„Pravá Eléina ruka ležela na stole s nataženými prsty. Lanson zamířil kameru č.2 na ruku a objektivem ještě zvětšil detail. Na obrazovce se objevil jehlan a celou ji zaplnil. Byl zlatý a při takovém zvětšení si člověk mohl všimnout, že jeho povrch je rýhovaný a zbrázděný miniaturními rýhami — a vhloubeními nepravidelných a někdy i zvláštních tvarů.
„Klíč je klíčem ke všemu,“ řekla Eléa. „Je určen při narození každého člověka. Všechny klíče mají stejný tvar, ale jinak se od sebe liší jako každé individuum. Vnitřní uspořádání jejich…“
Neosobní hlas Překladatelky „Poslední vyslovené slovo se nevyskytuje ve slovníku, který mi byl naprogramován. Ale nacházím v něm stejné souhlásky jako…“
„Dejte nám pokoj!“ zvolal Hoover. „Přeložte, co, víte a zbytek si nechte od cesty…“
Než mu mohla přejít sprostá nadávka přes rty, odmlčel se, a pak už klidněji pokračovaclass="underline"
„Kvůli vám se tady všichni potíme!“
„Jsem Překladatelka,“ řekla Překladatelka, „nejsem sauna.“
Celý sál vybuchl smíchem. Hoover se usmál a obrátil se k Lukosovi:
„Blahopřeji vám, vaše dcera má ducha. Ale je trochu nedůtklivá, ne?“
„Je pečlivá, to je její úkol.“
Eléa poslouchala, ale nesnažila se porozumět. Žertování vědců, kteří si hráli se slovíčky, jí, připomnělo dětské hry s kamínky na podzemních plážích. Ať se smáli, plakali, hádali se, bylo jí to jedno. Když ji poprosili, lhostejně pokračovala. Vysvětlila, že klíč měl v sobě zapsány všechny dědičné znaky člověka a jeho fyzickou a mentální charakteristiku. Tato fakta byla předána centrálnímu počítači, který je zařadil a každých šest měsíců, po nových zkouškách dítěte, je modifikoval. V sedmi letech byl člověk hotov a klíč také. Pak se konalo Určení.“
„Co bylo to Určení?“ Zeptala se Leonovová.
„Centrální počítač obsahoval kódy klíčů všech obyvatel Gondawy, živých i mrtvých. Ty, které nosíme, jsou jen kopie. Počítač mezi nimi každý den porovnává klíče sedmiletých. Ví všechno o všech. Ví, kdo jsem, a také, co budu. Hledá mezi chlapci ty, kteří jsou nebo budou to, co potřebuji, po čem toužím a co mi chybí. A mezi těmito chlapci najde toho, pro kterého jsem a budu to, co potřebuje, co mu chybí a po čem touží. A tak určí jednoho druhému. Chlapec a já, já a chlapec jsme jako kamínek, který byl přelomen v půli a smíchán mezi ostatní zlomené kamínky světa. Počítač ty dvě poloviny najde a spojí.“
„To je rozumné,“ řekla Leonovová.
„Malý komentář malého mravence,“ poznamenal Hoover.
„Nechte ji pokračovat!.. Co se stane pak s těmi dvěma dětmi.“
Eléa lhostejně pokračovala a na nikoho se ani nepodívala.
„Jsou vychovány spolu. V rodině jednoho z nich, pak v druhé rodině, v první, v druhé, v první, v druhé. Mají stejný vkus, stejné zvyky. Naučí se mít společné radosti. Poznají spolu, co je svět, co je to dívka, jaký je chlapec. Když přijde chvíle a jejich pohlaví dozraje, spojí se a kamínek se scelí a dvě poloviny se promění v jeden celek.“
„Skvělé!“ řekl Hoover. „A podaří se to vždycky? Váš počítač se nikdy nesplete?“
„Počítač, se nemůže splést. Někdy se chlapec nebo dívka změní, nebo se vyvinou neočekávaným způsobem. A tak ty dva kusy kamínku už k sobě nepatří a jeden od druhého odpadne.“
„Oddělí se?“
„Ano.“
„A ti, co zůstanou spolu, jsou velmi šťastní?“
„Všichni nejsou schopní být šťastní. Jsou páry, které prostě nejsou nešťastné. Jsou ti, kteří jsou šťastní a ti, kteří jsou velmi šťastní. A existují páry, u nichž Určení mělo absolutní úspěch a jejich spojení vypadá, jako by trvalo od počátku světa. Pro ně slovo štěstí nestačí. Jsou…“
Neosobní hlas Překladatelky oznámil ve všech jazycích, které znala:
„Ve vašem jazyce neexistuje slovo, které bylo právě vysloveno.“
„A vy sama,“ zeptal se Hoover, „byla jste ne nešťastná, šťastná, velmi šťastná… nebo… víc než… to nevyslovitelné slovo?“
„Já jsem nebyla,“ odpověděla Eléa. „My jsme byli…“
PODMOŘSKÉ radary u břehů Aljašky oznámily americkému generálnímu štábu, že 23 atomových ponorek ruského polárního loďstva přeplulo Behringovu úžinu a zamířilo k jihu.
