Země, omývaná potoky deště, se ve vzdálenosti sotva deseti výšek dospělého člověka leskla ve světle blesků. Byla to obrovská, zesklovatělá planina. Okrajové výtahy Gondy 7 nemohly byt daleko.
Eléa jeden z nich spatřila, jak se před nimi vynořil z mlhy. Paikan rychle s dílnou přistál. Ještě snad ani nebyli na zemi a už vyskočili a namířili na dílnu obě své zbraně najednou. Rvoucí vítr pak odnesl její prach.
Byl to rychlovýtah, který ústil přímo v 5. Hloubce. Její číslo nebylo důležité, protože každá Hloubka měla své parkoviště, Eléa s Paikanem vstoupili do kabiny expresních služeb. Když se výtah zastavil a otevřel, aby mohli vystoupit, oba byli umytí, usušení, učesaní, vykartáčovaní. Zaplatili svými klíči.
V Dopravní třídě se shromáždil dav nervózních a zároveň otupělých lidí. Všude kolem se objevovaly obrazy, které přinášely poslední zprávy, Člověk musel vložit svůj klíč do zvukové desky, aby slyšel slova. Eléa a Paikan se opírali o umělou větev jednoho stromu na velkorychlostní dráze a poslouchali, viděli prezidenta Lokana pronášet, uklidňující projev. Ne, to nebyla válka. Ještě ne.
Rada udělá všechno, co bude v její moci, aby se jí vyhnula. Ale žádný občan Gondawy nesměl opouštět své mobilizační místo.
Národ by mohl dříve či později potřebovat každého jednotlivce.
Většina lidí, mužů i žen, měla na opasku zbraně a někde u sebe i Černé zrnko.
Ptáci se nestarali o poslední zprávy, ptáci si hráli, křičeli radostí a slétali se k centrální dráze. Eléa se usmívala. Zvedla levou paži nad hlavu, zavřela ruku v pěst a vztyčila ukazováček. Malý žlutý ptáček zabrzdil uprostřed letu a posadil se jí na natažený prst.
Eléa si ho snesla k obličeji a přitiskla k němu tvář. Byl heboučký a teplý. Eléa cítila, jak mu srdíčko bije tak rychle, jako by to byly vibrace. Promluvila na něj. Ptáček jí odpověděl ostrým písknutím, přeskočil jí s prstu na hlavu, několikrát ji lehoučce klovl do vlasů, zamával křídly a vzlétl. Eléa vzala Paikana za ruku.
Vystoupili z Dopravní třídy na Parkovišti. Tvořil ho les s vějířovitou klenbou. Větve stromů se nad řadou zaparkovaných vznášedel spojovaly. Dráhy se sbíhaly ke startovací dráze komínu.
Z příletového komínu, který se otvíral uprostřed lesa, padala vznášedla všech velikostí, přelétávala přistávací dráhy, aby se dostala do úkrytu pod stromy, jako zvířata, která po dlouhém běhu hledají odpočinek.
Paikan si vybral jedno dvoumístné vznášedlo na dlouhé vzdálenosti, posadil se na sedadlo a Eléa nastoupila za ním.
Paikan zastrčil svůj klíč do ovládací desky a čekal, až zabliká modrý signál, aby mohl určit směr letu. Ale deska zůstala zhasnutá.
„Co se děje?“
Vytáhl prsten a zastrčil ho znovu. Signál neodpověděl.
„Zkus svůj…“
Eléa zastrčila svůj klíč do elastické desky, ale opět marně.
„Má poruchu,“ řekl Paikan. „Rychle musíme najít jiný…“
V okamžiku, kdy chtěli vystoupit, promluvil palubní vysílač.
Hlas je přimrazil na místě. Byl to Coban.
„Eléo, Paikane, víme, kde jste. Nehýbejte se. Pošlu pro vás.
Nemůžete se dostat nikam, nechal jsem v centrálním počítači vymazat vaše úvěry. S vašimi klíči už nedostanete nic. Už nemůžete nic použít. Víte, co to znamená. V co ještě doufáte? Nehýbejte se z místa, posílám pro vás…“
Nemuseli se na ničem domlouvat. Vyskočili ven a utíkali pryč.
