Když zvedl hlavu, zahlédl vzdálený hvozd. Jak se slunce sklánělo k západu, zasvitl v korunách jeho stromů žlutý paprsek, jako by světlo zachytilo jejich poslední žluté listí. Zanedlouho klesla oranžová sluneční koule na úroveň Bilbových očí. Hobit přistoupil k mezeře a nad okrajem země uviděl bledý a tenký srpek dorůstajícího měsíce.
Právě v tu chvíli za sebou uslyšel ostré třasknutí. Na šedém kameni v trávě tam seděl ohromný drozd, skoro černý jako uhel a se žlutou, tmavě kropenatou náprsenkou. Třask! Drozd chytil šneka a rozbíjel ho o kámen. Třask! Třask!
Bilbo náhle pochopil. Zapomínaje na všechno nebezpečí, vylezl na římsu a svolával trpaslíky, křičel a mával rukama. Ti nejbližší k němu přiklopýtali přes skaliska a doběhli co nejrychleji po římse, zvědaví, co se to u všech všudy děje; ostatní křičeli, aby je vytáhli na lanech (až na Bombura ovšem, ten spal).
Bilbo jim to rychle vysvětlil. Všichni zmlkli. Hobit stál u šedého kamene a trpaslíci s vlajícími plnovousy netrpělivě přihlíželi. Slunce klesalo níž a níž a jejich naděje s ním. Kleslo do pruhu zarudlých mraků a ztratilo se. Trpaslíci zaúpěli, ale Bilbo stál skoro nepohnutě dál. Měsíční srpek se nakláněl k obzoru. Snášel se soumrak. Pak náhle, když jejich naděje poklesly na nejnižší bod, z trhliny v mracích se prodral rudý sluneční paprsek jako prst. Pronikl přímo mezerou do arkýře a dopadl na hladkou skalní stěnu. Starý drozd, který je pozoroval z vysokého hřadu korálkovýma očima, s hlavou nakloněnou na stranu, najednou zatrylkoval. Ozvalo se hlasité prasknutí. Od stěny se odštípla vločka kamene a spadla na zem. Asi tři stopy od země se náhle objevila ve skále dírka.
Trpaslíci, chvějíce se, aby nezmeškali poslední příležitost, se vrhli ke skále a opřeli se do ní — marně. „Klíč! Klíč!“ vykřikl Bilbo. „Kde je Thorin?“ Thorin přispěchal.
„Klíč!“ křičel Bilbo. „Ten klíč, co jste dostal s mapou! Zkuste to hned, dokud není pozdě!“
Thorin tedy přistoupil a vytáhl klíč, který měl na řetízku kolem krku. Strčil jej do dírky. Hodil se tam a dalo se jím otočit! Lup! Paprsek pohasl, slunce zašlo, měsíc byl pryč a oblohou se rozlévala tma.
Teď zatlačili všichni najednou a část skalní stěny pomalu povolila. Objevily se dlouhé rovné štěrbiny a rozšiřovaly se. Vyrýsovaly se dveře pět stop vysoké a tři široké a zvolna se bezhlučně otevřely dovnitř. Zdálo se, jako by se z otvoru v horském úbočí vyronila tma jako nějaký výpar, hluboká tma, ve které nebylo nic vidět, na ně hleděla ze zejícího ústí, vedoucího dovnitř a dolů.
Kapitola 12
Vnitřní informace
Trpaslíci dlouho stáli ve tmě přede dveřmi a debatovali, až nakonec Thorin prohlásiclass="underline"
„Nyní nadešel čas, aby náš vážený pan Pytlík, který se osvědčil jako dobrý společník na naší dlouhé pouti, hobit plný odvahy a vynalézavosti, daleko přesahující jeho rozměry, a smím-li to tak říci, nadaný štěstím v míře daleko přesahující obvyklý příděl — nadešel pro něho tedy čas, aby nám prokázal službu, k jejímuž vykonání byl přijat do naší společnosti; nadešel čas, aby si vysloužil svou odměnu.“
Znáte už Thorinův řečnický styl při důležitých příležitostech, takže vás ušetřím dalšího pokračování, ačkoli jeho projev byl mnohem delší než tahle ukázka. Příležitost to byla jistě důležitá, ale Bilbo se cítil jako na jehlách. Poznal zatím Thorina také dost dobře a věděl, k čemu jeho řeč míří.
