Bilbovi se zdálo, že pochopil, co tím čaroděj myslí. „Co si teď počneme,“ vykřikl, „jestli všechny ty Vrrky a skřety přivede sem Vždyť nás všechny pochytají a pobijí! Říkal jste přece, že Medděd není jejich přítel!“
„To jsem taky říkal! A vy nebuďte bláhový! Měl byste si jít lehnout, váš důvtip je nějak ospalý.“ Hobita to úplně zdrtilo, a protože zřejmě nemohl dělat nic jiného, šel si lehnout, a zatímco si trpaslíci ještě zpívali, usnul a hlavičkou mu pořád vířily dohady o Meddědovi, až se proměnily v sen o stovkách černých medvědů, pomalu a těžkopádně tančících dokolečka na dvoře v měsíčním světle. Potom se probudil, když už všichni ostatní spali, a znovu slyšel to škrábání, šourání, funění a bručení jako noc předtím.
Ráno je pak všechny probudil sám Medděd. „Tak jste ještě všichni tady!“ poznamenal. Zvedl hobita a zasmál se. „Ještě vás nesežrali ani Vrrci ani skřeti ani zlí medvědi, jak vidím.“ A šťouchl pana Pytlíka velice neuctivě do vesty. „Našemu králíčkovi po chlebu s medem zase narůstá pěkné bříško,“ zachechtal se. „No, pojďte se nadlábnout ještě víc!“
A tak se s ním šli všichni nasnídat. Medděd pro změnu přímo překypoval bodrostí, zdál se opravdu ve skvělé náladě, všechny rozesmával legračními příběhy, a nemuseli se ani dlouho dohadovat, kde vlastně byl a proč je k nim tak milý, poněvadž jim to pověděl sám. Vypravil se totiž za řeku a rovnou zpátky do hor -, z čehož vidíte, že dokázal cestovat rychle, alespoň v medvědí podobě. Na spálené vlčí mýtině se brzy přesvědčil, že tahle část jejich vyprávění byla pravdivá, ale nadto ještě chytil jednoho Vrrka a skřeta, kteří bloudili po lesích. Od nich se dověděl další zprávy: skřetí hlídky dosud společně s Vrrky pátraly po trpaslících a všichni ještě zuřili kvůli smrti Velkého skřeta a také kvůli popálenému čumáku vlčího náčelníka a kvůli spoustě jeho služebníků, které zahubil čarodějův oheň. Tohle z nich Medděd vynutil, ale taky uhodl, že se chystají ještě horší špatnosti, že celá skřetí armáda se svými vlčími spojenci možná brzy podnikne velký nájezd do krajů ve stínu hor, aby našli trpaslíky nebo se pomstili lidem a tvorům, kteří tam žijí a kteří podle jejich přesvědčení utečence přechovávají.
„Ten váš příběh byl pěkný,“ řekl Medděd, „ale teď se mi líbí ještě víc, když jsem se přesvědčil, že je pravdivý. Musíte mi prominout, že jsem vám nevěřil hned na slovo. Kdybyste žili tak blízko u Temného hvozdu, taky byste nevěřili na slovo nikomu, koho byste neznali jako vlastního bratra nebo ještě líp. V našem případě vám říkám jenom to, že jsem co nejrychleji pospíchal zpátky domů, abych měl jistotu, že jste v bezpečí, a nabídl vám všechnu pomoc, jaká je v mých silách. Po téhle zkušenosti budu mít o trpaslících lepší mínění. Zabili Velkého skřeta, zabili Velkého skřeta!“ zachechtal se sveřepě.
„Co jste udělal s tím chyceným skřetem a Vrrkem?“ zeptal se náhle Bilbo.
„Pojďte se podívat!“ vyzval je Medděd a oni ho následovali za dům. Před vraty byla naražená na kůl skřetí hlava a vrrčí kůže byla přibitá na strom hned vedle. Medděd byl opravdu sveřepý nepřítel. Ale teď byl jejich přítel a Gandalf pokládal za moudré svěřit se mu s celým příběhem a s důvodem jejich cesty, aby od něho dostali všechnu pomoc, kterou jim mohl poskytnout.
