Zdálo se, jako by si chtěla beze všeho studu vybavit krásu a hrdost tohoto spojení, ale její vzpomínky byly čím dál tím osobnější a ona zapomínala na diváky, kteří sledovali všechny detaily. Ostatně, dnešní lidé se od ní tolik lišili, byli tak zaostalí a svým chováním a myšlenkami tak zvláštní, že se jí zdáli být velmi vzdálení a stejně tak „nepřítomní,“ jako třeba zvířata nebo věci.
Vybavovala si nejdůležitější, nejšťastnější i nejdramatičtější okamžiky svého života, jen aby je mohla prožívat podruhé. Donekonečna se oddávala svým vzpomínkám, jako by to byla droga a jen zřídka se nechávala zaskočit emocemi: A vědci kolem ní a Paikana zatím pomalu objevovali úžasný svět Gondawy.
ELÉA cválala na bílém koni s dlouhou hřívou jako střela k Ušetřenému lesu. Ujížděla před Paikanem, smála se, byla šťastná a chtěla se dát chytit.
Paikan si vybral modrého koně, protože jeho oči měly barvu Eléiných očí. Cválal těsně za ní, pomaličku ji doháněl a prodlužoval radost ze hry. Jeho kůň natáhl modré nozdry k ocasu bílého koně, který poletoval ve směru jízdy. Konečky dlouhých chlupů vnikly do jemných nozder. Modrý kůň pohodil svou dlouhou hlavou, trochu přidal, a chytil pramen bílých chlupů do huby a trhl do strany. Bílý kůň uskočil, zařehtal, vyrazil kupředu, vyhodil zadníma nohama. Eléa ho tiskla pevnými stehny a držela se hřívy.
Smála se, skákala, tančila s ním…
Paikan pohladil modrého koně a povolil sevření. Vjeli krokem do lesa, bílý a modrý kůň bok po boku, zklidnění, pokukující po sobě. Jejich rytíři se drželi za ruce. Obrovské stromy, které přežily válku, zvedaly jako obrovité sloupy své kmeny, obrněné hnědými šupinami. Dole při zemi jako by váhaly, zkoušely se napřímit, aby se pak závratně vrhly do kolmého útoku na světlo, jež se jen stěží prodíralo jejich listovím. Velmi vysoko spletené větve spřádaly střechu, kterou vítr bez přestání lomcoval, trhal ji a vzápětí sceloval s hlukem, podobajícím se pochodování vzdáleného davu. Plazivé kapradiny pokrývaly zem drsným kobercem. Skvrnité laně v něm hrabaly kopýtky a hledaly ty nejjemnější lístky, které pak škubnutím krku vytahovaly ven. Teplý vzduch voněl jehličím a houbami.
Eléa a Paikan dojeli na břeh jezera. Sklouzli dolů a koně odcválali, prohánějíce se jako děti. Na pláži bylo jen pár lidí.
Obrovská, vyčerpaná, želva, s prasklým a na bocích odřeným krunýřem, táhla svou váhu pískem. Na zádech jí sedělo dítě.
Daleko, na druhém břehu, který zpustošila válka, se otvíral velký otvor Úst. Bylo vidět, jak v nich mizí, nebo z nich naopak vyletují shluky barevných bublin. Byla to vznášedla pro krátké i dlouhé vzdálenosti, která vylétala z Gondy 7 odletovými komíny, nebo se do nich vracela. Některá přelétala nízko nad jezerem se zvukem, připomínajícím trhající se hedvábí.
Eléa s Paikanem zamířili k výtahům, které na vzdálenějším konci pláže čněly z písku jako špičky obrovských, čtverhranných kropáčů.
„Pozor!“ řekl silný hlas.
Zdálo se, že ve stejný okamžik přichází z lesa, z jezera, z nebe.
„Pozor! Poslyšte! Počínaje zítřkem dostanou všichni obyvatelé Gondawy poštou G zbraň a Černé zrnko. Instruktáže ovládání G zbraně se budou konat ve všech Centrech volného času Povrchu i Hloubky. Ti, kdož se těchto instruktáží nezúčastní, musí počítat s tím, že jim budou jejich úvěry kráceny počínaje jedenáctým dnem od obdržení obsílky. Poslyšte, je konec.“
„Jsou to blázni,“ řekla Eléa.
G zbraň byla k zabíjení, Černé, zrnko k umírání.
Ani Eléa ani Paikan neměli chuť ani zabíjet, ani sami umírat.
Po společných studiích si vybrali stejné povolání, stali se Inženýry počasí, aby mohli žít na Povrchu. Bydleli v jedné Věži počasí nad Gondou 7.
