Paikan mu odpověděl a instinktivně přitom tlumil hlas. Ticho bylo jako savý papír a člověk měl strach, že se jeho slova rozplynou a zmizí.
„Chceme se dostat na nějaké Parkoviště.“
„Parkoviště v 5. Hloubce je plné strážců. Musíte buď vystoupit, nebo sestoupit o jednu Hloubku. Snazší bude sestoupit…“
Muž bez klíče sáhl do své mošny, vyndal z ní kuličky potravy a podal jim je. Zatímco si je nechávali rozpustit v ústech, očistil hranou ruky prach, který obaloval rouru, běžící podél zdi asi ve výšce člověka a dvakrát do ní bodl nožem. Na dvou místech z ní vytryskla voda.
Eléa se s otevřenou pusou vrhla k slabému, průzračnému pramínku. Zaškočilo jí, zakašlala, kýchla a šťastně se zasmála. Paikan se napil ze složených dlaní. Sotva uhasili žízeň, pramínky se začaly ztrácet a pak vyschly docela. Dírky se zatáhly.
„Napijete se znova o kus dál,“ řekl muž. „Pospěšme si. Musíme sestoupit 300 pater, abychom se dostali do 6. Hloubky.“
Vydal se po schodišti vpravo. Následovali ho. Po schodech skoro u'tikal, s jistotou člověka, který už dlouho Schodiště a jeho prachový háv navštěvuje. Přešel úzké odpočívadlo a pokračoval souběžným schodištěm, a pak dalším a dalším a dalším. Zatáčel doleva, doprava, dělal obcházky, šel cik cak, bez váhání, sestupoval z patra do patra, pořád dolů.
Eléa a Paikan se vedli za ruce a šli za ním, boříce se do tlustého, šedivého koberce. Občas potkali, předběhli nebo zkřížili cestu dalším tichým mužům bez klíče, kteří je míjeli beze spěchů, sami, nebo ve skupinkách. Komplex Schodiště byl jejich vesmír. Tyto opuštěné, prázdné bytosti, s vyhublými těly žily z jeho tajné existence. Procházely tajnými východy, znovu otvíraly zapomenuté dveře, jimiž vcházely do světa hluku a barev, jen aby sehnaly žebrotou nebo krádeží to, co nutně potřebovaly k životu. A pak se zas vracely do svého šedivého věta a splývaly s ním. Prach na zemi udusil všechny zvuky a prach na stěnách všechna slova. Ticho, které tyto lidi obklopovalo, bylo zároveň v nich a umlčovalo je.
Paikan a Eléa omámeně běželi a skákali po schodech za svým průvodcem. Několika slovy, útržky vět, které pronášel potichu a skoro šeptem, jim všechno vysvětloval. Vyprávěl jim o hladu, když mu lidé všech barev nechtěli nic dát. Pak musel jíst kulaté ptáky. Jednoho jim ukázal, jak před nimi prchá. Byl velký asi jako pěst, šedivý, a neměl křídla. Odpočívadlo přebíhal na svých hubených nožkách plnou rychlostí. Když doběhl k okraji schodiště, vymrštil se, schoval hlavu a nožky do peří a skákal dolů jako kulička.
Další ptáci se hrabali v prachu a zobákem z něj vytahovali tlusté, šedivé červy, kteří si hloubili chodbičky v prachové přikrývce.
Eléa byla ještě poměrně čerstvá, ale Paikanovi už docházely síly. Odpočinuli si proto vsedě na schodech na jednom postranním schodišti. Naproti nim hořel v rohu odpočívadla ohýnek. Dřepěli u něj tři muži a opékali si kulaté ptáky, držíce je za nohy nad ohněm z prachu. Strašný pach opékaného masa zavál až k nim a Paikanovi se zvedl žaludek.
„Pojďme dál,“ řekl. Ve chvíli, kdy vstával, ozvalo se bušení na zeď. Tři muži z odpočívadla okamžitě prchli, odnášejíce si s sebou svou napolo syrovou kořist. Část jedné stěny se rozpadla na kusy.
„Rychle!“ vykřikl muž bez klíče. „To jsou původní dveře. Našli je!“
Postrkoval Eléu a Paikana před sebou nahoru po schodišti. Skoro po čtyřech vyběhli uzounkou chodbou. Dole na odpočívadle se propadl kus zdi a dovnitř vběhli zelení strážci. Uprchlíci utíkali úzkou chodbou a před sebou hnali hejno kulatých ptáků, kteří se kutáleli, občas vystrkovali nožky a odráželi se jimi, aby zvýšili rychlost a hnali se čím dál tím rychleji, tiše, bez ustrašeného pípání, kulatí, kutálející se, tiší, šediví.