A Medděd jim slíbil tohle: že jim všem půjčí poníky a Gandalfovi koně na cestu ke hvozdu a dá jim potraviny, které jim při střídmém hospodaření vystačí na pár týdnů, vybrané tak, aby se daly co nejsnáz nést oříšky, mouku, uzavřené nádoby se sušeným ovocem, červené hliněné džbánky s medem a dvakrát pečené koláče, které dlouho vydrží poživatelné a jejichž malá zásoba jim vystačí na dlouhý pochod. Výroba těch koláčů byla jedním z jeho tajemství, ale byl v nich med jako ve většině jeho pokrmů a byly velice chutné, jenže se po nich dostávala žízeň. Vodu, jak jim řekl, si nemusí až ke hvozdu nést s sebou, protože při cestě jsou prameny a studánky. „Ale cesta Temným hvozdem je tmavá, nebezpečná a obtížná,“ dodal. „Vodu je tam těžké najít, právě tak jako něco k jídlu. Není ještě doba na oříšky (třebaže může docela minout, než projdete na druhou stranu), a oříšky jsou vlastně to jediné, co tam k jídlu roste; a divoká zvěř je tam černá, podivná a dravá. Dám vám s sebou měchy na vodu a pár luků se šípy. Ale moc pochybuju, že byste v Temném hvozdu našli něco, co by se dalo jíst a pít. Teče tam, pokud vím, jeden černý a prudký proud právě přes stezku. Z toho byste neměli pít ani se v něm koupat; slyšel jsem totiž, že je zakletý a způsobuje silnou ospalost a zapomnění. A v tamějším šeru a stínech sotva něco zastřelíte, ať už poživatelného či nepoživatelného, leda byste sešli ze stezky. A to z žádného důvodu udělat NESMÍTE.
To je všechno, co vám můžu poradit. Za hranicí hvozdu vám už budu málo platný; musíte se spolehnout na své štěstí a odvahu a na zásoby, které vám dám s sebou. Musím vás požádat, abyste mi před vstupem do hvozdu poslali zpátky mého koně a poníky. Ale přeju vám dobré pořízení a můj dům vám je otevřený, jestli se někdy vrátíte touhle cestou zpátky.“
Samozřejmě mu poděkovali s mnoha poklonami a smekáním kapucí a s mnohokrát opakovaným „k vašim službám, ó, pane velkolepých dřevěných síní!“ Ale srdce jim při jeho vážných slovech poklesla a všichni pocítili, že jejich dobrodružství je daleko nebezpečnější, než se až dosud domnívali, a že po celou dobu, i když překonají rizika cesty, čeká na jejím konci drak.
Celé to dopoledne jim zabraly přípravy. Brzy po poledni se naposledy najedli s Meddědem, po jídle vsedli na komoně, které jim půjčil, a s mnoha pozdravy na rozloučenou vyjeli bystrým klusem z jeho vrat.
Sotva minuli vysoké živé ploty na východní straně jeho ohrazených pozemků, zahnuli na sever a potom pokračovali na severozápad. Na jeho radu se nepustili směrem k hlavní cestě hvozdem na jih od jeho území. Kdyby byli překročili hory průsmykem, stezka by je zavedla podél horské bystřiny, která se vlévala do velké řeky na míle jižně od Skalbalu. V těch místech byl hluboký brod, přes který by se byli mohli dostat na druhou stranu, kdyby ještě měli své poníky, a za ním pak vedla stezka na pokraj hvozdu a k přístupu na starou lesní cestu. Ale Medděd je varoval, že tam se to nyní často hemží skřety, kdežto sama stará cesta hvozdem, jak slyšel, je na východním konci zarostlá a nepoužívaná a vede k neproniknutelným močálům, kde všechny stezky už dávno zmizely. Její východní konec také leží příliš daleko k jihu od Osamělé hory, takže by je na druhé straně hvozdu čekal ještě dlouhý a obtížný pochod na sever. Severně od Skalbalu okraj Temného hvozdu sahal blíž k břehům Velké řeky, a třebaže se tam táhly blíž i hory, Medděd jim poradil, aby se pustili touhle cestou, poněvadž ve vzdálenosti jen několika dnů jízdy na sever od Skalbalu je vchod na málo známou stezku Temným hvozdem, která vede skoro přímo k Osamělé hoře.