusbíral kousek po kousku,sklepníku frank podal velkodušně,posléz párátka též užil slušně,víno čistě setřev s licousků.
Peníze pak sbíral v pestrý klobouk;někdy umělci též vhodz ručky štědré zapadl tam sladkýsadu severního plod,spával v loktech svého velitele —zdálo se, že pustil z mysli celedálný prales a svůj božský rod.
Ale posléz omrzela plavcekočovnická světem pouť,zatoužil zas navinovat lana,širým oceánem plout,a tak jednou vstoupil ve přístavěna koráb, jenž uchystal se právěplachty k cestě dálné rozepnout. —
Impresario kýs geniálnízáměrem byl velkým jatjako Alexandr uměleckýdobýt Himalaje pat,musám žíznivým v panenské půděpod Indem a Gangou, na Nerbuděnový živný pramen vytepat.
~ 1 ~