Coban ví. V tuto chvíli však byl ještě jen studenou mumií, zabalenou do zažloutlých obvazů. Čněly z nich dvě průhledné, ohebné trubičky, které měl muž zastrčené v nosních dírkách. Dráty všech barev vybíhaly ze žlutých záhybů po celém těle a spojovaly ho s přístroji. Pomalu, pomaličku lékaři pokračovali v ohřívání.
Stráž u výtahu byla doplněna minovým systémem, zabezpečujícím vstup do Koule.
Lukos tam instaloval dvě elektronické miny, které přivezl ze své mise a ještě je zdokonalil. Nikdo se k nim nemohl přiblížit, aniž by nenarušil jejich mechanismus. Aby se člověk do Koule dostal, musel se přihlásit u dvou mužů, kteří střežili výtahové dveře na dně Šachty. Ti zatelefonovali dovnitř, kde tři lékaři a několik sester trvale hlídali Cobana. Rozsvítilo se červené světlo, které signalizovalo, že detonační systém je vypnutý a miny jsou bezpečné. A člověk mohl vstoupit do Koule.
„Coban ví… Myslíte si, že tento muž představuje pro lidstvo nebezpečí, nebo naopak představuje možnost proměnit Zemi v nový ráj?“
„Já? Ráj, říkáte?… Ale to asi ne!.. Nevíme, jestli by to bylo tak báječné!“
„A vy, pane?“
„Já? No, s tím chlapem, to je těžký říct…“
„A vy, madam?“
„Já si myslím, že je to vzrušující. Muž a žena přicházejí z takové dálky a milují se.“
„Myslíte si, že se milují?“
„Samozřejmě! Ona přece pořád opakuje jeho jméno!.. Balkan! Balkan!“
„Myslím, že jste to trochu popletla, ale v každém případě je to vzrušující… A vy, pane, vy si také myslíte, že je to. Vzrušující?“
„Já vám nemůžu nic říct, jsem cizinec.“
Manželé Vignontovi, jejich syn a dcera jedí u stolu před televizní obrazovkou frity se zavařeninou. Podle receptu správné výživy.
„To jsou pitomé otázky,“ řekla matka. „Ačkoliv, když na to myslím…“
„Toho chlápka,“ řekla dcera, „bych nacpala zpátky do ledničky. Obejdeme se dobře bez něj…“
„Ale to přece… nemůžou udělat…“
Matčin hlas je trošku, chraptivý. Myslí na určitý detail.
A na svého muže, který není tak… Ze vzpomínek ji píchlo. v podbřišku. Do očí jí vyhrkly slzy. Vysmrkala se.
„Asi jsem ještě ke všemu chytla chřipku…“
Dcera je klidná. Má kamarády v Art Deco, kteří jsou možná méně udržovaní, ale v jistém detailu toho chlápka dohánějí. No, úplně sice ne… Ale aspoň nejsou zmrzlí!
„Nemůžou ho přece strčit, zpátky pod led, když se na to vyházelo tolik peněz,“ řekl otec, „Je to investice…“
„Ať třeba chcípne!“ zamumlal syn. Víc už nedodal. Myslí, na nahou Eléu. Sní o ní v noci, a když nespí, je to ještě horší.
ELÉA lhostejně dovolila vědcům, aby oba zlaté kruhy prozkoumali. Brivaux se v nich pokusil najít proud, elektrický obvod, něco. Nic. Oba dva kruhy s pevnými destičkami na spánky a s pohyblivou čelní deskou byly vyrobeny z celistvého kovu, bez žádného vnějšího nebo vnitřního zařízení.
„Myslím, že se nebudu mýlit,“ řekl Brivaux, „když řeknu, že je to molekulární elektronika. Ta věc je stejně komplikovaná jako vysílač a přijímač televize. Všechno závisí na molekulách. Je to úžasné! Jak to funguje? Podle mě takhle: když si posadíš ten krám na hlavu, přijme mozkové vlny z tvého mozku. Přemění je v elektromagnetické vlny, které začne vysílat. Já si dám na hlavu druhý přístroj. Se sklopenou deskou funguje opačným směrem. Přijímá tebou vysílané elektromagnetické vlny a přeměňuje je v mozkové vlny, které mi vstříkne do mozku… Rozumíš? Podle mě by se to dalo napojit ni TV.“
„Cože?“
„To není žádný zázrak… Zachytit ty vlny v momentě, kdy jsou elektromagnetické, zvětšit je a předat do TV přijímače. Určitě to něco přinese. Co? Možná kaši… Možná překvapení… Zkusíme to. Je to buď možné, nebo to není možné. Ale v každém případě to není těžké.“
Brivaux a jeho tým pracovali necelých dvanáct hodin. Pak si jeho asistent Goncelin nasadil vysílací kruh. Na obrazovku se promítlo cosi mezi kaší a překvapením. Sice obrazy, ale bez pokračování a logiky, někdy i bez přesných tvarů, mentální konstrukce tak nestálá, jako suchý písek v rukách dítěte.
