Když hlava hada dosáhla Mraku, slunce zapadlo za hory.
Hlava hada vstoupila do Mraku spolu se soumrakem. V několika minutách nastala noc. Reflektory, umístěné po celém městě osvětlily Špici i dav lidí, který se tísnil na schodišti. Rytmus hudby a zpěvu se zrychlil. A Špice se ZAČALA POHYBOVAT. Pokud to ovšem nebyl Mrak. Bylo vidět, jak se Špice noří do Mraku nebo Mrak do ní, vzdalují se od sebe a znovu se začínají vzájemně prostupovat, rychleji a rychleji, jako kdyby se pářila sama Země s Nebem.
Dech hudby se zrychlil a zesílil a udeřil do vznášedel, zaparkovaných ve vzduchu jako vlna a rozehnal je. Na zemi všichni, kteří pracovali, svou práci opustili. V palácích, domech, na ulicích, na náměstích přistupovali muži k ženám a ženy k mužům, náhodně, jenom proto, že byli zrovna nablízku, aniž věděli, jsou-li krásní nebo oškliví, mladé nebo staré, a jací jsou a jaké jsou, zmocnili se jeden druhého, objali se, lehli si spolu na místo, na němž se právě nacházeli a všichni dohromady vstoupili do společného rytmu, který otřásal horami i městem. Špice se až po kořen ponořila do Mraku. Hory zapraskaly, město se zvedlo, osvobozené od své tíže, připravené vstoupit do nebe až k nekonečnu. Mrak zaplál, zahřměly hromy kataklysmatu, pak Mrak pohasl a stáhl se zpátky. Město opět svou vahou spočinulo na horách. Špice byla prázdná. Na velkém kamenném schodišti už nebyl nikdo. Všechny ležící páry se rozpojily a oddělily. Muži i ženy otupěle vstávali a rozcházeli se. Jiní usínali na místě. Během několika okamžiků, jejichž krátké trvání bylo ohromující, se všichni podíleli na kosmické radosti. Každý muž byla celá Země a každá žena Nebe. A to se jednou ročně opakovalo ve všech enisorských městech. Během ostatních dnů a nocí se enisorští muži k ženám vůbec nepřiblížili.
Vědci z MPE se Eléy vyptávali. Co se stalo s davem lidí na Špici?
„Špice je dala Mraku,“ odpověděla Eléa. „Mrak je dal vesmírné energii. Všichni, kteří šli po tom schodišti nahoru, byli dobrovolníci. Vybrali je už v dětství, buď proto, že představovali nějakou tělesnou nebo duševní anomálii, tedy včetně mrzáků, anebo byli inteligentnější, silnější nebo krásnější než průměrní Enisorané. Byli vychováni k této oběti a celým svým tělem i duší se naučili po ní toužit. Měli právo odejít, ale jen velmi malý počet z nich tohoto práva využil. Tímto způsobem se enisorská populace udržovala v konstantní úrovni. Ale oběť nestačila kompenzovat obrovskou porodnost, kterou sama vyvolala. Díky svátku Mraku se narodilo dvacetkrát víc Enisoranů než jich zahynulo na všech Špicích kontinentu.“
„Ale,“ namítl Hoover, „všechny ty ženy pak přece musely porodit ve stejný den!“
„Ne,“ odpověděla Eléa. „Těhotenství v Enisorai trvalo jednu až tři sezóny, podle přání matky a podle jejího věku. Jak jste viděli, v Enisorai neexistovalo Určení, neexistovaly tedy páry a rodiny. Muži a ženy žili promíchaně, měli rovnocenná práva a povinnosti. Bydleli ve společných palácích nebo v individuálních domech, jak kdo chtěl. Děti byly vychovávány státem. Neznaly matku a samozřejmě ani otce.“
Ačkoliv se Eléino vznášedlo drželo daleko od davu, mohli vědci vidět mnoho tváří Enisoranů. Všichni měli černé a rovné vlasy, šikmé oči, vystouplé lícní kosti, orlí nos s poněkud rozpláclými nosními dírkami. Nesporně to byli předkové Mayů a Aztéků a dalších amerických Indiánů a možná také Japonců, Číňanů a všech dalších podobných ras.
„Tady máte ty vaše imperialisty!“ řekl Hoover Leonovové.
