Tak z nepřebrané šatů zásoby,již poskytl mu koráb utonulý,král vytvořil si všechny podoby,jež Evropa do svého lůna tulí,z výrobků prostých mistra krejčířevykouzliv barony a rytíře,drah podnikatele a bursiány,i vážné purkmistry a radní pány,myslivce, námořníky, kramáře,bělostné kuchaře a cukráře,i černé notáře a kominíky,i pestré hasiče a městské šiky,sklepníky, listonoše, hokynáře,i blatošlapů zástup darebný —a kdo už nijak nebyl potřebný,ten za vládního sloužil novináře.
A mimiky to byly pravé divy,jak brzy národ opův učenlivýsvou celou bytost vpravil v roje svoje,jak uměl zachovati chodě, stoje,v posuňku každém, hnutí, úsměvu,co příslušelo k jeho oděvu.
Věř, kdybys na opičím korsu tadybyl spatřil opa ze šviháků řady,jak oděn ve francouzském slohu přesném,tu volném jako sak, tu příliš těsném,znal binoklem neb tenkou hůlkou mávata fraškovitý účes načechrávat:tu byl bys zabuda, že‘s v říši opů,řek‘ dojista: Hle, dandy ze Příkopů!
A což ty módní lvice opičí,kdož jejich chic a půvab vylíčí!Ty roby nádherné, šperk jejich skvělý,těch jemných ruček svůdné pohyby,když jako lásky sítě rozestřelyvějířů skvostných pestré záhyby.A slyše jejich štěbetání sladké,mněl’s vnímat jiných krásek zábavu,ty známé prázdné průpovědi hladkéa hluché cizí tretky z ústavu.
Jak těžký sen již ležel za opyčas mravů barbarských se šplhem, skokem.By ve všem chován byl řád Evropy,bděl každý nad soudruhy přísným okem.Hned krutý posměch provinilce bodal,když zapomenuv se op do salonuvšel bez kravaty nebo pantalonůneb místo ruky dámě nohu podal.A chronique scandaleuse hned na vše stranyzvěst šířila všem k potupnému smíchu,že ten neb onen soused nevzdělanýna banán za dne šplhal bez ostychu.A prošpetla-li někde opí dámacos o lotosu aneb o papoušku,hned sklonila se družka družce k oušku:«Jak naivní! Nu, hlupačka to známá.»Neb opstvem vzdělaným se hovor nesejen o Hydeparku, o Boulognském lese – —
Leč vidím v duchu, kterak nad mou básníjak sněžný motýl, když se k růži nese,zbytečně k ústkům něžná ručka pne se– neb rtové jich i v zívnutí jsou krásni —a slyším vzdech, jenž přes tu stránku věje:«Namísto růží, něhy hrdličínám líčí šklebné tváře opičía ještě ztrácí slabou nitku děje!»
Ach, cítím tíhu spravedlivých hněvů.Však usmířím je, bohdá, v příštím zpěvu:tam panýr bitvy bouřlivě se vzdýmáa proud mé bajky kataraktem hřímá.
VII
Čas dlouhý v míru kvetla opů říše,král veselil se zdarem svého díla;jen drzost papouščí mu časem silahořkosti krůpěj do té blaha číše.Ti pestří hlupci mají totiž zvykem,co slyší, napodobit pustým křikem,i stalo se, že zaskřehotal brzykdes «osvěta i lidskost» papouš drzý,tu «pokrok», jinde «volnost» vřísklo shůry,tam «ideál» skřek vedli hlupácia nejradš pěly papouščí ty kůryve sboru «civi – civilisaci.»Ta slova vznešená v tom blbém echukol zvučela jak opům ku posměchua bodala je z rána do noci.A král tu neznal jiné pomoci,než kamenem ty troupy plašit v dálku —vždyť s papoušky přec nemoh vésti válku.
To mráček, opičí jenž nebe kalil;však za ním těžký, bouřný mrak se valil.Kdys do paláce chvátal Bhandragura,děs v oku, čelo kryla péčí chmura,a proti mravu ani nezazvonilpřed závěsem, jenž kobu krále clonil.Zdvih oponu, však rychle nazpět skočil,neb v čirých nedbalkách tam krále zočil,jak vyšplhav se na baldachýn trůnu,tam zlatým říšským jabkem sem tam hází,je vzhůru vymršťuje žezla rázya chytá zase divných za posunůa vůbec věci všeliké s ním tropí,jež činívají rádi s jab‘kem opi.
