Horác švihl zespodu. Gilan znovu zaklesl dvě čepele a úder kryl. Pohlédl na Willa a viděl, že ten kývá na srozuměnou.
„A teď boční sek,“ poručil si Gilan. Horác opět švihl mečem. A opět byl meč zastaven.
„Už chápeš?“ zeptal se Gilan Willa.
„Ano. A co přímý výpad hrotem vpřed?“ zajímalo Willa. Gilan pochvalně přikyvoval.
„Dobrá otázka. Na to se musí trochu jinak.“ Otočil se zpátky k Horácovi. „Kdyby ses náhodou někdy dostal do střetu s mužem, který bude mít v rukou dva nože, je pro tebe nejjistějším a nejúčinnějším druhem útoku přímý výpad hrotem vpřed. Tak ho prosím proveď.“
Horác vyrazil pravou nohou vysoko a dopředu, aby útoku dodal větší prudkost. Tentokrát Gilan použil pouze saxonský nůž a čepel meče odrazil stranou, takže sklouzla po oceli mimo jeho tělo.
„Tohle zastavit nedokážeme,“ vysvětloval Willovi. „Proto meč prostě odkloníme. Ale výhodou je, že výpad hrotem vpřed nelze vést takovou silou, takže nám stačí jen saxonský nůž.“
Jelikož Horác při výpadu nenarazil na žádný vážný odpor, v okamžiku, kdy byla jeho čepel odražena, klopýtl směrem vpřed. Gilanova levá ruka okamžitě sevřela Horácovu košili a přitáhla si ho blíž, až se skoro dotýkali rameny. Přišlo to tak rychle a znenadání, že Horác překvapeně vykulil oči.
„A právě tady se krátká čepel vlastně výborně hodí,“ upozornil Gilan. Saxonským nožem naznačil bodnutí zdola do Horácova nechráněného boku. Chlapec si naplno uvědomil důsledky toho, co Gilan právě předvedl, a vykulil oči tím víc. A bylo mu ještě hůř, když Gilan v ukázce pokračoval.
„A pochopitelně, když ho nechceš zabít, nebo když má na sobě drátěnou košili, můžeš saxonskou čepel vždycky použít, abys ho zmrzačil.“
Naznačil krátký švih zezadu pod Horácovo koleno, při němž se masivní, jako břitva ostrá čepel zastavila malý kousek od Horácovy nohy.
Horác zalapal po dechu. Jenomže lekce ještě neskončila.
„A taky nezapomínej,“ pokračoval vesele Gilan, „že i v levé ruce, kterou ho držíš za košili, máš ostrý nůž.“ Zahýbal krátkým vrhacím nožem se širokou čepelí, aby jim ho připomněl.
„Rychlé bodnutí vzhůru pod čelist a dobrou noc, šermíři, že?“
Will okouzleně kroutil hlavou.
„To je nádhera, Gilane!“ vydechl. „Nikdy jsem nic takového neviděl.“
Gilan pustil Horácovu košili a Horác se rychle stáhl, aby nedošlo k nějaké další ukázce jeho neschopnosti.
„Moc se s tím nechlubíme,“ připustil hraničář. „Je lepší narazit na šermíře, který neví, jaká nebezpečí v sobě skrývá obrana dvěma noži.“ Omluvně se podíval na Horáce. „Samo sebou, že v bojové škole se to taky vyučuje,“ dodal. „Ale až ve druhém ročníku. Sir Rodney vám příští rok všechno ukáže.“
Will přešel na cvičnou plochu. „Můžu si to zkusit?“ zeptal se nedočkavě a už vytahoval vrhací nůž.
„Samozřejmě,“ souhlasil Gilan. „Odteďka to klidně můžete vy dva spolu po večerech procvičovat. Ale ne s opravdovými zbraněmi. Pořiďte si na cvičení nějaké klacky.“
Horác kýval hlavou, že je to rozumné. „To je pravda, Wille,“ prohlásil. „Ty se to teprve začínáš učit a já bych tě nerad poranil.“ Zamyslel se nad tím, pak se usmál a dodaclass="underline" „No, každopádně ne nějak těžce.“
Úsměv mu povadl, když ho Gilan doplnil. „Jistě, to je jeden důvod,“ prohlásil hraničář. „Ale nemáme ani čas na to, aby sis každý večer znovu a znovu brousil meč.“
Významně pohlédl na Horácův meč. Učeň jeho pohled sledoval a bolestně zaúpěl. Na ostří meče byly dva pořádné zuby, zřejmě následky střechy a spodního seku, které Gilan kryl. Horácovi stačil jediný pohled a pochopil, že aby se jich zbavil, stráví nejméně hodinu broušením a ostřením. Zvědavě se podíval na saxonský nůž, v naději, že uvidí stejnou spoušť. Gilan zvesela zavrtěl hlavou a zvedl čepel, aby si ji Horác prohlédl.
