Lanson vypnul kamery, zapnul kabel, vedoucí na pódium, a zvukový kanál přepojil na Překladatelku.
Eléa s hlavou v dlaních zavřela oči.
Fialovou mlhu, která naplnila obrazovku, vytlačil oranžový plamen. Zmatený a nečitelný obraz se komíhal a vlny se trhaly.
Obrazovka pronikavě zčervenala a začala se chvět jako vylekané srdce. Eléa nedokázala potlačit emoce. Všichni v sále viděli, jak se se zavřenýma očima narovnala, hluboce si vzdechla a vrátila se do původní polohy.
Náhle se na obrazovce objevil pár dětí.
Byly jim vidět záda a v obrovském zrcadle, které odráželo obraz stromu, i jejich tváře. Mezi zrcadlem a stromem a pod stromem i ve stromě byl dav lidí. A před zrcadlem, stojíce asi metr od sebe, každý před svým obrazem, bylo asi deset dětských párů, s obnaženou horní částí těla, ozdobených na hlavě a kolem paží modrými květy, oblečených do krátkých modrých sukní a obutých do sandálů. A na každém prstu a v ušních lalůčcích měly lehoučké a jemné pírko zlatého ptáka.
Dívenka, stojící v prvním plánu a nejhezčí ze všech, byla Eléa.
Byla k poznání a přece byla úplně jiná. Nelišila se ani tak věkem, jako klidem a radostí, které jí rozsvěcovaly tvář. Chlapec, který stál vedle ní, na ni hleděl a ona hleděla na chlapce. Jeho vlasy se podobaly zralému obilí, ozářenému sluncem. Padaly mu kolem obličeje rovnou na ramena, v nichž se už začínala rýsovat křivka svalů. Jeho oříškové oči hleděly do modrých očí Eléiných a usmívaly se na ně.
Dospělá Eléa promluvila a Překladatelka překládala:
„Když je Určení dokonalé, tak ve chvíli, kdy se určené děti vidí poprvé, poznají se…“ Eléa-dítě hleděla na chlapce a chlapec hleděl na ni. Byli šťastní a krásní. Poznali se, jako by vždycky spěli jenom k tomuto setkání, beze spěchu, bez netrpělivosti, s jistotou, že se setkají.
Ta chvíle přišla, byli spolu a dívali se na sebe. Objevili se navzájem, byli klidní a naplnění obdivem.
Za každým párem dětí stály dvě rodiny. Další děti spolu s rodinami čekaly za nimi. Strom měl obrovský a krátký kmen.
Jeho spodní větve se téměř dotýkaly země a ty nejvyšší zakrývaly strop, pokud tam nějaký byl. Jeho tlusté, jasně zelené listy, červeně žíhané, by mohly ukrýt celého člověka. Velké množství dětí i dospělých lidí odpočívalo vleže či vsedě na větvích i na listech, ležících na zemi. Děti přeskakovaly z jedné větve na druhou jako ptáci. Dospělí měli na sobě šaty rozličných barev, někteří byli celí zahalení, jiným — ženám i mužům — sahaly šaty k bokům nebo po kolena. Některé ženy byly úplně nahé. Muži byli všichni oblečení.
Jejich tváře nebyly všechny krásné, ale všechna těla byla harmonická a zdravá. Všichni měli podobnou barvu pokožky. Víc se od sebe lišily jejich vlasy, jejichž barva přecházela od čistě zlaté k plavé a zlatohnědé. Páry dospělých se držely za ruce.
V pozadí zrcadla se objevil muž v červeném oděvu, který mu splýval až na zem. Přistoupil k jednomu dětskému páru a zdálo se, že vykonává nějaký krátký obřad. Pak děti poslal pryč. Odcházely a držely se za ruce. Na jejich místo si stoupl jiný pár.
Další muži v červeném přistupovali v odrazu zrcadla k dětským párům, které na ně čekaly a vzápětí odcházely pryč, držíce se za ruce.
Jeden z mužů v červeném se objevil v zrcadle a přistoupil k Elée. Dívala se na něj do zrcadla. Usmál se na ni, postavil se jí za záda, pohlédl na nějaký kotouč, který nesl v pravé ruce a levou ruku položil na Eléino rameno.
„Tvoje matka ti dala jméno Eléa,“ řekl. „Dnes jsi byla Určena.
Tvoje číslo je 3-19-07-91. Opakuj.“
„3-19-07-91,“ opakovala Eléa-dítě.
„Dostaneš svůj klíč. Natáhni před sebe ruku.“ Eléa natáhla ruku, dlaní vzhůru. Konečky prstů se dotýkala zrcadla na druhém konci svého obrazu.
