Pod uchem a na tváři cítila teplou vodu, promísenou s pískem, jak stoupá a klesá. Voda jí hladila koutek pootevřených úst.
Rybky-šipky ji lechtaly na ponořeném stehně.
Na nebi, na němž začínala noc, se rozsvítilo několik hvězd.
Paikan se už skoro ani nepohyboval. Byl v ní jako hladký, tvrdý, pulsující a jemný strom z kůže, milovaný, sílící, a ještě jemnější, teplejší a náhle pálící, obrovský, rozžhavený, rudý, spalující její břicho, všechno maso a kůži, z nichž plameny šlehaly až k nebi.
Oběma rukama sevřela ruce, které tiskly její prsa a dlouze zasténala do noci, která právě přicházela.
Všeobjímající mír pohltil světlo. Eléa se znovu vrátila k Paikanovi. Zůstával pořád v ní, tvrdý a jemný. Opřela se o něj jako usínající pták. Velmi pomalu, velmi jemně jí začal připravovat novou radost.
SPALI v pokoji na trávě, která byla tak jemná jako bříško koťátka. Bílá pokrývka je zpola přikrývala. Nevážila nic, byla vyhřívaná a přizpůsobovala se tvaru a teplotě jejich těl. Eléa se na okamžik probudila, hledala otevřenou Paikanovu dlaň a vtiskla do ní svou sevřenou pěstičku. Paikanova ruka se kolem ní zavřela.
Eléa vzdychla štěstím a znovu usnula.
Řev poplachových sirén je vymrštil na nohy.
„Co to je? To není možné!“ řekla vyděšeně Eléa.
Paikan strčil svůj klíč do obrazové desky. Stěna před nimi se rozsvítila a propadla se dozadu do čtyřrozměrného obrazu. Objevila se důvěrně známá tvář komentátora s červenými vlasy.
„… nerální poplach. Družice bez poznávacích označení míří ke Gondawě a neodpovídá na žádosti o identifikaci… Pronikne do teritoriálního prostoru. Jestliže bude pokračovat v letu a neodpoví na volání, naše obranné prostředky vstoupí do akce. Všichni obyvatelé, kteří se nacházejí na Povrchu se musí okamžitě vrátit do měst. Zhasněte všechna světla. Naše povrchové vysílání je přerušeno. Poslyšte, je konec.
Obraz se zploštil, přilepil se na povrch stěny a zhasl.
„Musíme dolů?“ zeptala se Eléa.
„Ne. Pojď…“
Paikan vzal přikrývku, Eléu do ní zabalil a odvedl ji na terasu.
Vklouzli mezi nízké listy hedvábné palmy a opřeli se o vysoké, okrajové zábradlí.
Noc byla tmavá, bezměsíčná. Osvětlovaly ji jen nespočetné hvězdy. Osvětlené bubliny mnohobarevných vznášedel, které se zdály být větší či menší, podle toho, v jaké výšce letěly, měnily dráhu, jako by je stahoval neviditelný proud a všechny je odnášel jedním směrem, do Úst.
Na zemi poplach probudil obyvatele Domů odpočinku, zakotvené na planině nebo mezi troskami, u parkovacích bloků, poskytujících pitnou vodu a potřebné služby. Jejich průhledné skořápky vrhaly do noci světlo, formované podle jejich tvarů: zlatá ryba, modrý květ, červené vajíčko, zelené vřeteno, koule, hvězda, mnohostěn, kapka…
Některé právě odlétaly a mířily k Ústům. Jiné rychle zhasínaly.
Svítil už jen bílý had, osvětlující nízkou zídku.
„Na co čekají, proč nezhasnou?“ zašeptala Eléa.
„V každém případě je to zbytečné… Jestli je to útočná zbraň, má jistě jiné prostředky, aby si našla svůj cíl.“
„Myslíš, že je to ona?“
„Sama? To je nepravděpodobné…“
Před nimi náhle vystoupila na obor zářící skvrna. Pak druhá a hned na to další, třetí, čtvrtá…
„Střílejí,“ řekl Paikan.
Oba se podívali na nebe, kde už nebylo nic; než lhostejnost hvězd na dně nekonečna. Eléa se zachvěla, roztáhla přikrývku a přitiskla Paikana k sobě. Velmi vysoko se najednou objevila nová, obrovská hvězda, která se vzápětí roztrhla a rozplynula v padák růžového, ionizujícího světla, který se pomalu snášel dolů.
