„Poslouchejte a dívejte se… Oznamuji vám, že…“
„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“
Studenti vytvořili pyramidu. Na jejím vrcholu stála dívka s přemalovanými prsy, hořící vírou. Rozpažovala ruce a křičela:
„Pao! Pao! Neposlouchejte ho! Nechoďte na svá místa! Odmítněte válku v jakékoliv podobě! Řekněte NE! Přinuťte Radu, aby vyhlásila Mír! Pojďte s námi!“
Jeden bílý strážce vystřelil. Zasažená dívka zmizela v barvách Eléina obrazu.
„Hledáme tuto ženu…“
Strážci vykročili kupředu a začali střílet.
Pyramida se rozletěla na kusy. Z chlapců a dívek zůstaly jen fragmenty mrtvých těl.
Paikan chtěl vsunout ruku do zbraně, ale na opasku ji už neměl. Musel ji ztratit, když vyskakovali ze vznášedla. Asi si jen myslel, že ji zastrčil zpátky. Bílá, kompaktní zeď strážců už byla skoro u nich. Dav utíkal a studenti stále křičeli své revoltující „Pao…“
Paikan strhl Eléu na zem a skryl ji pod svým tělem. Jeden z bílých strážců je přeskočil. Paikan ho v letu chytil za špičku nohy a prudce jí trhl dozadu. Kotník praskl. Stráže beze slova upadl.
Paikan mu kolenem přirazil páteř k zemi a oběma rukama mu trhl hlavou dozadu. Páteř se zlomila. Paikan zvedl jeho bezvládnou ruku a ohnul prsty, zastrčené do zbraně. Chumel strážců odletěl, uhodil do zdi a rozprášená zeď zmizela v oblaku prachu.
Za otevřeným průchodem se pohybovaly dráhy Třídy. Dav se tím směrem s křikem rozběhl. Paikan a Eléa byli uprostřed. Paikan s sebou odnášel smrtící zbraň. Bílí, Ihostejní strážci pokračovali dál ve svém ničivém díle.
Paikan s Eléou opustili Třídu na Kulatém objezdu u Parkoviště. Parkoviště bylo jejich jedinou nadějí. Paikan vymyslel jiný způsob, jak se zmocnit vznášedla. Ale museli se k němu dostat.
Uprostřed Kulatého objezdu se tyčilo dvanáct kmenů Červeného stromu. Dole byly spojené a nahoře se rozšiřovaly do koruny a vzájemně se podpíraly svými společnými větvemi. Podobaly se dětem, hrajícím si kolo. Vysoko nahoře jejich purpurové listoví krylo klenbu, chvělo se pod nohama zpěvem a křídly ukrytých ptáků. Kolem společného úpatí stromů se točil potůček, na jehož dně zvedaly maličké, ploché želvy kamínky a hledaly pod nimi larvy a červy. Eléa, vyprahlá žízní, si klekla na břeh potoka.
Nabrala do dlaně vodu a ponořila do ní ústa. Vzápětí ji s hrůzou vyplivla.
„Teče z jezera v 1. Hloubce,“ řekl Paikan. „Víš to. dobře…“
Věděla to, ale měla žízeň. Tahle nádherná, průzračná voda byla hořká, slaná, hnilobná a teplá. Nedala se pít ani v okamžiku smrti.
Paikan Eléu jemně zvedl a přitiskl ji k sobě. Měl žízeň, měl hlad a trpěl daleko víc než ona, protože neměl podporu univerzálního séra. Nad nimi na větvích viselo tisíce přístrojů, které jim nabízely v měňavých barvách pití, potravu, hry, radosti, potřeby. Paikan věděl, že nemá smysl některý z nich rozbít, protože uvnitř nebylo nic. Každý vyráběl, co měl. Z ničeho. S klíčem.
„Pojď;“ řekl jemně Paikan.
Ruku v ruce se přiblížili ke vchodu do Parkoviště, Třemi řadami ho přehrazovali zelení strážci. Každou ulicí, která ústila do Kruhového objezdu, postupovala podobná trojitá řada a tlačila před sebou rozčilený a čím dál tím hustší dav. Paikan strčil ruku do zbraně, odlepil ji od opasku, otočil se ke vchodu na Parkoviště a zvedl předloktí.
„Ne!“ řekla Eléa. „Mají granáty!“
Každý strážce měl na „opasku průhledný, křehký S granát, naplněný zelenou tekutinou. Stačilo jeden rozbít a široko daleka by byli všichni uspáni. Eléa měla na prsou pověšenou nosní masku, kterou už použila na Univerzitě a na dně bazénu, ale Paikan žádnou neměl.
„Vydržím dvě minuty bez dechu,“ odpověděl Paikan. „Nasaď si masku. A jakmile vystřelím, utíkej!“
Uprostřed stromu se náhle rozsvítil Eléin obraz a ozval se Cabanův hlas:
„Nemůžete opustit město. Všechny východy jsou střeženy. Eléo, tam, kde jste, slyšíte mě?! Ohlaste se svým klíčem. Paikane, myslete na ni a ne na sebe. Se mnou ji čeká život, s vámi smrt. Zachraňte ji.“
„Střílej!“ vykřikla Eléa.