Vzdychl a pak dodaclass="underline"
„Doufám, že teď se budete trochu míň zlobit na jejich potomky.“
„VY nechcete zachránit život jako takový,“ řekla Eléa, „ale váš život. A počítačem jste si nechal najít pět nejhezčích žen kontinentu, abyste si sám mohl vybrat tu, která vás bude doprovázet.“
„Podívejte se na tu, kterou bych si vybral, abych jí zachránil život, kdybych si myslel, že k tomu mám právo…,“ řekl Coban s vážným smutkem.
Zaktivizoval vlnový paprsek. Nad jedním panelem se objevil obraz dívenky, která se Cobanovi mimořádně podobala. Klečela na trávníku u jezera 9. Hloubky a hladila páva se zakrytýma očima. Dlouhé, černé chlapecké vlasy jí spadaly na nahá ramínka. Její půvabné paže objímaly ptáka a ten ji kloval do ucha.
„To je Doa, moje dcera,“ řekl, Coban. „Je jí dvanáct a je sama. Všechny dívky v jejím věku už dávno mají druha. Ale ona je sama… protože je jako já, neschopná Určení…Počítač pro mne nenašel družku, která by mě snesla a která by mě nerozčilovala pomalostí svého ducha. Některá mentální nadání odsuzují k samotě. Prožil jsem několik period mezi vdovami, oddělenými, neurčenými. Doina, její matka, byla jednou z nich.
Její inteligence byla vysoká, ale měla strašné charakterové vlastnosti. Počítač jí nechtěl přidělit muže. Pro její inteligenci a krásu jsem ji požádal, aby mi dala dítě. Přistoupila na to za podmínky, že zůstane se mnou a bude ho vychovávat. Myslel jsem si, že je to možné. Sundali jsme si prsteny. Po několika dnech jsme se od sebe museli odloučit. Byla dostatečně inteligentní, aby pochopila, že nemůže najít štěstí nikde, ani ve svém dítěti. Když se narodilo, poslala mi ho. Byla to Doa… Ona také dostala od počítače negativní odpověď. Její povaha je jemná, ale její inteligence je ještě vyšší než moje. Nikde nenajde rovnocenného partnera. Kdyby žila…“
Cobanovi se zadrhl hlas. Vymazal obraz.
„Nemyslíte, že miluji Dou aspoň tak, jako vy Paikana? Nemyslíte, že kdybych se dal vést egoistickými důvody, že bych s sebou nevzal do Úkrytu ji? Nebo, že bych s radostí nezůstal s ní a nepřenechal své místo číslu dvě? Ale znám číslo dvě a vím, jaké jsou jeho vědomosti a jaké jsou moje. Počítač měl důvod k tomu, že vybral právě mě. Tady se už nejedná o lásku, o city, o člověka jako takového. Stojíme tváří v tvář úkolu, jehož význam nás překračuje. Vy a já musíme udržet vesmírný život a znovu stvořit svět.“
„Poslouchejte mě dobře, Cobane,“ řekla Eléa. „Já kašlu na svět, kašlu na život lidí i celého vesmíru! Bez Paikana pro mne už žádný vesmír ani život neexistují. Dejte mi do Úkrytu Paikana a já vám budu blahořečit až do konce věčnosti!“
„Nemohu,“ odpověděl Coban.
„Dejte mi Paikana! Zůstaňte u své dcery! Nenechte ji zemřít samotnou, bez vás!“
„Nemohu,“ řekl Coban tiše.
V jeho tváři se zračilo rozhodnutí, ale současně, se v ní odrážel i nekonečný smutek. Tento muž byl na konci zápasu, který vlastně prohrál. Ale jeho rozhodnutí bylo nezvratné. Nemohl zkonstruovat větší Úkryt. Vláda, zcela zaujatá Gondou a gigantickým monstrem, které tam spalo, se přestala zajímat o Cobanův projekt. Nechala ho sice pokračovat v práci, ale odmítla mu pomáhat. To jenom Univerzita vytvořila Úkryt. Tento projekt, toto zplození, zmobilizovalo veškerý energetický potenciál, všechny její zdroje, přístroje, laboratoře i její úvěr. Byl to jediný plod obrovité rostliny. Mohla v něm být jen dvě zrnka, třetí by ho odsoudilo k zániku. Třeba i to nejmenší. I Doa. Úkryt mohl přijmout jen jednu ženu a jednoho muže.
„Tak si vemte jinou ženu!“ vykřikla Eléa. „Jsou jich milióny!“