„Poslyšte, Cobane,“ ozval se nějaký hlas. „Chcete slyšet nejnovější zprávy?“
„Ano,“ odpověděl Coban.
„Tady jsou: Enisorské oddíly, které jsou posádkou na Měsíci, přepadly mezinárodní zónu. Vojenský konvoj, který odletěl z Gondy 3 k naší měsíční základně, byl zastaven enisorskými silami ještě před přistáním na Měsíci. Část útočníků byla zničena.
Bitva pokračuje. Naše vzdálené pozorovatelské služby mají důkazy o tom, že Enisorai povolal své nukleární bomby, umístěné na oběžné dráze kolem Slunce a vede je směrem k Marsu a Měsíci. Poslyšte, Cobane, to je konec.“
„To je začátek…,“ poznamenal Coban.
„Chci se vrátit k Paikanovi,“ řekla Eléa. „Nenecháváte nám jinou naději než umřít nebo umřít. Chci umřít s ním.“
„Něco jsem udělal,“ opakoval Coban. „Zkonstruoval jsem Úkryt, který odolá všemu. Vybavil jsem ho semeny všech druhů rostlin, oplodněnými vajíčky všech druhů zvířat a umělými líhněmi, aby se zvířata mohla vyvinout, deseti tisíci cívkami vědomostí, přístroji, nářadím, nábytkem, všemi vzorky naší civilizace, vším, co je nutné, aby mohla vzniknout podobná civilizace.
A do středu všeho toho umístím jednoho muže a jednu ženu.
Počítač vybral pět žen pro jejich psychickou i fyzickou rovnováhu, pro jejich zdraví a dokonalou krásu. Byly označeny čísly od jedné do pěti, podle dokonalosti. Č. 1 zemřelo včera při nehodě, č.4 je na cestě v Enisorai a nemůže se odtamtud vrátit, č. 5 bydlí v Gondě 62. Také pro ni jsem poslal, ale bojím se, že tady nebude včas. Číslo 2 jste vy, Lono, a číslo 3 vy, Eléo.“
Na okamžik se odmlčel a na rtech se mu objevilo cosi jako unavený úsměv. Pak se obrátil k Loně a pokračovaclass="underline"
„Samozřejmě, v Úkrytu bude jenom jedna žena. Budete to vy, Lono. Budete žít…“
Lona vstala, ale než mohla promluvit, předešel ji nějaký hlas:
„Poslyšte, Cobane, tady jsou testy č. 2, Lony. Všechny požadované zkoušky jsou v naprostém pořádku, ale vývojový metabolismus a hormonální rovnováha se změnily. Lona č. 2 je dva týdny v jiném stavu.“
„Věděla jste to?“ zeptal se Coban.
„Ne,“ odpověděla Lona, „ale doufala jsem v to. Sundali jsme si naše klíče třetí jarní noc.“
„Je mi to líto kvůli vám,“ řekl Coban a rozpřáhl ruce. „To vás eliminuje. Muž a žena, kteří budou umístěni v Úkrytu, budou zmrazeni na absolutní nulu. Je možné, že vaše těhotenství by poškodilo úspěch celé operace. Takové riziko nemohu podstoupit. Vraťte se domů. Žádám vás, abyste během jednoho dne zachovala mlčení o všem, co jsem vám řekl, dokonce i před vaším partnerem. Za den bude všechno jasné.“
„Budu mlčet,“ řekla Lona.
„Věřím vám,“ odpověděl Coban. „Počítač vás definoval jako solidní, pomalou, mlčenlivou, rozhodnou, bezcitnou.“
Dal znamení dvěma zeleným strážcům, kteří stáli u dveří, aby Lonu nechali odejít. Pak se obrátil k Elée.
„Tak to tedy budete vy,“ řekl.
Eléa měla pocit, že se proměnila v kámen. Potom se jí do tváří vrátila krev a ona zrudla. Násilím se přinutila a zůstala sedět.
Slyšela, jak Coban pokračuje:
„Vás počítač definoval takto: vyrovnaná, rychlá, tvrdohlavá, ofenzivní, schopná.“
Cítila, že se jí vrátila řeč. Zaútočila:
„Proč jste nenechal jít Paikana dovnitř. Bez něj do toho vašeho Úkrytu nepůjdu!“
„Počítač vybral ženy pro jejich krásu a zdraví a samozřejmě i pro jejich inteligenci, ale především pro jejich vědomosti. Muž, který vyjde z Úkrytu za několik let, možná za jedno nebo dvě století, musí být schopen porozumět všemu, co je zaznamenáno na cívkách a dokonce, bude-li to jen trochu možné, musí vědět víc než to. Jeho role nebude spočívat jen v tom dělat děti. MUŽ, který byl vybrán musí být schopen pomoci ZROZENÍ SVĚTA. Paikan je sice inteligentní, ale jeho vědomosti jsou omezené. Dokonce by ani nedokázal interpretovat Zoranovu rovnici.“
„Tak kdo je ten muž?“
„Počítač jich vybral pět, podobně jako žen.“
„A kdo je číslo jedna?“
„Já,“ řekl Goban.