Před nimi se z konce chodby ozval Cobanův hlas. Byl přidušený, odhmotněný závojem prachu, chvílemi se zdál být docela blízko a chvílemi slábl, jako by přicházel z konce světa.
„Poslyšte, Eléo, víme, kde jste. Ztratíte se. Už se nehýbejte, jdeme si pro vás. Už se nehýbejte. Čas utíká…“
Přidušený dupot strážných se ozýval před nimi, za nimi, nad nimi. Muž bez klíče se zastavil.
„Jsou všude,“ řekl.
Paikan zasunul ruku do zbraně.
„Počkejte,“ řekl muž.
Klekl si, rukama vyhrabal v prachovém koberci díru, přitiskl ucho k zemi a chvilku poslouchal. Pak vyskočil.
„Ano!“ řekl. „Vystřelte sem.“
Ukázal rukou na obnaženou zem a utíkal se schovat za Paikana.
Paikan vystřelil. Země se otřásla. Závoje zvířeného prachu zavlály chodbou.
„Silněji!“
Paikan vystřelil znovu. Země mu u nohou zčervenala a otevřela se.
„Skočte!“
Muž bez klíče jim šel příkladem a skočil do díry, odkud byl slyšet zvuk tekoucí řeky. Eléa s Paiknem skočili za ním a spadli do hořké, vlažné vody. Mocný proud se jich zmocnil a odnášel je pryč. Eléa se vynořila na hladinu a hledala Paikana. Tam, kde se tvořily víry a spodní proudy, voda lehce světélkovala. Eléa uviděla Paikana, který vyplaval na povrch. Vlasy mu zářily zeleným světlem. Usmál se a natáhl k ní ruku. Svažující se strop klesal až do vody, která protékala kanalizačním uzávěrem. Uprostřed víru se vynořil zářící bod, hlava muže bez klíče. Zamával na ně, ukázal jim, že se musí potopit a zmizel. Eléa a Paikan se začali točit a vír je stáhl do hlubiny. Drželi se za ruce a s nohama volně nataženýma klesali do obrovské masy teplé a vířící vody. Jejich těla nevážila nic. Padali fantastickou rychlostí, otáčeli se kolem své osy, vplouvali do zatáček, které je vyvrhovaly proti stěnám, vystlaným tisíci kořínky rostlin, vyplouvali na povrch, nadechovali se a voda je znovu strhávala, stahovala, pořád níž a níž. Měla chuť hniloby a chemických solí. Byla to velká řeka, vytékající z jezera v 1. Hloubce, kde do ní nemobilní stroj vypouštěl živiny pro rostliny. Řeka pak ubíhala dolů, patro po patru, tekla ve zdech a podzemím a koupala kořeny veškeré pohřbené vegetace.
Závratný pád končil širokou zatáčkou, která Paikana a Eléu vyvrhla doprostřed gejzíru světélkujících bublin. Opět se mohli nadechnout. Nacházeli se na hladině jezera, které pomalu odtékalo k tmavému portálu. Množství pokroucených stvolů, z nichž některé byly široké jako deset mužů a jiné tenké jako ženské zápěstí, vybíhalo ze stropu a sahalo do vody, v níž se rozvětvovalo a rozrůstalo. Byl to zářivý svět kořenů.
Na jednom nakloněném stvolu seděl muž bez klíče. Zavolal na Paikana a Eléu:
„Polezte nahoru! Rychle!“ Eléa se vyšvihla z vody v jedné skoro pravoúhlé zatáčce a přitáhla k sobě Paikana, na kterého dolehla únava. Voda se leskla a tekla mezi kořeny, jako by je hladila. Pod portálem se čas od času vytvořil vír. Z vody stoupalo bledé světlo a osvětlovalo studené, slizké a zelené kořeny. K vírům, které za sebou nechali ve vodě uprchlíci, se ze všech stran jezera stahovaly jasně růžové, kulaté, svítivé body. Pod Paikanem a Eléou voda začala brzy vřít frenetickým, růžovým pohybem. Občas některá z těchto živých kapek vyskočila nad hladinu a snažila se dosáhnout na nahé nohy, které visely mimo jejich dosah. Byly to miniaturní rybičky, téměř rozdělené napůl otevřenou hubou.