„Je to… Do prdele, co to je?“
Ve zlomku sekundy se neubránil obdivu k Překladatelce, která znala francouzštinu tak důvěrně, a umínil si, že se zeptá Mourada na turecký výraz, odpovídající francouzskému. V následujícím zlomku sekundy už na takové malichernosti zapomněl. Viděl Mourada, jak něco šeptá Hooverovi do ucha. Hoover mu cosi rukou naznačil, čemuž Deville nerozuměl. Mourad zatahal Hoovera za rukáv a ukazoval mu cosi za nahrávací kamerou.
Něco, co Hoover okamžitě pochopil a co i těm nejblíž stojícím novinářům uniklo.
Hoover se k nim otočil.
„Pánové, potřebuju si okamžitě promluvit s inženýrem Mouradem. Můžu to udělat jen prostřednictvím Překladatelky. Ale nechci, abyste naši konverzaci poslouchali. Prosím, odevzdejte mi vaše sluchátka a račte odejít.“
Následovala exploze protestů a z plna hrdel se rozpoutala opravdová verbální bouře. Přerušit zdroj informací v okamžiku, kdy se může jednat o něco senzačního! Ani nápad! Nikdy v životě! Za co nás máte?
Hoover zrudl vztekem a zařvaclass="underline"
„Ztrácím s vámi čas! Každá sekunda může být strašně důležitá! Jestli o tom ještě chcete diskutovat, dám vás naložit do prvního letadla a pošlu vás rovnou do Sydney! Dejte mi to!“
A nastavil ruku.
Když viděli, jak se tenhle dobrák proměnil, pochopili, že je to vážné.
„Slibuju vám, že vás budu informovat, jakmile budu vědět víc.“
Prošli kolem něj a předali mu barevné lastury sluchátek, z uší ještě teplých. Leonovová zavřela za posledním dveře a rychle se otočila k Hooverovi.
„Co je? Co se děje?“
Oba muži se skláněli nad otevřenou kamerou a vyměňovali si technické termíny.
„Napojená!“ řekl Hoover. „Kamera je k něčemu napojená! Vidíte tenhle kabel. Ten nepatří k videu. Někdo ho tam připojil.“
Cizí kabel se vinul ke kabelu videa a vedl těsně vedle něj do zdířky v kovové desce. Mourad vyšrouboval čtyři šroubky, sundal aluminiovou desku a otevřel videopřístroj. Oba muži si okamžitě všimli cizorodé věci: středně velké, hnědé krabičky.
Kabel vedl do ní a na druhé straně z ní vybíhal jiný kabel, směřoval do rohu, procházel skrz strop a kdesi venku se nějakým rafinovaným způsobem napojoval k něčemu, co sloužilo jako anténa.
„Co to je?“ zeptala se znovu Leonovová a v tuto chvíli litovala, že je jen antropoložka a že technice nerozumí.
„Vysílač,“ odpověděl Hoover.
Otevřel krabičku. Před jeho očima se objevilo pozoruhodné zařízení, vybavené obvody, elektronkami, polovodiči. Nebyl to běžný typ rádiového vysílače, ale dokonalá vysílací televizní stanice, mistrovské dílo miniaturizace.
Hoover na první pohled poznal japonské, české, německé, americké a francouzské součástky a proti své vůli musel obdivovat výjimečnost zařízení, které na malém prostoru bylo tak účinné.
Člověk, který ho vytvořil, byl génius. Nenapojil ho na běžný elektrický obvod. Baterie a transformátor mu poskytovaly dostatek energie. Samozřejmě to limitovalo jeho trvání a dosah. Ale jeho vysílání mohlo být zachyceno až do vzdálenosti 1000 km.
Hoover všechno vysvětlil Leonovové. Vyzkoušel baterii. Byla skoro prázdná. Vysílač už tedy svůj úkol splnil. Se vší pravděpodobností expedoval francouzský a anglický překlad Pojednání k přijímací stanici, umístěné kdesi v Antarktidě, nebo u jejích břehů.
Bylo to absurdní. Proč by si měl někdo tajně obstarávat překlady, když za několik hodin budou vysílány do celého světa?
