Lékaři, stojící kolem operačního stolu, vraštili čela obavami.
A náhle došlo k tomu, čeho se obávali. Coban začal chrčet, jeho dech se stal obtížným a obvazy kolem úst zrudly.
„Koagulaci! Sérum! Obraťte ho na bok! Uvolněte ústa! Sondu!“
Plíce krvácely.
Aniž by ustali v pozorné péči, kterou věnovali ležícímu muži, jemuž se snažili ulevit, začali se oživovatelé radit.
Kdyby krvácení nepřestalo, znamenalo by to, že spáleniny plicní tkáně jsou tak rozsáhlé, že se nemohou zajizvit. V tom případě by bylo nutné Cobana operovat a transplantovat mu plíce.
NÁMITKY:
Lhůta, nezbytná k tomu, aby mohli poslat do Mezinárodní orgánové banky pro nové plíce: zavolání rádiem, zabalení, transport letadlem z Ženevy do Sydney a odtud do MPE, dohromady dvacet hodin.
„Nezapomínej na popotahovačky s vojáky… Celní prohlášení…“
„Snad se nic takového nestane…“ „Všechno je možné. Přidej.“ „Čtyřicet hodin.“ Udržet tu dobu Cobana při životě. Sehnat krev pro transfúzi.
Cobanův krevní test, okamžitě. Skupiny a podskupiny červených krvinek, skupiny a podskupiny bílých krvinek.
Jeden ošetřovatel uvolnil Cobanovu levou ruku.
Stejný problém, co se týče operace: krev, velké množství.
Předpokládat dvojitou dávku.
Jiný problém s operací: chirurgický tým specialistů na transplantaci orgánů.
Mojsejev: „Máme…“
Forster: „Můžeme…“
Zabrec: „U nás…“
Lebeau: „Nemožné! Přílišné riziko! Ani o ruku navíc! Hlavně o ruku se skalpelem! Budeme operovat my sami a televizním okruhem se spojíme s francouzskými, americkými a jihoafrickými týmy. Můžeme to zvládnout. Plíce nejsou srdce.“
Umělé plíce, do kterých bude možné převést krevní oběh během operace.
Na ošetřovně byly jen jedny.
„Proč je nepoužít hned, aby si Cobanovy plíce mohly odpočinout a zajizvit se?“
„Když nebudou dostávat krev, nezajizví se. Musí pracovat dál. Buď se to spraví, nebo ne, to je riziko.“
VÝSLEDKY KREVNÍCH TESTŮ: SKUPINY A PODSKUPINY NEZNÁMÉ. TESTOVANÁ KREV (COBANOVA) SRÁŽÍ VŠECHNY DOSTUPNÉ KREVNÍ SKUPINY.
Překvapující!
„To je fosilní krev! Nezapomínejte, že ten chlápek je zkamenělina! Už 900 000 ta krev neproudí, pánové!“
„Žádná krev, žádná operace! To celou věc zjednodušuje. Buď se vyléčí, nebo zemře.“
„Je tady ta dívka…“
„Jaká dívka?“
„Eléa… Její krev by možná vyhovovala.“
„Pro operaci jí nebude mít dost! Museli bychom ji úplně vypumpovat a ještě by to nestačilo.“
„Možná. A co kdybychom všechno podvázali… S okamžitým napojením na umělé plíce?“
„Přece to děvče nezavraždíme!“
„Třeba by se z toho dostala… Viděli jste, jak rychle se dala do pořádku…“
„Jenže to byla strava…“
„Nebo univerzální sérum…“
„Nebo obojí dohromady…“
„Protestuji! Víte dobře, že by novou krev nemohla vyrobit dostatečně rychle. Žádáte, abychom ji obětovali. Odmítám!“
„Je krásná, samozřejmě, ale proti mozku toho muže neznamená nic.“
Krásná nebo ne, tak otázka nestojí. Je to živý Člověk. Jsme lékaři. Ne upíři!“
„Vždycky můžeme její krev testovat s Cobanovou krví. Za to nic nedáme. Jestli bude dál krvácet, stejně budeme trochu její krve potřebovat. A to nemluvím o operaci…“
„V pořádku, v pořádku, úplně s vámi souhlasím…“
V JEDINÝ den byl Coban resuscitován, ocitl se v nebezpečí smrti a Zoranova rovnice mohla být buď vysvětlena nebo navždy ztracena. I ten nejtupější člověk pochopil, že u jižního pólu se děje něco nesmírně důležitého, že uvnitř člověka, kterého smrt už drží za ruku, se hraje vabank.