Na cestu domů si mohli přivolat vznášedlo. Ale raději se vraceli přes město. Vybrali si jeden výtah pro dvě osoby, jehož zelený kužel slabě svítil nad pískem. Oba strčili své klíče do objednávací desky a výtah se otevřel jako zralý plod. Vstoupili do jeho růžového tepla. Kužel zmizel v zemi, která se nad ním uzavřela.
Eléa a Paikan z něj vystoupili v Hloubce Gondy 7. Znovu použili klíče, aby si otevřeli průhledné dveře, vedoucí na 12. třídu.
Byla to dopravní dráha. Její mnohočetné pruhy květinového trávníku se přemisťovaly rychlostí, která směrem do středu rostla.
Nízké stromy sloužily jako sedadla a natahovaly své větve jako oporu pro cestující, kteří jezdili raději vestoje. Žlutí ptáci, podobní rackům, závodili s centrálním pruhem a radostí křičeli.
Eléa a Paikan opustili 12. třídu na Jezerní křižovatce a vydali se cestou, která vedla k výtahu jejich Věže. Potůček, vybíhající z křižovatky, běžel podél cesty.
Dva malí, světlí savci s bílými bříšky, ne větší než tříměsíční koťata, zevlovali v trávě, nebo se schovávali za trsy rostlin a pozorovali ryby. Měli krátký, plochý ocas a břišní kapsu, z níž čas od času vykukovala malá hlavička s jemnýma a šibalskýma očkama, ohlodávající kostičku. Savci vydávali zvuk ssss-ss-ss a hráli si mezi Paikanovýma a Eléinýma nohama. Když hrozilo, že by jim okraj sandálu mohl stoupnout na packu nebo na ocas, utíkali pryč.
Podzemní Gonda 7 byla vyhloubena pod troskami Gondy 7, stojící na Povrchu. Z někdejšího města už zůstaly jen gigantické trosky, nad nimiž čněla Věž počasí jako květina uprostřed hromady kamení.
Na vrcholu jejího dlouhého stonku se jako okvětní lístek rozvíjela kruhová terasa se stromy, trávníky, koupalištěm a přistávací rampou, chráněnou před větrem, jenž tady foukal od západu.
Byt byl dokola obehnaný terasou a na všech stranách se na ni otvíral. Zakřivené polopříčky, více či méně vysoké a přerušované, ho členily na kulaté, oválné, nepravidelné, intimní a současně celistvé místnosti. Nad bytem korunovala Věž kupole observatoře, jako průhledná čepička, mající nepatrný modrý, kouřový nádech. Výtah končil v centrální místnosti u malého vodotrysku.
Když Eléa vstoupila dovnitř, jediným pohybem otevřela všechna okna. Byt se tak propojil s terasou a lehounký větřík jím proběhl skrz naskrz. V teplé vodě koupaliště splývaly mnohobarevné chaluhy. Eléa odhodila šaty a vklouzla do vody. Houf černých a červených rybek-šipek připlaval a dotýkal se její kůže.
Když ji poznal, odplaval jako závoj.
Paikan se v kupoli přesvědčil, že je všechno v pořádku. Nebyly v ní komplikované přístroje. Sama kupole byla takovým přístrojem, podřízeným pohybům Paikanových rukou. Uměla pracovat i bez něj, nařídil-li jí to.
Všechno bylo v pořádku, nebe bylo modré, kupole tiše předla.
Paikan se svlékl a připojil se k Elée. Když ho viděla přicházet, usmála se a potopila se. Našel ji za duhově zbarvenými a splývavými křídly ryby-záclony, která na ně hleděla kulatým, korálovým okem.
Paikan zvedl paže a vklouzl Elée za záda. Vsedě se k němu přitiskla, lehoučká, nadnášená vodou. Přitiskl si ji k břichu, zvedl ji a jeho vztyčená touha do ní pronikla. Na hladinu se vynořili jako jediné tělo. Paikan byl za ní a v ní, ona se k němu přimykala a on ji pravou rukou tiskl k hrudi. Pak se položil na bok a levou rukou začal plavat. Každý pohyb ho tlačil do ní a současně je oba přibližoval k písčitému břehu. Eléa se nehýbala, jako teplá, opuštěná loď. Doplavali ke břehu a napůl se vytáhli z vody. Eléa cítila, jak se ramenem a bokem boří do písku. Cítila Paikana nad sebou a v sobě. Byla jím sevřená, uvězněná a on do ní vstupoval jako vítaný dobyvatel, před nímž se otevřely všechny brány, i ty hluboko uvnitř. Pomalu, jemně a dlouze procházel jejím tajemstvím.