„Řekni, kdo jsi. Řekni své jméno a číslo.“
„Jsem Eléa 3-19-07-91.“
Obraz ruky se zachvěl a zrcadlo se otevřelo. Rozsvítilo se světlo a ze světla vypadl nějaký předmět na Eléinu dlaň. Byl to prsten. Kroužek pro dětský prst a na něm kámen ve tvaru komolého jehlanu, jehož velikost nepřesahovala třetinu jehlanu, který nosila Eléa-žena.
Muž v červeném ho vzal a navlékl jí ho na prostřední prst pravé ruky.
„Už se od něj neodlučuj. Vyroste s tebou. Vyrosteš s ním.“
Potom přešel k chlapci. Eléa se dívala na muže a na dítě-chlapce obrovskýma očima, v nichž byl odlesk všech barev ranních červánků. Její vážná tvář zářila důvěrou a nadšením. Podobala se nové rostlině, plné mládí a života, která právě pronikla tmavou půdou a napřáhla ke světlu s dokonalou důvěrou a něhou svůj první list, s jistotou, že brzy, lístek po lístku, doroste až k nebi…
Muž pohlédl na svůj kotouč, položil levou ruku na levé chlapcovo rameno a řekclass="underline"
„Tvoje matka ti dala jméno Paikan…“
Exploze červené barvy roztrhla obraz, zaplnila obrazovku, utopila tvář Eléy-dítěte a vymazala z jejích očí nebe, naději, radost. Obrazovka zhasla. Na pódiu si Eléa strhla s hlavy zlatý kruh.
„Pořád nevíme, k čemu sloužil ten zatracený klíč,“ zamumlal Hoover.
POKUSIL jsem se tě přivolat do našeho světa. Ačkoliv jsi přistoupila na to, že s námi budeš spolupracovat, a možná právě proto, viděl jsem, jak každým dnem jsi přitahována zpátky do minulosti, do propasti. Ale žádný můstek, abys mohla tu hlubinu překročit, tam nebyl. Za tebou už nebylo nic, než smrt.
Nechal jsem pro tebe Z pevniny přivézt třešně a broskve.
Nechal jsem pro tebe naším šéfkuchařem udělat telecí kotlety s několika lístky salátu, křehkého jako pramenitá voda. Podívala ses na kotlety s hrůzou. Řekla jsi:
„Ten kus je vyříznutý ze zvířete?“
Na to jsem nepomyslel. Až do dnešního dne pro mne kotleta byla prostě kotletou. Odpověděl jsem trochu rozpačitě:
„Ano.“
Podívala ses na maso, na salát, na ovoce. Řekla jsi mi:
„Jíte zvířata!.. Jíte trávu!.. Jíte stromy!“
Pokusil jsem se usmát. Odpověděl jsem:
„Jsme barbaři…“
Nechal jsem ti přinést růže.
Myslela jsi, že ty jíme také…
„KLÍČ byl klíč ke všemu,“ řekla Eléa.
Vědci a novináři, namačkaní v konferenčním sále, si to mohli ověřit během následujících pracovních setkání. Eléa, která se postupně učila ovládat svoje emoce, je seznamovala se svým a s Paikanovým životem, s životem dětského páru, který se proměnil v pár dospělých a získal své místo ve společnosti.
Po hodinové válce zůstal lid Gondawy pohřbený pod zemí. Úkryty se ukázaly být účinné a navzdory lampským dohodám nikdo nevěřil, že by válka nemohla vypuknout znovu. Rozum velel zůstat v Úkrytu a žít tam. Povrch byl zničen. Bylo nutné všechno rekonstruovat. Moudrost velela rekonstruovat Úkryt.
Podzemí bylo víc vyhloubeno a rozšířilo se. Jeho uspořádání v sobě zahrnulo podzemní jeskyně a řeky. Použití univerzální energie dovolovalo disponovat neomezenou mocí, která mohla nabýt jakýchkoliv forem. Využili ji, aby v podzemí vytvořili novou, ještě bohatší a krásnější vegetaci, než byla ona zničená na povrchu. Ve světle, podobajícím se dennímu světlu, se podzemní města obklopila květinami, háji, lesy. Byly vytvořeny nové druhy, které rostly rychlostí, jež umožňovala sledovat vývoj rostlin a stromů. Bezhlučné a nenápadné stroje se úplně dole zakously do hlušiny a skály a postupovaly všemi směry kupředu a do hloubky. Za sebou zanechávaly chodby, klenby a stěny, tvrdší než ocel.