Američané na to nereagovali.
Síť observatoří oznámila ruskému generálnímu štábu, že sedmá flotila amerických strategických satelitů změnila svou oběžnou dráhu a naklonila se k jihu.
Rusové na to nereagovali.
Evropská letadlová ponorka Neptun 1, křižující podél západních břehů Afriky, se ponořila a vyplula směrem na jih.
Na vlnách čínského rozhlasu se dali do křiku a informovali o těchto pohybech světovou veřejnost. Podle jejich zpráv se jednalo o pakt imperialistů, kteří vypluli směrem k Antarktidě, aby zničili největší naději lidstva.
Pakt nebylo to správné slovo. Dohoda byla přesnější. Vlády bohatých zemí se dohodly mimo půdu OSN, že navzdory vůli vědců ochrání jejich ohrožený poklad proti možnému útoku ze strany nejmocnějších chudých zemí, jejichž populace už překročila miliardu. I proti zemím méně mocným, méně vyzbrojeným, méně odhodlaným.
„I proti Švýcarsku,“ řekl žertem Rochefoux.
Ne, samozřejmě proti Švýcarsku ne. To byla země nejbohatší, těžila z války i z míru a jakákoliv hrozba války nebo míru ji přinášela ještě větší bohatství. Ale nějaká vyhladovělá země, nebo nějaký tyran, černoch, Arab, nebo orientálec, vládnoucí nad bídou silou, se mohl pokusit o zoufalou akci proti MPE, zmocnit se Cobana, nebo ho dokonce zabít.
Tajná dohoda byla předána generálním štábům. Byl vytvořen společný operační plán. Námořní, podmořské, letecké a vesmírné eskadry zamířily k australskému polárnímu kruhu, aby na něm vytvořily obranný blok, v blízkosti čtverce 612, který se v případě nutnosti mohl proměnit v4blok útočný.
Generálové a admirálové s pohrdáním mysleli na směšné vědce s jejich maličkými samopaly. Každý velitel eskadry dostal rozkaz, že za žádnou cenu nesmí dovolit Cobanovi přejít k sousednímu státu. Nebylo proto nejlepší být tady spolu a vzájemně se hlídat?
Existovaly ovšem i další, mnohem tajnější instrukce, které nepřicházely ani od vlád ani od generálních štábů.
Univerzální energie, kterou lze získat všude, která nic nestojí a všechno vyrábí, by mohla zničit naftové a uranové trusty a všechny monopoly, zabývající se základními surovinami. BYL BY TO KONEC OBCHODU.
Tyto tajné instrukce nedostali velitelé eskader, ale několik anonymních mužů, rozptýlených mezi posádkami.
Tyto instrukce také nařizovaly, že Coban nesmí přejít k sousedům.
A dodávaly, že se nesmí dostat vůbec nikam.
„VY JSTE surovec!“ řekl Simon Hooverovi. „Přestaňte jí klást osobní otázky!“
„Jenom jsem se zeptal, jestli byla šťastná. Nemyslel jsem…“
„Ale ano, myslel!“ řekla Leonovová. „Vy rád lidem ubližujete…“
„Byl byste tak laskav a mlčel?“ požádal ho Simon.
Obrátil se k Elée a zeptal se jí, chce-li pokračovat.
„Ano,“ odpověděla Eléa se znovu nabytým klidem. „Ukážu vám, jak vypadalo moje Určení. Tahle slavnost se konala jednou za rok Ve Stromě a V Zrcadle. Jeden Strom a Zrcadlo byly v každé Hloubce. Prošla jsem Určením v 5. Hloubce, kde jsem se narodila.“
Vzala zlatý kruh, ležící před ní, zvedla ho do výšky a posadila si ho na hlavu.