„Hledám tuto ženu, abych ji zachránil. Jestli víte, kde se nachází, dejte mi zprávu. Ale nedotýkejte se jí… Poslyšte, Eléo! Vím, že mě slyšíte. Stačí, když svůj klíč zastrčíte do jakékoliv desky. Oznamte, kde jste, a nehýbejte se z místa. Poslouchejte a dívejte se, hledám tuto ženu, Eléu 3519-07-91…“
Jeden muž Eléu poznal. Byl to muž bez klíče. Poznal ji podle očí. Taková modř neexistovala v očích žádné jiné ženy ani v Gondě 7, a možná ani na celém kontinentu. Muž se opíral o zeď mezi dvěma popínavými kmeny, pod větvemi, na nichž visely stroje distribující vodu, jídlo a tisíce dalších potřebných nebo zbytečných věcí, které člověk mohl získat svým klíčem. Muž už nemohl získat nic. Byl vyděděnec, muž bez klíče, už neměl úvěr a živil se jenom žebráním. Natahoval ruku, a lidé, kteří se přicházeli obsloužit do lesa mnohobarevných strojů, mu dávali trochu vody na dně pohárů nebo zbytky jídla, které buď snědl hned, nebo si je schoval do pytlíku, zavěšeném na opasku. Aby skryl ostudnou nahotu svého prstu, na němž chyběl klíč, nosil kolem kloubu prsteníčku černou pásku.
Viděl, jak se Eléa opřela o Paikana a jak ji ten zakryl tvář. Ale když pak zvedla hlavu, aby se na Paikana podívala, zahlédl muž její oči a poznal modré oči z obrazu.
Zelení strážci se pomalu a neúprosně přibližovali. Každý kontrolovaný člověk musel zastrčit svůj klíč do destičky, kterou měli strážci připevněnou na zápěstí. Kdyby se jednalo o hledanou osobu, prsten by v ní zůstal zablokován a člověk by byl uvězněn.
Eléa a Paikan se nenápadně vzdalovali. Muž bez klíče je sledoval.
Nemohli se bez povšimnutí dostat do společného výtahu, používaného především těmi, kteří nebyli Určeni a chodili sami, vyhledávajíce společnost ostatních. A teď už to nebylo možné dvojnásob, otáčivými dveřmi mohla najednou procházet jen jedna osoba a musela přitom zastrčit svůj klíč do kontrolní desky…
Eléa s Paikanem už tedy nemohli použít tento východ, ani žádný jiný. Nemohli se dostat ani na Dopravní třídu. Neměli ani potravu, ani pití. Nic. Nemohli už získat nic.
Obrovský Eléin obraz se najednou objevil po celé délce ulice.
„Univerzita hledá tuto ženu, Eléu 3-19-07-91. Hledáme ji, abychom ji zachránili. Jestli ji uvidíte, nechytejte ji, nedotýkejte se jí!
Sledujte ji a dejte nám zprávu. Hledáme ji, abychom ji zachránili.
Poslyšte, Eléo, vím, že mě slyšíte… Přihlaste se sama svým klíčem!“
„Dívají se na mě! Dívají se na mě!“ zašeptala Eléa.
„Ne,“ řekl Paikan. „Nemůžou tě poznat.“
„Poznáte ji podle jejích očí, ať je její přestrojení jakékoliv. Podívejte se na oči této ženy. Hledáme ji, abychom ji zachránili!“
„Sklop víčka! Dívej se na zem!“
Trojitá řada zelených strážců přehradila křižovatku Jedenácté ulice s Příčnou ulicí a postupovala vstříc davu. Žádný východ už neexistoval. Paikan se s beznadějí rozhlédl kolem.
„Podívejte se dobře na oči této ženy…“
Každé oko obrazu bylo velké jako kolo a modř panenek bila otevřenými dveřmi do nočního nebe. Zlaté tečky v nich plály jako ohýnky. Obraz se pomaličku otáčel, aby si ho mohl každý prohlédnout en face i z profilu.
Eléa se cítila být sklíčená touto nesmírnou přítomností sebe sama. Sklopila hlavu, ohnula záda a křečovitě se chytla Paikanovy ruky, který ji odváděl ke vstupu do Třídy a doufal, že se mu podaří nějak proklouznout. Obraz jim zahradil cestu. Došli až k němu.