Ruku v ruce přeběhli přistávací dráhu a mihli se těsně před nosem vznášedla, které brzdilo. Vběhli do lesa. V zeleném a purpurovém listoví, kolem světélkujících větví zpívalo tisíce ptáků. Sotva slyšitelné šumění brzdících motorů v lese zanikalo a promíchalo se s ptačím zpěvem a šustěním listí. V zeleném a pozlaceném přítmí došli Eléa s Paikanem k další řadě zaparkovaných vznášedel na dlouhou vzdálenost. Jedno vznášedlo se právě řadilo na konec řady. Vystoupil z něj jeden cestující. Paikan zvedl zbraň a vystřelil z ní slabou silou. Muž upadl dozadu a usnul. Paikan k němu doběhl, vzal ho v podpaží, odtáhl ho pod nízkou větev a dřepl si k němu. Jen s vypětím všech sil mu stáhl klíč. Muž byl tlustý a prsten se mu vrýval hluboko do prstu. Paikan mu musel plivnout na prst a teprve pak se mu prsten podařilo stáhnout. Byl připraven udělat cokoliv, buď prst uříznout, nebo dokonce muže zabít, jen aby mohl Eléu odvést daleko od Cobana a od války.
Nastoupili do ještě teplého vznášedla a Paikan strčil klíč do ovládací desky. Ale namísto modrého signálu začalo blikat žluté světlo. Dveře vznášedla s klapnutím zapadly a palubní vysílač začal křičet: „Ukradený klíč! Ukradený klíč!“ A venku se rozječelo výstražné zařízení.
Paikan vystřelil na dveře. Oba pak vyskočili ze vznášedla a utíkali do lesa. Výstražné zařízení za nimi dál ječelo: „Ukradený klíč! Ukradený klíč!“
Cestující, kteří mířili ke vznášedlům, nebo z nich vystupovali, věnovali incidentu jen minimální pozornost. Daleko vážnější starosti je nutily ke spěchu. Nad vstupem do Třinácti ulic ukazoval obrovský obraz bitvu na Měsíci. Oba tábory se vzájemně bombardovaly atomovými zbraněmi a všude rostly atomové hřiby, které hloubily gigantické krátery. Pukaly kontinenty, moře se vypařovala, rozpadala se atmosféra. Chodci se zastavovali, chvilku se dívali a pak ještě rychleji pokračovali v cestě. Každá rodina měla někoho blízkého ve vojenských oddílech na Měsíci nebo na Marsu.
Ve chvíli, kdy se Eléa a Paikan vřítili na Jedenáctou ulici, příletový komín Parkoviště vychrlil chumel univerzitních vznášedel, která zamířila ke všem drahám a východům.
Jedenáctá ulice byla plná vzrušených lidí. Před obrazy, které vysílaly oficiální zprávy z Měsíce nebo prezidentův projev, se shromažďovaly davy. Občas někdo, kdo neslyšel, strkal svůj klíč do zvukové desky a Lokan znovu a znovu omílal uklidňující slova:
„To ještě není válka…“
„Na co čekají?“ vykřikl hubený, polonahý chlapec, s krátkými vlasy. „Už to je válka, jestli se s tím smíříte. Řekněte ne! Připojte se ke studentům! Ne válce! Ne! Ne! Ne!“
Jeho protest nevyvolal žádnou odezvu. Okolo stojící se od něho distancovali a odcházeli buď sami, nebo ve dvojicích.
Věděli dobře, že křičet ne, nebo ano, nebo cokoliv jiného by v tuto chvíli už nepomohlo ničemu.
Eléa a Paikan pospíchali ke vchodu do veřejného výtahu a doufali, že se v něm schovají mezi lidmi a dostanou se na povrch. Až budou venku, uvidí, co dál. Na konci ulice se objevili zelení strážci. Vytvořili trojitý kordon po celé šíři a postupovali kupředu, ověřujíce si totožnost každého člověka. Dav znervózněl.
„Co hledají?“
„Špióna!“
„Enisorana!“
„V 5. Hloubce je Enisoran!“
„Celé enisorské komando! Sabotážníci!“
„Pozor! Poslouchejte a dívejte se!“
Uprostřed ulice se objevil Cobanův obraz. Každých pět kroků se opakoval, čněl nad davem i nad stromy, dělal stejná gesta a říkal stejná slova.
„Poslouchejte a dívejte se! Jsem Coban. Hledám Eléu 3-19-07-91. Tady je její portrét.“
Cobanův obraz nahradila Eléina tvář. Vyfotografovali ji o několik hodin dříve, v laboratoři. Eléa se otočila k Paikanovi a schovala svůj obličej na jeho hrudi.
„Neboj se,“ řekl Paikan tiše. Pohladil jí tvář, vklouzl rukou pod její paži, rozvázal konec jejího tělového pásu, obnažil jí rameno a kusem rozvázané látky jí zakryl krk, bradu, čelo a vlasy. Byl to oděv, který muži i ženy občas nosili, když nechtěli, aby si jich někdo všiml, nebo aby je někdo poznal.