„ENISORAI, to jste dnes vy,“ řekla Leonovová Hooverovi.
„Jste špinaví Američani, kteří se zrovna chystají spolknout celý svět i s příslušenstvím.“
„Má drahá,“ odpověděl Hoover, „my, dnešní Američani, jsme jen přesídlení Evropani, vaši bratranci na cestách… Byl bych moc rád, kdyby nám Eléa ukázala taky ksichty těch prvních amerických okupantů. Až doteď jsme viděli samé Gondy. Na příštím setkání požádám Eléu, aby nám ukázala i nějaké Enisorany.“
Eléa jim Enisorany ukázala: S Paikanem byla na výletě v Diédohu, hlavním městě Středního Enisorai. Zúčastnili se tam slavnosti Mraku. Přivolala obrazy ze své paměti.
A tak vědci z MPE letěli s Eléou dlouhou cestu ve vznášedle.
Na obzoru zatarasil nebe hřeben gigantických hor. Když přiletěli blíž, uvědomili si, že hory a město jsou totéž.
Město, vybudované z obrovských kamenných kvádrů, se tisklo k horám, zakrývalo je, převyšovalo, opíralo se o ně, aby mohlo nakonec vrhnout do nebe své Kopí — monolit Chrámu, jehož vrcholek se ztrácel mracích. Viděli Enisorany, jak pracují a baví se. Potřeby populace byly tak velké a vzestup životní úrovně tak rychlý, že dokonce ani v době slavnosti Mraku se nemohlo přestat s výstavbou. Bez přestávky, neúnavně, jako mravenci zvětšovali budovatelé město, hloubili ulice, schodiště a náměstí do ještě panenských svahů hor, tavěli hradby, domy a paláce. Jako jediný nástroj používali svých rukou. Na hrudi, pověšený na zlatém řetízku, nosili symbol enisorské univerzální energie — plamenného hada. Nebyl to jen symbol, byl to především transformátor. Tomu, kdo ho nosil, dával moc jednoduše ovládnout rukama všechny přirozené síly. Vědci z MPE viděli na velké obrazovce Enisorany, zvedající bez námahy obrovské skalnaté bloky, které musely vážit několik tun.
Viděli, jak je pokládají jeden na druhý, opracovávají je, proměňují, rozřezávají rukou, vyhlazují dlaní jako sklenářský tmel. V rukách budovatelů hmota nevážila nic, stávala se tvárnou, poslušnou. Jakmile se jí přestali dotýkat, kamenu se vrátila jeho tvrdost a váha kamene.
Cizincům, pozvaným na slavnost Mraku, nepovolili přistát.
Vznášedla zůstala viset ve vzduchu na okraji Diédohu. Jejich řady vytvořily na pozadí nebe barevné stupínky, jako hlediště amfiteátru, vystavěné v prázdnu.
Přímo naproti nim se zvedal Chrám, jehož špička, vytvořená z jediného kamenného bloku, vyššího než nejvyšší mrakodrapy současné Ameriky, se ztrácela v Mraku. Monumentální schodiště, vysekané do skály, stoupalo po ní ve spirále vzhůru. A po tomto schodišti už několik hodin, vystupoval dav lidí k vrcholu Chrámu. Vystupoval pomalu a každý člověk cítil svou vlastní váhu ve svalech, zatímco všude jinde, v ulicích a na schodištích města, se Enisorané pohybovali s lehkostí a rychlostí, což prozrazovalo, že ovládají tajemství zemské přitažlivosti. Díky barevné skladbě šatů představoval dav na schodišti plamenného hada. Jeho hlava se vlnila zleva doprava a stoupala vzhůru. Pak následovalo tělo, které přeplněnými schodišti obtáčelo Špici. Muselo se skládat z několika stovek tisíců lidí. Jejich počet možná převyšoval milión. Otevřenými okny vznášedel byla slyšet hudba, rytmizující hadí pohyby. Podobala se pomalému supění dechu, které, jako by proudilo z hora z města a které davy lidí na schodišti i ve městě doprovázely hlubokým hrdelním zvukem, který vycházel ze zavřených úst.