A téhož dne kotillonových řádůdéšť bohatý se snesl na armádu.
Vlastenští pěvci lyrou neúnavnoučas dlouhý opěvali bitvu slavnou,a pedagogů loyalní zápalrád, jako jinde, látky té se chápal,by o vítězném králi do čítankycpal štědře vzletné básničky a články —což opíčatům útlá prsa dětskávždy rozvlnila pýcha vlastenecká,když čítali, jak chrabrý mocnář jejichs udatným vojskem bitvu krvavou,jíž neshledá se rovné v lidstva dějích,své jméno pokryl věčnou oslavou,jak útokem, jenž zatřás širou nivoua zděsil všechny tygry pralesa,nad Vindragupty tvrzí přestrašlivousvůj prapor hrdě vztyčil v nebesa!
VIII
Takto slávou, blahobytemopičí stát rozkvétal;však stín jakýs mnohdy čelemHanumanu přelétal —bylť mu těsným prales hluchý,kde jen papouš slaboduchýv posměch opům štěbetal.
Ach! co platno, že zde mámevšechno jako u lidí,– vzdychal – když tu pokročilostlidské oko nevidí,a když tvůrce toho všehoobdiv světa vzdělanéhopo zásluze neklidí!
Na sněm valný svolal opya tak řečnil s prestolu:Nebe přálo, že jsem dostálvznešenému úkolu,že mou snahou opů pléměk lidské výši vzneslo témě,k věd a uměn vrcholu.
Však je třeba zjevit lidem,že již nejsme divocí;třeba čestné místo v řaděnárodů si vymoci;nutno též dle státních řádů,by mou opí říš a vládustvrdil souhlas velmocí.
Protož odhodlán jsem pevněpro národa oslavupodniknouti do Evropyvelkolepou výpravu,zjevit žasnoucímu světuv plném vzdělanosti květuopičí svou državu.
Pouť ta přinese nám velkýprospěch v každé příčině:vzdělanost tam pochytímev každém jemném odstíně.Naučíme se tam hravěbeefsteak krájeti tak právě,jak se krájí v Londýně.
V Babylonu na Sekvaně,ohnisku vší osvěty,prostudujem polosvětavrtochy a zálety,zřídíme si roucha přesná,neb náš oděv – duma děsná! —z módy vyšel před lety.
Ale prospěch nejvzácnějšív Berlíně nám vyklíčí:odtud vezmu důstojníky,již mé vojsko vycvičí,že pak ve zbrani svět celýčeliti se neosmělíarmádě mé opičí.
A pak – již mi teskno věruna prestolu sedět sám,srdce toužebné mě pudív manželského štěstí chrám:rozhlédnu se u všech dvorů,ve princezen jasném sborusličnou choť si vyhledám.
Budu vítán od mocnářů,ku přehlídkám vojska brán,a pluk mnohý po Evropěmojím jménem bude zván;v novinách se bude čísti,co kde ráčil pít a jístikrálovský host Hanuman.
Vždyť tam pocty skvělé získalveleby mé pouhý stín,zavítavší do Evropypolobarbar Nasr-ed-Din;sloupce plníval všech listůkaždý z jeho ametystů,každý bídný almandin.
Komonstvo mé teprv vzbudívšeho světa úžasy —Již se strojte! Každý vezminejdražší své okrasy,cestovní též úbor řádný —zvláště nezapomeň žádnýkartáček mi na vlasy!
IX
Oblek‘ Hanuman svou řízu zlatou,ozdobil se korunou a žezlem,vzal své všecky ministry a šperkya tak bral se k dálné Kalkutě.Byla noc, když po svízelích četnýchdostihl tam velebného vodstva,na němž právě k pouti do Evropykoráb rozpjal bílé perutě.
Královský tu průvod na loď chvátal,plavci zdvihli úzké prkno za ním,s úsměvem jej vítal vládce lodi —klnout bude zrádci příští věk!Navždy bude v dějích vzdělanostijmenována s odporem a hrůzoutato skvrna člověčenstva:zvěrokupec Němčík Hagenbeck.
Úskočný ten zlosyn zajal krále,jeho vzácné komonstvo též zajal,uvěznil je do velikých klecík divotvárné zvěři rozličné,k marabuům, želvám, gaviálům,k antilopám, papouškům a boám,které schytal po indických lesíchdo zahrady zoologičné.
Tak ach! velký opů reformátors ministerstvem svojím odpovědnýmvecpán mezi makaky a vuvu,v nevzdělaných opic posadu;tak ach, fíky shnilé pojídaje,zakoušeje šlehy pádných důtek,ušlechtilý výkvět opí říšek osvícenému plul Západu.
Před Hamburkem loď se zakotvilaa král s komonstvem vystoupil na břehEvropy, jež kolébkou i hrobemstala se jich velkolepým snům:prodáni jsou za jidášský penízzahradám a sbírkám živočišným,zvěřincům a milovníkům opů,sprostým kejklířům a šumařům.
Takový byl konec přežalostnývznešeného podniku, jenž mohlosvěty říš jasnou rozmnožitio tisíce zdárných občanů,kteří věru dovedněj by neslipantalony, frak a rukavičky,nežli pachtící se nejnovějipo vzdělání národ Japanů.
Udušen je na věčné snad časyplápol osvěty, jenž veleslibněHanumana rukou geniálnív indském pralese byl roznícen,opět asi po lianách tamov čiré nahotě rod opů rejdí,manga jí a srká ptačí vejce,zapomněv, že byl kdys osvícen.
X
Uslyšel jsem zvuky divné,vystrčil jsem oknem hlavu:pestrá dvojice tam zářív kole smějících se davů;nad píšťalou dud se klonísnědolící jihu syn,děva černooká zvonína strakatý tamburin.
Pištec oděn modrým pláštěm,na klobouku rudé stužky;barvou žhavých květů planemalebný šat jeho družky,její oko hárá, nyje,loudí ve svůj temný jas,luzné hvězdy Italieblýskají z těch černých řas.
Ale viz! Op sivý shorana mláď bujnou zuby cení,sedě švarné dceři jihuna okrouhlém na rameni.Na schouleném jeho tělerdí se premovaný frak,tajemně zpod čapky skvělémrká vážný, dumný zrak.Divně upírá se na mnepohled opa zádumčivý,do hlubin mé duše vnikávýraz jeho bolně tklivý – —Poznávám tě, Hanumane,ponížení tvoje zříma té slze, která kanez oka tvého, rozumím.
Ty, jenž‘s osvícenou myslídbával salonního vkusua své opy pilně brousilna francouzském jemném brusu,musíš vhodně doplňovatfantastických barev žár,jímžto po vzdělaném světěstraší divošský ten pár.