„Nesmíte zkoušet myslet,“ řekla jim Eléa. „Myslet je velmi těžké. Myšlenky se tvoří a mizí. Kdo je dělá, kdo je ničí? Ne ten, který myslí… Musíte si vzpomínat. Paměť. Pouze paměť. Mozek nahrává všechno, dokonce i ve chvíli, kdy smysly nedávají pozor.
Musíte si vzpomínat. Připomenout si správný obraz ve správném okamžiku. A pak to už nechat být. Přijde to samo…“
„Uvidíme,“ řekl Brivaux. „Dej si to na tu svou hlavičku,“ přikázal Odile, sekretářce technické kanceláře, která zapisovala vývoj pokusů. „Zavři oči a vzpomeň si na svůj první polibek.“
„Ach! Pane Brivaux!“
„No, co, nejsi žádné dítě!“
Odile bylo čtyřicet pět a podobala se příslušníku motorizované policie v důchodu. Mezi ostatními ji vybrali proto, že se věnovala turistice a navíc byla skautskou vedoucí. Nebála se špatného počasí.
„Jsi připravená?“
„Ano, pane Brivaux.“
„Tak! Zavři oči! Vzpomínej!“
Na kontrolní obrazovce vybuchly barvy. Pak už nebylo nic.
„Zkrat!“ řekl Goncelin.
„Příliš mnoho emocí,“ řekla Eléa. „Musíte si připomenout obraz, ale přitom musíte zůstat nad věcí… Zkuste to ještě jednou.“
Zkusili. A podařilo se jim to.
PŘI druhém pracovním setkání se vedle Eléy a Simona posadili Leonovová, Hoover, Brivaux a jeho asistent Goncelin.
Brivaux seděl hned vedle Eléy. Obsluhoval složitý přístroj, ne větší než kostka margarinu, z něhož čněly antény jako prsty a dráty jako hmyzí tykadla. Přístroj byl napojen na kontrolní pult, umístěný před Goncelinem. Z pultu vedl kabel do Lansonovy kabiny.
„Třetí válka trvala jednu hodinu,“ vyprávěla Eléa. „Potom Enisorai dostal strach. My určitě také. Všechny útoky byly zastaveny. Bylo 800 miliónů mrtvých. Hlavně v Enisorai. Populace v Gondawě byla méně početná a lépe chráněná v Úkrytech. Ale na povrchu našeho kontinentu už nezůstalo nic, a ti, kteří přežili, nemohli vystoupit nahoru kvůli smrtelnému záření.“
„Záření? Jaké zbraně byly používány?“
„Pozemní bomby.“
„Znáte jejich funkci?“
„Ne. Coban ji zná.“
„Znáte jejich princip?“
„Vyráběli je z kovu, vytěženého ze země, který spaloval, ničil a působil ještě dlouho po explozi.“
Neosobní hlas Překladatelky:
„Přeložila jsem přesně slovo z jazyku gonda a opravdu znamená pozemská bomba. Nicméně bych tento termín chtěla nahradit ekvivalentem: atomová bomba.“
„Narodila jsem se v Hloubce,“ pokračovala Eléa.
„Na povrch jsem poprvé vystoupila, když mi bylo sedm, hned následující den po mém Určení. Nemohla jsem to udělat dřív, dokud jsem neměla svůj klíč.“
Hoover: „Ale, proboha, co to je ten zatracený klíč? K čemu vám sloužil?“
Neosobní hlas Překladatelky:
„Nemohu přeložit „zatracený klíč.“ Slovo, „zatracený;“ nemá v tomto smyslu ekvivalent ve slovníku, který mi byl naprogramován.“
„Tahle Překladatelka nám dává zabrat!“ řekl Hoover.