Logika vedla ke zdrcující odpovědi:
Kdyby nějaká skupina nebo stát doufaly, že se jim podaří získat výlučně pro sebe vědomosti, obsažené v Zoranově rovnici, musely by za každou cenu zničit Pojednání a všechny další vysvětlující formulace. Proto ten, který instaloval vysílač a expedoval překlady do neznáma, musel vzápětí zničit magnetické filmy, na nichž byly překlady nahrány, — zničit originály filmů, na které byl přefotografován vyrytý text, — zničit sám vyrytý text, — zničit paměť Překladatelky, v níž byly překlady uloženy, A ZABÍT COBANA.
„Pane Bože,“ řekl Hoover. „Kde jsou filmy?“
Mourad je okamžitě zavedl do archivního sálu a vzal jednu plochou hliníkovou krabici, která od vynálezu kinematografie slouží ke skladování všech druhů filmů a je neskladná, směšná a pořád stejná. Jako obvykle ji nemohl otevřít, zlomil si nehet, turecky zaklel a vzápětí zaklel podruhé, když konečně krabici otevřel a uviděl její obsah: blátivou kaši, z níž se kouřilo. Někdo nalil kyselinu do všech krabic. Originály filmů i jejich magnetické kopie se proměnily v páchnoucí kaši, která se roztékala dírami v kovu, jenž kyselina rozrušila a proděravěla.
„Pane Bože!“ opakoval Hoover, tentokrát francouzsky. Jeho duše amerického protestanta tak trpěla míň.
„Paměť? Kde je paměť téhle zkrvené mašiny?“
Tvořila ji dlouhá, třicetimetrová chodba, jejíž pravou stěnu tvořil led, zakrytý ucpávkami a levou kovová síť, jejíž každé očko mělo rozměr desetiny tisíce milimetru. Každé zkřížení tvořilo paměťovou buňku. Bylo jich tam deset miliónů miliard. I přes svou zázračnou kapacitu bylo tato dílo elektroniky jen zrnkem písku, ve srovnání s lidským mozkem. Jeho výhoda spočívala v jeho rychlosti. Ale jeho kapacita měla hranice.
Když vstoupili dovnitř, okamžitě věděli, že je někdo předešel.
Viděli čtyři plaché kotouče, podobající se krabicím na filmy.
Čtyři miny podobné těm, které bránily vstupu do Koule. Čtyři hrůzné vynálezy, připevněné magnetem ke kovové síti, které mohly rozprášit celou Překladatelku, kdyby je chtěl člověk odstranit, nebo snad i kdyby se k nim chtěl přiblížit.
„Krucinál! Krucinálfix!“ řekl Hoover. „Máte revolver?“ Obrátil se k Mouradovi.
„Ne.“
„Leonovová, dejte mu váš!“
„Ale…“
„Poslechněte! Pane Bože! Myslíte, že teď je ta pravá chvíle na diskuse?“
Leonovová podala svůj revolver Mouradovi.
„Zavřete dveře,“ řekl Hoover. „Zůstaňte venku a zabraňte vstoupit každému, kdo by se sem chtěl dostat. Kdyby na tom trval, střílejte!“
„A co, když to vyletí do povětří?“ zeptal se Mourad.
„Tak vyletíte s tím! A nebudete sám!.. Kde je ten pitomec Lukos?“
„Ve Vajíčku.“
„Pojďte, sestřičko…“
A vlekl ji rychlostí větru, který fičel venku. Bouře se zvedla ve chvíli, kdy slunce už nebylo vysoko nad obzorem. Nazelenalé mraky ho spolkly a pak pohltily celé nebe. Vítr se vrhal na všechny překážky, které mu stály v cestě, sbíral ze země sníh, míchal ho se sněhem, který nesl s sebou a proměňoval ho v ostré, řezající struhadlo. Před sebou hnal odpadky, prázdné bedny, sloupky, antény, vozítka a zametal pevninu jako čistý stůl.
Strážný, který hlídal vrata, nechtěl Hoovera a Leonovovou pustit ven. Odvážit se ven bez dostatečné ochrany znamenalo zemřít. Vítr je mohl oslepit, udusit, zlomit, odnést a vláčet je až na kanec zimy a smrtelné bílé pustiny.
Hoover strhl strážnému jeho čepici a narazil ji Leonovové na hlavu, sundal si brýle, rukavice, bundu a zabalil do ní štíhlou mladou ženu, vysadil ji na elektrický vozík, na němž byly naloženy sudy s pivem, a namířil na strážného revolver.
„Otevřte!“
Vyděšený muž zmáčkl knoflík a vrata se otevřela. Vítr vyrazil vítězný řev a vrhl se do chodby. Vozík vyjel do bouře.