Povrch země tvořil jen jakési víko, ale ani na něj nezapomínali. Každý kousíček země, který zůstal nedotčený, byl zachráněn, ošetřen a upraven na centrum volného času. Tady to byl kus lesa, v němž se znovu proháněla zvířata, jinde řeka s dochovanými břehy, údolí, mořská pláž. Na těchto místech byly postaveny budovy, určené k hrám. Vědělo se, že život venku budou nové generace pojímat už jen jako dobrodružství.
V podzemí se život uspořádal a rozvíjel se rozumně a radostně.
Tiché a bezodpadové továrny vyráběly všechno, co lidé potřebovali. Klíč byl základem distribučního systému.
Každý, kdo žil v Gondawě, dostával ročně rovnoměrnou část kreditu, vypočítaného podle celkové produkce továren. Kredit byl zapsán na účet, řízený centrálním počítačem. Pro jednotlivého člověka byl naprosto dostačující a umožňoval mu žít a využívat všeho, co mu společnost mohla nabídnout. Vždycky, když nějaký Gonda toužil po něčem novém, po šatech, cestování, věcech denní potřeby, platil za to svým klíčem. Stačilo, aby ohnul prst a strčil klíč do otvoru, který byl určen pro tuto činnost a jeho účet v centrálním počítači byl okamžitě snížen o cenu zboží nebo požadované služby.
Někteří občané výjimečných kvalit, jako například ředitel Univerzity Coban, dostávali ještě tzv. náhradní kredit. Ale nebyl jim prakticky k ničemu, protože jen velmi malý počet obyvatel Gondawy vyčerpal svůj roční kredit. Aby se společnost vyvarovala soustřeďování platební síly v jedněch rukách, byl zůstatek účtu automaticky anulován na konci každého roku. Neexistovali chudí, neexistovali bohatí, byli jen občané, kteří mohli mít všechno, co chtěli. Systém klíčů umožňoval distribuovat národní bohatství při respektování rovnosti a práv všech obyvatel a při současné nerovnosti jejich povah. Každý mohl svůj kredit čerpat podle své chuti a svých potřeb.
Když byly továrny postaveny a zprovozněny, pracovaly bez dělníků, řízeny svým vlastním mozkem. Neznamená to ovšem, že připravily lidi o všechnu práci. Zajišťovaly sice výrobu, ale pořád ještě zůstávala jiná manuální práce a práce v oblasti řízení. Každý Gonda měl pracovat pravidelně šest hodin každý pátý den a mohl si svou práci rozdělit do několika úseků. Kdo chtěl, mohl samozřejmě pracovat víc. Kdo nechtěl, nemusel pracovat vůbec.
Práce nebyla kontrolovaná. Ale tomu, kdo pracoval méně, byl poměrnou částkou krácen jeho účet. A ten, kdo se rozhodl nepracovat vůbec, musel počítat s tím, že jeho Účet nebude o moc vyšší, než minimum základu.
Bezhlučné továrny byly umístěny v posledním patře měst, co nejhlouběji. Tvořily jeden celek a vzájemně se propojovaly. Každá továrna byla součástí všech továren, které se neustále rozvětvovaly do nových, začínajících továren, zatímco ty, které už svou výrobou nepostačovaly, byly pohlcovány.
Věci, které továrny vyráběly, nebyly produktem mechanické výroby, ale syntézy. Prvotní materiál byl všude stejný: univerzální energie. Výroba každého produktu se podobala vzniku neuvěřitelně dokonalého organismu dítěte v ženě, který vznikal z oplodněného vajíčka, tedy prakticky také z ničeho. Ale ve strojích bylo opravdu jen NIC. A z tohoto NIC proudilo nahoru do města v nepřerušovaném toku všechno, co bylo nezbytně nutné k potřebám a radostem života. Co neexistuje, existuje.
KLÍČ měl ještě jednu důležitou funkci: zabraňoval oplodnění. Muž i žena si museli sundat prsten, aby mohli počít dítě. Jestliže si ho jeden z nich ponechal, početí nebylo možné. Dítě se mohlo narodit jen z vůle muže i ženy.