„Jestli tím myslíte, že pokládáte za můj úkol, abych se vypravil do té tajné chodby jako první, ó, Thorine, Thrainův synu Pavézo, nechť vám vousy rostou čím dál delší,“ ozval se mrzutě, „tak to řekněte rovnou a bude to! Mohl bych taky odmítnout. Vytáhl jsem vás už ze dvou patálií, o kterých v původní úmluvě byla sotva řeč, takže jsem si myslím nějakou odměnu už vysloužil. Ale ,do třetice všeho dobrého’, jak říkával můj otec, a tak si nějak myslím, že neodmítnu. Začal jsem možná důvěřovat svému štěstí víc, než jsem mu věřil za starých časů,“ — myslel tím jaro toho roku, než opustil svůj vlastní domov, jenže mu to připadalo jako před staletími -, „ale v každém případě si myslím, že to tam půjdu omrknout hned, abych to měl z krku. Tak kdo půjde se mnou?“
Nečekal žádný zástup dobrovolníků, takže nebyl zklamán. Fili a Kili se tvářili rozpačitě a postávali na jedné noze, ale ostatní se ani nesnažili předstírat ochotu — až na starého Balina, průzkumníka a strážného, který měl hobita opravdu rád. Ten řekl, že přinejmenším půjde dovnitř a možná i kousek cesty, aby v případě potřeby zavolal o pomoc.
Ve prospěch trpaslíků se dá říci nanejvýš tohle: hodlali Bilbovi velmi slušně zaplatit za jeho služby; vzali ho s sebou, aby pro ně vykonal ošemetnou práci a neměli nic proti tomu, aby ji chudák malý provedl, jestli se mu to podaří; ale všichni by byli udělali všechno ve svých silách, aby ho vytáhli z maléru, do kterého by se dostal, jako to udělali v případě se zlobry na počátku našeho vyprávění, ještě než měli jakýkoli zvláštní důvod být mu vděční. Tak už to je: trpaslíci nejsou žádní hrdinové, ale vypočítaví podšívkové s velikými představami o hodnotě peněz; někteří jsou prolhaní a proradní a vůbec pěkní špatové; někteří takoví nejsou; a jsou mezi nimi i docela slušní jako Thorin a společnost, jestliže od nich nečekáte příliš mnoho.
Hvězdy za ním vycházely na bledé obloze mřížované černí, když hobit prolezl začarovanými dveřmi a kradl se do nitra Hory. Šlo se mu daleko lépe, než čekal. Nebyl v žádné skřetí štole ani v drsné jeskyni lesních elfů. Octl se v chodbě proražené trpaslíky v době rozkvětu jejich bohatství a fortele: byla rovná jako podle pravítka, s hladkým dnem i s hladkými stěnami, a vedla mírným, stále rovnoměrným sklonem přímo — přímo k nějakému vzdálenému konci v té černotě dole.
Po chvíli popřál Balin Bilbovi mnoho štěstí a zůstal stát na místě, odkud pořád ještě viděl nezřetelný obrys dveří a slyšel — nějakým trikem ozvěny v tunelu — šeptající hlasy ostatních těsně přede dveřmi. Pak si hobit navlékl svůj prsten, a varován ozvěnami, aby vynaložil víc než hobití péči o neslyšitelnou chůzi, plížil se bezhlučně dolů, dolů a do tmy. Třásl se strachem, ale tvářičku měl sveřepě odhodlanou. Byl přece už docela jiný hobit než ten, co vyběhl před dávnými časy ze Dna pytle bez kapesníku. Teď neviděl kapesník už celé věky. Povytáhl si dýku z pochvy, utáhl si opasek a pokračoval v cestě.
„Teď jsi v tom až po krk, Bilbo Pytlíku,“ řekl si. „Šlápl jsi do toho už tu noc při dýchánku a teď se z toho musíš vybabrat a zaplatit za to! Božínku, jaký jsem to byl a jsem blázen!“ posteskla si jeho nejméně bralovská část. „Vždyť nemám naprosto žádnou potřebu pokladů hlídaných drakem, a celá ta hromada zlata by si tu mohla zůstat navěky, kdybych se jenom mohl probudit a zjistit, že tenhle zatracený tunel je moje vlastní předsíň doma!“
Ovšemže se neprobudil, nýbrž pokračoval dál a dál, až za ním zmizela poslední známka dveří. Byl docela sám. Zanedlouho se mu zdálo, že se začíná oteplovat. „Sálá tamhle dole přímo přede mnou nějaký žár?“ pomyslel si.
Měl pravdu. Jak postupoval, řeřavění se stále zesilovalo, až o tom nebylo pochybností. Bylo to rudé světlo, čím dál tím červenější. V tunelu se také udělalo citelně horko. Kolem se vznášely chumáčky páry a Bilbo se začal potit. Také mu začal pulsovat v uších nějaký zvuk, jakési bublání, jako když na plotně poskakuje veliký hrnec, smíšené s duněním, jako kdyby předl gigantický kocour. To narostlo v neklamné klokotání nějakého obrovského zvířete, které tam dole v tom rudém žíření chrápalo ze spánku.