„Ani škrábnutí,“ zubil se. „Říkal jsem ti přece, že hraničářské nože se vyrábějí zvláštním postupem.“
Horác smutně prohrabal svůj ranec a našel ocílku. Potom se posadil na udusaný písek a začal s ní přetahovat ostří meče.
„Gilane,“ ozval se Will. „Tak mě napadlo…“
Gilan v hraném zoufalství zdvihl vysoko obě obočí. Ten výraz Willovi znovu silně připomněl Halta. „To je pořád něco,“ posteskl si hraničář. „A co tě napadlo?“
„Tedy,“ začal Will pomalu, „tahle věc s dvěma noži je vážně dobrá. Ale nebylo by lepší toho člověka s mečem prostě zastřelit dřív, než se dostane moc blízko?“
„Ano, Wille. To by určitě bylo,“ trpělivě souhlasil Gilan. „Jenže co kdyby ses to chystal udělat, a zrovna ti praskla tětiva?“
„Mohl bych utéct a schovat se,“ navrhl Will, ale Gilan přitlačil.
„Co kdyby nebylo kam utéct? Jsi v pasti a za zády máš strmý sráz. Není kam uhnout. Tětiva ti právě praskla a na tebe se řítí rozzuřený válečník s mečem. Co pak?“
Will potřásl hlavou. „Myslím, že pak bych asi musel bojovat,“ připustil neochotně.
„Přesně tak,“ souhlasil Gilan. „Vyhýbáme se takovému boji, jak to jde. Když se ale stane, že jiná možnost není, je dobré být připravený, ne?“
„To ano,“ souhlasil Will. Pak se do vyptávání zapojil Horác.
„A co válečník se sekerou?“ zajímal se. Gilan po něm loupl očima. Na chvíli byl poněkud v koncích.
„Se sekerou?“ opáčil.
„Ano,“ potvrdil Horác, nadšený tou představou. „Co když máte před sebou nepřítele s válečnou sekerou. Zvládnou to vaše nože?“
Gilan přemýšlel. „Nikomu bych neradil, aby se postavil válečné sekeře jenom se dvěma noži,“ prohlásil opatrně.
„Tak co bych měl v tom případě udělat?“ přidal se Will. Gilan se pronikavě zadíval z jednoho chlapce na druhého. Měl pocit, že na něj šijou boudu.
„Zastřelit ho,“ řekl stručně. Will vrtěl hlavou a usmíval se od ucha k uchu.
„To přece nemůžu,“ namítl. „Mám prasklou tětivu.“
„Tak utéct a schovat se,“ ucedil Gilan mezi zuby.
„Jenže je tam ten sráz,“ připomněl Horác. „Na Willa se řítí rozzuřený chlap se sekerou a za Willem je strašná hloubka.“
„Co mám udělat?“ dotíral Will.
Gilan se zhluboka nadechl a podíval se jim zpříma do očí, nejdřív jednomu, pak druhému.
„Skočit dolů ze srázu. Z toho není tolik krve.“
Šest
„Kde k čertu všichni jsou?“
Gilan zastavil Blaze a rozhlížel se po opuštěném hraničním postu. U cesty stál malý strážný domek, velký sotva na to, aby se v něm dva nebo tři muži ukryli před větrem. Dál vzadu byla trochu větší vojenská pevnůstka. Obvykle bývala na takhle malém, zastrčeném postu posádka čítající půl tuctu mužů, bydleli v pevnosti a střídali se ve strážnici u cesty.
Obě budovy byly, jako většina staveb v Celtice, postavené z našedlého vápence typického pro tuto oblast a podélně naštípaných plochých říčních balvanů. Střechy kryly tašky ze stejného materiálu. Will Celtiku skoro neznal. Všude, kde to šlo, se na topení používalo uhlí nebo rašelina. Veškeré stavební dříví, které bylo k dispozici, se spotřebovalo na výdřevu štol a chodeb celtických dolů na uhlí a železnou rudu.
S nepříjemným pocitem se Will pátravě rozhlížel po hustém vřesu, který pokrýval holé kopce, jako by čekal, že se z něj každým okamžikem vyhrne horda Celtiků. Kolem vládlo tísnivé a téměř naprosté ticho — nebylo slyšet žádný jiný zvuk než slabé kvílení větru v kopcích a ve vřesovištích.