Ministr s jemným taktem postál chvíli,pak hlasně zakašlal, zas chvíli čekala zvoncem udeřil pak teprv k cíli.Přec asi vládce zabraného zlekal —hřmot ozval se, jak by cos padlo dolů,a prchly minuty, než zaslech: Dále!Leč vstoupiv Bhandragura, na prestolujiž spatřil vážně sedícího krále,an říšské jabko hrdě třímal pěstía velebně vstříc hleděl jeho zvěsti.
Ministr kolenem se sklonil k zemia k nebi vznesl bolný zrak i ruce.«Ach, králi! Žel, že není ret můj němý,bych nemusel to vyřknout – revoluce!»
Král zachvěl se, tu slyše hroznou zprávu,i koule zlatá vypadla mu z dlaněi shýb se po ní, zastrčil ji manědo zadní kapsy královského hávu,pak teprv ministra za ruku chvátěvzkřik: «Revoluce? Možno-li? V mém státě?»
«Ach, pane,» s žalem Bhandragura líčil.«Věz, kterak odboj pozvolna se plížepak znenadání smělou hlavu vztyčil. —Snad na starce se pamatuješ, kníže,jenž, jménem Vindragupta, v plném sněmukdys drze čelil majestátu tvému!On dál se příčil vzdělanému řádu,a když pak oc-hm, zbytečnost tu vzadujsi kázal odrubat, tu činil vzdory,ba, pobouřit se snažil druhů sbory;však nepořídiv, s Vaňkem poradil se.A bylo slyšet jen, že usadil sejak poustevník v odlehlé lesa straně,kde bydlí na obrovské banyaněse sborem papoušků jak barbar pravý —Týž, králi, ach, je původcem té vřavy!
Již déle znamenal jsem kleslost mravů,jež zmocnila se části nižších stavů.Jich svůdci sešlé existence byly,jež z nedbalosti nebo mrzké zvůlesvůj prve slušný oděv zešpatnily:právníci, ztrativší svých fraků půle,učenci, rozbivší své okuláry,a poeti, z jichž plášťů zbyly cáry.Ti hleděli teď na každého křivě,kdo zachoval si zdravé švy a šosy,a brumlali o právech lidu cosi.
Ba, drzé zraky upírali chtivěi na tvou šatnu, králi, reptajíce:Nám z rukávů se dere loket holýa tam tlí hávů skvostných na tisíce,v jichž pyšném sametu se pasou moli.
Ach, pomyslil jsem, sociální krise!Nůž třeba přiložit k té škodné hlíze.I trestal jsem, mé oči pilně bděly —než pozdě se mi zcela otevřely.
Jest obyčejem nízkých zvrhlých duší,že všechno servat hledí do svých kalůa jiným aspoň slinou hany ruší,co sami ztratili, lesk ideálů,a tak i tento ošumělý tlumbil drze ve tvář slušným způsobůma tupil pěkné, zachovalé šatya všechny věci, které nám jsou svaty.
Dnes na lianě, oděn pouze vestou,z nich jeden seděl, nad veřejnou cestou —zjev pohoršlivý u nejvyšší míře(opičkám mladým z ústavu, jež tudyšly právě s ředitelkou, za vějířekrýt bylo obličej svůj studem rudý)a k tomu ještě – hnus mi tlumí hlas —ten barbar, v klíně ptačí hnízdo maje,na pestrých vajíčkách měl divý kvas,jich obsah syrový rtem vyssávaje.A když jsem začal smělci domlouvat,tu vzpříčil se mi: – Mluví se to krásněv purpurovém fraku, na němž zlaté třásně!Však stranou hleď, zda poznáš lidský šattam v menčikova mého troskách smutných!A co se týká vajec těchto chutných,proč bych je nejedl, když liběj fíkůse rozplývají medem na jazykua jdou mi k duhu. Syrové ty žloutkyvždy předkům našim byly za pochoutkya jsou i nám. Bys potrestat měl všecky,kdož srkají je v taji pokrytecky,ač veřejně k nim odpor nutí v tváře:sám s celou říší šel bys do žaláře.Vždyť povídá se – váhám věru říci,co pronesl ten jazyk zlolající —že mívá kníže sám jen k pastvě zrakůsvé mísy malovaných ryb a raků,a když se vynadívá v hostí kruhuna srnce, bažanty a křepelky,že jdou mu za španělskou stěnou k duhubambusů mladých svěží výstřelky – —»