Počínaje velkým dnem Určení, kdy Gonda prsten dostal, už se od něj nikdy neodloučil. Během života mu klíč zajišťoval všechno, co potřeboval a po čem toužil. Byl klíčem jeho života a když život skončil, prsten zůstal na jeho prstě až do chvíle, kdy bylo tělo vloženo do statického stroje, který proměňoval mrtvé v univerzální energii. Co neexistuje, existuje.
Proto byl okamžik, kdy oba manželé sundali prsten, aby počali dítě, něčím mimořádným. V tu chvíli se cítili být víc než nazí, jako by si spolu s prstenem svlékli i kůži. Celým tělem se vzájemně dotýkali svých nervů a krve. On do ní vstupoval a ona se v něm ztrácela. Stávali se jedinou bytostí. Dítě počalo z jediné radosti.
Klíč stačil k tomu, aby udržoval populaci Gondawy v konstantní úrovni. Enisorai klíč neměl a ani ho nechtěl. Enisorai se rozrůstal. Enisorai znal Zoranovu rovnici, ale používal ji pro rozmnožování a nikoliv pro udržení rovnováhy. Gondawa svůj život organizovala. Enisorai se zvětšoval. Gondawa byla jezerem, Enisorai obrovskou řekou. Gondawa byla rozumem, Enisorai mocí. Tato moc nemohla jinak, než se šířit a nakonec se obracela sama proti sobě. Byly to rakety Enisorai, které první přistály na Měsíci. Rakety Gondawy je vzápětí následovaly, aby nezůstaly pozadu. Z astronomických důvodů byla výhodná východní strana Měsíce pro start průzkumných raket, vysílaných do sluneční soustavy. Enisorai tam vystavěl základnu, Gondawa také. Třetí válka vypukla právě na tomto místě, po incidentu mezi oběma posádkami. Enisorai chtěl být na Měsíci sám.
Válku ukončil strach. Lampské dohody rozdělily Měsíc na tři zóny: gondawskou, enisoraiskou a mezinárodní. Ta byla na východní straně. Oba státy se dohodly, že tam vybudují společnou základnu.
Ostatní národy na Měsíci nebyly. Bylo jim to jedno. S Enisorai nebo s Gondawou uzavřely obranné dohody a dostaly statické stroje, které jim zajišťovaly existenci. Ty nejobratnější z národů získávaly výhody na obou stranách. Během války dopadlo i na jejich území pár bomb, ale méně než na území Gondawy a mnohem méně než v Enisorai.
Enisorai měl příliš velkou populaci, než aby mohla žít v Úkrytech. Ale její porodnost byla v celé jedné generaci nahrazena mrtvými.
Lampskými dohodami se Gondawa a Enisorai zavázaly, že už nikdy nepoužijí „pozemní bomby.“ Ty, které na Zemi po válce zbyly, byly odeslány do vesmíru, na oběžnou dráhu kolem Slunce. Oba dva národy také podepsaly smlouvu, že nevyrobí zbraň, jejíž destruktivní síla by překročila sílu zbraně, která byla ze Země definitivně vykázána.
Ale expanzivní touha po moci Enisorai oslepila. Začal vyrábět ruční zbraně, využívající univerzální energii. Každá z těchto zbraní měla sice omezenou účinnost, ale odolat jí nemohlo nic.
A den za dnem těchto zbraní přibývalo. Řeka expanze se znovu rozvlnila a naplnila své koryto až po okraj, takže hrozila, že se vyleje z břehů.
A tak se Rada ředitelů Gondawy rozhodla obětovat prostřední město Gondu 1. Bylo evakuováno a pohlceno a na jeho místě se v podzemí daly do práce stroje. A Rada ředitelů Gondawy oznámila Radě vlády Enisorai, že kdyby měla vypuknout nová válka, byla by válkou POSLEDNÍ.
A tak se, setkání od setkání, vědci z MPE učili prostřednictvím Eléiných vzpomínek, promítaných na obrazovku, poznávat zmizelý svět, jehož problémy se často podobaly problémům, které sami znali a jež nevyhnutelně spěly k ničím neospravedlnitelné konfrontaci, které se nedalo zabránit.
Velmi rychle pochopili, že nemohou Eléiny vzpomínky vysílat přímo do veřejné sítě TV. Mezi obrazy, které předávala na obrazovku, bylo nutné vybírat, protože si bez nejmenších rozpaků vybavovala i ty nejintimnější chvíle svého života s Paikanem.