Eléa se zastavil a zvedla hlavu. Z výše jejího gigantického obrazu na ni hleděly její oči.
„Pojď,“ řekl tiše Paikan.
Přitáhl ji k sobě. Udělala pár kroků a mlha chvějících se barev ji zahalila, vstoupili do obrazu. Vynořili se z něj nedaleko brány, která vedla do Třídy. Její křídla se náhle rozletěla pod tlakem davu běžících studentů. Děvčata a chlapci byli do půl těla nazí a extrémně hubení. Dívky měly na každém prsu namalováno červené X, aby vymazaly svou ženskost. Teď už se od sebe nelišili, neexistovali dívky nebo chlapci, byli jen povstalci. Od začátku své kampaně se každý druhý den postili a mezitím přijímali jen porci energetické stravy. Ztvrdli a stali se lehcí jako letící šípy.
Běželi a skandovali slovo „Pao,“ které v obou jazycích gonda znamenalo „Ne!“
Eléa a Paikan se zamíchali mezi ně a prodírali se mezi nimi, aby se dostali k bráně, než se její křídla zavřou.
„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“
Studenti do nich strkali a vlekli je s sebou. Paikan rozhrnoval dav jako příď lodi. Studenti do nich vráželi a zmítali jimi zleva doprava. Zdálo se, že je nevidí. Byli omámení hladem a opakovaným skandováním:
„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“
Konečně se Eléa a Paikan dostali k bráně. Ale v tu chvíli ji zablokoval kordon mužů a postrčil je před sebou. Byl to oddíl bílých strážců, Policie Rady. Stáli loket vedle lokte, s namířenými zbraněmi.
Bílá policie, složená z chladnokrevných, výkonných mužů, se objevovala opravdu jen za výjimečných okolností. Její příslušníci byli vybíráni počítačem ve věku před Určením. Nedostávali klíč, neměli kreditní úvěr, byli vychováváni a vycvičeni ve speciálním táboře pod 9. Hloubkou, dokonce ještě hlouběji, než byl komplex nemobilních strojů. Nikdy nevystupovali na Povrch a jen velmi zřídka do Hloubek nad stroji. Jejich vesmír se omezoval na Velké divoké jezero, jehož hladina se ztrácela v temnotách neprozkoumaných jeskyní. Na jeho minerálních březích se bez přestání zabývali bojem muže proti muži. Bojovali, spali, jedli, bojovali, spali, jedli. Potrava, kterou dostávali, proměňovala jejich nevyužitou sexuální energii v bojovou aktivitu. Když je Rada potřebovala, dostali větší, či menší dávku aktivního séra a záležitost byla okamžitě uvedena do pořádku. Podobalo se to organismu, který se svými fagocyty brání proti nežitům. Od hlavy až k patě je zakrývala bílá; přiléhavá látka, která se podobala kůži a nechávala volný jen nos a oči. Nikdy nikdo nevěděl, jaká je délka jejich vlasů. Měli dvě G zbraně stejné bílé barvy. Jednu drželi v levé ruce, druhá jim visela na pravé straně břicha. Byli jediní, kdo mohli střílet oběma rukama. Rada je poslala do města, aby zlikvidovali studentskou revoltu.
„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“
Bílí strážci vytvořili před branou kompaktní zeď, která pomalu postupovala proti studentům. Studenti před ní prchali ulicí, schovávali se ve stromech a jejich barevné sukně vířily a vlály.
Zpanikařený dav utíkal všemi směry, ke všem východům.
Na opačné straně ho však zastavil kordon zelených strážců a dav se vracel zpátky k výtahům a východům z Třídy. Nový prezidentův obraz se objevil vodorovně podél celé ulice nad davem a začal mluvit.
Mluvící obraz bez klíče byl tak mimořádný, že se všichni zastavili a zaposlouchali. Včetně strážců.
„Poslouchejte a dívejte se… Oznamuji vám, že se Rada rozhodla vyslat Vyslance mezinárodního přátelství do Lamossu a prosí enisorskou vládu, aby tam poslala i svého ministra.
Chceme se pokusit izolovat válku ve vnějších teritoriích a zabránit tomu, aby se rozšířila na Zem. Mír ještě může být zachráněn!..
Všichni obyvatelé v kategoriích 1 až 26 musí okamžitě nastoupit na svá mobilizační místa.“
Obraz se převinul na začátek a znovu začal svůj projev.