„Zkuste si představit, co se v tom muži děje. Plicní tkáň je spálená a zčásti úplně zničená. Aby mohl znovu začít normálně dýchat, přežít a žít, musí zbytek tkáně regenerovat svou neexistující část. Ještě spí. Usnul před 900 000 lety a spí dál. Ale jeho tělo se probudilo a brání se. I kdyby se on sám teď probudil, nic by se tím nezměnilo. Nemohl by nic udělat. Není to on, kdo tady poroučí. Jeho tělo ho nepotřebuje. Buňky plicní tkáně jsou takové úžasné malé továrny: které co nejrychleji vyrábějí nové, podobné továrny, aby nahradily ty, které zničil oheň nebo chlad. Současně vykonávají svou normální, několikanásobnou, neobyčejně komplexní práci v oblasti chemie, fyziky, elektroniky a ve všech ostatních životně důležitých oblastech. S ohromující inteligencí a jistotou přijímají, vybírají, transformují, vyrábějí, ničí, udržují, odhazují, rezervují, odměřují, poslouchají, přikazují, koordinují.
Každá z nich umí víc, než tisíc lékařů a architektů dohromady.
Jsme stvořeni z miliard buněk, z miliard malých tajemství, z miliard mikroskopických komplexů, tvrdohlavě vykonávajících svou fantasticky komplikovanou práci. Kdo těm úžasným malým buňkám poroučí? Vy, Vignonte?“
„Och, pane, já…“
„Ne Cobanovým buňkám, Vignonte, ale vašim. Třeba buňkám vašich jater. To vy jim přikazujete, co mají dělat?“
„Ne, pane.“
„Tak kdo vašim malým buňkám velí? Kdo jim říká, co mají dělat? Kdo je vytvořil tak, aby to mohly dělat? Kdo je uložil na správné místo do vašich jater, do vašeho malého mozku, do sítnice vašich krásných očí? Kdo? Odpovězte, Vignonte, odpovězte!“
„Já nevím, pane.“
„Vy nevíte?“
„Ne, pane.“
„Já také ne, Vignonte. A co vlastně víte?“
„No…“
„Nevíte nic, Vignonte…“
„Ne, pane.“
„Řekněte: nevím nic.“
„Nevím nic, pane.“
„Výborně! Podívejte se na vaše spolužáky, smějí se, dělají si z vás legraci a myslí si, že něco vědí.Co vědí, Vignonte?“
„Já nevím, pane.“
„Nevědí nic, Vignonte. Víte, co to kreslím na tabuli?“
„Ano, pane.“
„Co to je? Povězte to.“
„To je Zobanova rovnice, pane.“
„Slyšíte, jak se ti pitomci smějí, protože jste si spletl jednu souhlásku? Myslíte si, že vědí víc než vy? Myslíte si, že by tu rovnici uměli přečíst?“
„Ne, pane.“
„A přesto jsou na sebe hrdí. Smějí se, dělají si legraci. Myslí si, že jsou inteligentní a vás mají za idiota. Jste idiot, Vignonte?“
„Já na to kašlu, pane.“
„Výborně, Vignonte. Ale není to pravda. Jste znepokojený. Možná si říkáte: Třeba jsem idiot. Jste stvořen ze stejných malých buněk, jako muž, jehož plíce ve čtverci 612 právě krvácejí. Ze stejných buněk, jako byl Zoran, člověk, který našel klíč k univerzální energii. Z miliard malých, nanejvýš inteligentních buněk. Ze stejných, jako jsem stvořen já, Vignonte. A moje buňky mají doktorát z filosofie. Tak vidíte, že nejste idiot.“
„Ano, pane.“
„Podívejte, tady je jeden idiot. Jules-Jacques Ardillon, premiant už od sexty, chytrá hlavička. Myslí si, že něco ví, myslí si, že je inteligentní. Jste inteligentní, pane Ardillone?“
„No… já…“
„Ano, myslíte si to. Myslíte si, že si dělám legraci a ve skutečnosti věřím a vím, že jste inteligentní. Ne, pane Ardillone, já věřím a vím, že jste idiot. Umíte přečíst Zoranovu rovnici?“
„Ne, pane.“
„A kdybyste ji uměl přečíst, věděl byste, co znamená?“