„A je to!.. Nemohli minout.“
„Co myslíš, že to bylo?“
„Nevím. Možná průzkumník… Nebo prostě jen nešťastná nákladní loď, jejíž vysílač měl poruchu… Každopádně ať už to bylo cokoliv, už to neexistuje.“
Sirény je znovu vylekaly. Člověk si těžko zvykal na jejich ostrý zvuk. Oznamovaly konec poplachu. Domy odpočinku se jeden po druhém začaly rozsvěcovat. Daleko odtud vyletěl z Úst roj vznášedel jako sprška jisker.
Na stěně pokoje se opět objevil a prohloubil obraz. Eléa a Paikan se sice chtěli dovědět, co je nového, ale po vpádu absurdity a hrůzy do vlahé noci se jim nechtělo dovnitř. Paikan zastrčil klíč do desky na zábradlí: Obraz opustil stěnu pokoje a zamířil ven.
Paikan ho nasměroval, otáčeje pohyblivou deskou, a umístil ho do listoví hedvábné palmy. Pak si sedl do trávy a zády se opřel o zábradlí. Eléa se k němu přitiskla. Nepříliš studený západní větřík se točil kolem Věže a přilétl jim pohladit tváře. Hedvábné listy se v něm chvěly a pohupovaly. Obraz byl jasný a stálý a komentátor s červenými vlasy mluvil vážně, ale nebylo rozumět jedinému slovu. V pozadí obrazu se objevila černá kostka, pohltila všechny světelné paprsky a vymazala komentátora. V kostce se objevila nervózní tvář velmi mladého muže. Jeho tmavohnědé oči vášnivě plály. Ulízané, skoro černé vlasy mu dosahovaly jen k uším.
„Nějaký student,“ řekla Eléa.
Chlapec mluvil se zápalem:
„… Mír! Zachovejte nám Mír! Nic neospravedlní válku! Nikdy! Ještě nikdy nebyla strašnější a absurdnější než dnes, kdy mají lidé na dosah vítězství proti smrti! Necháme se zničit pro kvetoucí louky na Měsíci? Pro stáda na Marsu a jeho černé ovce? Je to absurdní! Absurdní! Jsou přece jiné cesty ke hvězdám! Nechte Enisorany, ať ukusují z vesmíru! Celý nám ho nesní! Nechte je, ať si bojují proti nekonečnu! My tady vedeme bitvu mnohem důležitější! Proč vám Rada ředitelů neřekne o Cobanově práci?
Jménem těch, kteří už léta pracují po jeho boku vám říkám: on vyhrál! Je to skutečnost! V laboratoři č. 17 na Univerzitě, pod zvonem č. 42 žije jedna moucha už 545 dní! Normálně trvá její život 40 dní! Žije, nestárne, je skvělá! Je tomu už rok a půl, co vypila první experimentální kapku Cobanova univerzálního séra! Nechte Cobana pracovat! Jeho sérum je hotovo! Stroje ho budou moci brzy vyrábět! Už nebudete stárnout! Smrt bude nekonečně vzdálená! Pokud vás nezabijí! Pokud nebude válka! Žádejte Radu ředitelů, ať válku odmítne! Ať vyšle do Enisorai mírovou deklaraci! Ať nechá Cobana pracovat! Ať…“
Mžikem se jeho obraz zmenšil do velikosti oříšku a zmizel. Muž s červenými vlasy se chvilku podobal průhlednému duchovi a pak se mu vrátila definitivní podoba.
„… omluvit toto pirátské vysílání…“ Černá kostka ho najednou znovu pohltila a vrátila obraz zapáleného chlapce.
„… bombardování na vzdálené oběžné dráze, ale oni vymysleli něco mnohem horšího! Může nám Rada ředitelů říct, jaká monstrózní zbraň zaujímá místo po Gondě 7? Enisorané jsou lidé jako my! Co zůstane z našich životů a našich nadějí, jestli…“
Kostka zčernala, rozplácla se do dvou dimenzí a nahradil ji obraz komentátora. „… mluví k vám prezident Rady ředitelů.“
Objevil se prezident Lokan. Jeho hubená tvář byla vážná a smutná. Bílé vlasy mu padaly až na ramena. Jedno rameno bylo nahé. Jeho ústa a velmi světlé modré oči se pokoušely usmát, zatímco pronášel uklidňující slova. Ano, v mezinárodní zóně na Měsíci došlo k několika incidentům, ano, Obranný systém kontinentu zlikvidoval podezřelý satelit, ano, Rada ředitelů musela přijmout jistá opatření, ale nic z toho není opravdu vážné. Nikdo si nepřeje mír víc, než muži, kteří odpovídají za osudy Gondawy. Všechno se děje jen proto, abychom ochránili svou vlast.