Paikan se zhluboka nadechl a prostřední silou vystřelil.
Strážci se zhroutili. Granáty se rozbily. Zelená mlha okamžitě naplnila Kruhový objezd až po klenbu. Dav klesl na kolena, zapotácel se a svalil se na zem. Z listnaté střechy padaly desítky tisíc ptáků jako vločky všech barev. Paikan se rozběhl k Parkovišti a táhl Eléu za sebou. Přeskakoval natažená těla a pomaličku vypouštěl vzduch z plic. Pak zakopl o zdvižené koleno. Udělal „ha!“ a proti své vůli se nadechl. Okamžitě usnul. Setrvačností přeletěl dopředu a upadl přes jednoho ležícího člověka. Eléa ho obrátila, chytla ho v podpaží a pokoušela se ho odtáhnout pryč.
„Sama to nedokážete,“ řekl nosový hlas.
Vedle ní stál muž bez klíče. Obličej měl skrytý ve starém modelu všelijak spravované masky.
Sklonil se a vzal Paikana za nohy.
„Tudy!“ řekl.
Vedl Eléu ke zdi, do rohu, mezi dva kmeny popínavých stromů. Pak položil Paikana na zem a rozhlédl se. Všichni kolem leželi a nikde nebylo ani živáčka. Muž vytáhl ze své žebrácké mošny kovovou, zbroušenou tyčku, strčil ji do díry ve zdi, otočil jí a postrčil dopředu. Mezi oběma stromy se otevřel kus zdi, jako by to byly dveře.
„Rychle! Rychle!..“
Univerzitní vznášedlo přistálo u vchodu do Parkoviště. Eléa s mužem bez klíče zvedli Paikanovo tělo a vstoupili do černé díry.
PROBUZENÍ bylo stejně rychlé, jako pád do spánku. Jakmile se dostal z dosahu zelené mlhy, Paikan otevřel oči a spatřil Eléinu tvář. Klečela vedle něj, držela ho za ruku a hleděla na něj s obavami.
Když viděla, že se probouzí, šťastně vzdychla, usmála se na něj, pustila jeho ruku a uhnula, aby se mohl rozhlédnout.
Všude kolem vládla šedivá barva. Šedivé zdi, zem, klenba.
Přímo proti Paikanovi bylo šedivé schodiště, dostatečně široké, aby se na ně vešel dav lidí. Bylo pusté, prázdné, holé, nekonečné, stoupalo vzhůru a ztrácelo se v šedivé tmě.
Vlevo bylo další schodiště, stejně tak široké a prázdné, běželo dolů a zatáčelo se do tmy, která ho pohlcovala. Postranní schodiště a šikmo klesající chodby se rozbíhaly všemi směry, dolů i nahoru.
Jednotvárný závoj prachu pokrýval všechno kolem.
„Schodiště!“ řekl Paikan. „Zapomněl jsem na něj.“
„Všichni na něj zapomněli,“ ozval se muž bez klíče.
Paikan se postavil a podíval se na něj. Muž byl také šedivý. Jeho šaty a vlasy byly šedivé. Dokonce i pokožka měla šedivý nádech.
„To vy jste mě sem přinesl?“
„Ano, s ní… To je ta žena, kterou hledají, že?“
Mluvil polohlasem a jeho hlas byl bezbarvý a monotónní.
„Ano, to jsem já,“ odpověděla Eléa.
„Na Schodiště si hned nevzpomenou. Už dlouho ho nikdo nepoužívá. Dveře jsou zataraseny a zakryty. Budou je jen těžko hledat…“
Z jedné chodby se tiše vynořili tři šediví muži. Když před sebou spatřili skupinku, na okamžik se zastavili, pak přišli blíž, prohlédli si Eléu a Paikana a beze slova pokračovali po hlavním schodišti směrem nahoru. Na šedém podkladu byli sotva vidět. Jak kráčeli vzhůru, zmenšovali se a dali se rozeznat čím dál tím hůř.
Šedí, nerozeznatelní lidé na šedém podkladu. Eléa s Paikanem je ještě na okamžik spatřili, když jeden z mužů udělal krok stranou a na šedém pozadí se pohnul šedý bod, ale pak už se nehýbalo nic a šedá barva byla všude. Jak kráčeli po schodech, rozvířili prach, který se za nimi pomalu usazoval a mazal jejich stopy, jejich cestu, jejich životy. Prach nebyl sypký, ale zplstnatělý, kompaktní, soudržný. Jako kdyby to byla jakási podšívka venkovního světa. „Jestli chcete vystoupit až na Povrch,“ řekl muž hlasem, který byl těsně na hranici slyšitelnosti, „vede tam 30 000 schodů. Budete na to potřebovat den nebo dva.“