Skřeti vylezli na Horu z druhé strany, spousta jich už byla na svazích nad bránou a ostatní bezohledně proudili dolů (nedbajíce těch, kdo se s jekotem zřítili z útesu do propasti), aby napadli ostrohy shora. Každý z ostrohů byl přístupný po stezkách spadajících dolů po hlavním masívu Hory uprostřed a obránců bylo příliš mála, než aby ty stezky dokázali dlouho udržet. Vidina vítězství se rozplývala. Dokázali jenom odrazit první nápor černého přívalu. Den se nakláněl. Skřeti se znovu shromáždili v údolí. Připlížila se tam smečka Vrrků a s nimi přišla tělesná stráž Bolgova, skřetové ohromných postav se zakřivenými ocelovými šavlemi. Zanedlouho začala bouřlivou oblohu zahalovat skutečná tma, zatímco velcí netopýři pořád ještě kroužili nad hlavami elfů i lidí nebo se jako upíři vrhali na raněné. Bard nyní bojoval, aby ubránil východní ostroh, ale přece jen pomalu ustupoval, kdežto náčelníci elfů byli zahnáni do úzkých kolem svého krále na jižním výběžku, poblíž hlásky na Havraním vrchu.
Náhle zazněl velký pokřik a z brány zatroubila trubka. Zapomněli na Thorina! Část hradby, zvednutá pákami, se řítila ven do jezírka. Z brány vyskočil král pod Horou a jeho společníci za ním. Kapuce a pláště zmizely, všichni byli v lesklých brněních a z očí jim sálalo rudé světlo. Velký trpaslík zářil v soumraku jako zlato v dohasínajícím ohni.
Skřeti na ně shora svrhávali balvany, ale trpaslíci necouvli, seskákali k úpatí vodopádu a hnali se do bitvy. Vlci i jezdci před nimi padali nebo prchali. Thorin mával svou sekerou mocnými ranami a zdálo se, že mu nic nemůže ublížit.
„Ke mně! Ke mně! Elfové a lidé! Ke mně! Ó, moji pokrevenci!“ volal a jeho hlas zněl údolím jako polnice.
Všichni Dainovi trpaslíci mu spěchali dolů na pomoc, bez ohledu na pořádek. Dolů se hnali i mnozí z Jezerních lidí, poněvadž Bard je nemohl zadržet, a z protější strany sem pádili i mnozí elfí kopiníci. Skřetové byli opět sevřeni v údolí a leželi na hromadách, až se Dol ohavně začernal jejich mrtvolami. Vrrci byli rozprášeni a Thorin vyrazil přímo proti tělesné stráži Bolgově. Ale nemohl proniknout jejími řadami.
Už za ním mezi skřety leželo mnoho mrtvých lidí a mnoho trpaslíků i mnoho sličných elfů, kteří měli ještě dlouhá léta vesele žít v lese. A jak se údolí rozšiřovalo, Thorinův výpad se čím dál víc zpomaloval. Měl příliš málo bojovníků. Měl nekryté boky. Zanedlouho byli útočníci sami napadeni a byli přinuceni zaujmout postavení ve velkém kruhu, obklopení ze všech stran skřety a vlky, kteří znovu přešli do útoku. Bolgova tělesná stráž se na ně s řevem vrhla a dorážela na jejich řady jako vlny na útesy z písku. Jejich přátelé jim nemohli pomoci, poněvadž skřeti obnovili se zdvojenými silami útok seshora s Hory, a lidé i elfové na obou stranách pomalu podléhali.
Bilbo to všechno nešťastně pozoroval. Zaujal postavení na Havraním vrchu mezi elfy — částečně proto, že se mu odtamtud zdál snadnější únik, a částečně (v tom se projevila bralovštější stránka jeho povahy) i proto, že měl-li se zúčastnit posledního zoufalého boje, chtěl celkem radši bránit krále elfů. Mohu říci, že tam byl i Gandalf, seděl na zemi jakoby v hlubokém zadumání a připravoval nejspíš nějaký poslední kouzelný kousek před koncem.
Ten se nezdál už příliš daleko. „Už to nemůže trvat dlouho,“ pomyslel si Bilbo, „než skřeti zdolají bránu a všechny nás pobijí nebo zaženou dolů a zajmou. Jeden by nad tím opravdu plakal, po tom všem, čím prošel. Byl bych radši, kdyby celý ten mizerný poklad zůstal starému Šmakovi, než aby ho dostaly tyhle podlé stvůry a než aby chudák starý Bombur a Balin a Fili a Kili a všichni ostatní takhle špatně skončili; a taky Bard a Jezerní lidé i ti veselí elfové. Jaká bída! Slýchal jsem písně o mnoha bitvách a vždycky jsem z nich vyrozumíval, že i porážka může být slavná. Jenže se mi zdá hrozně nepříjemná, abych už neřekl skličující. Kéž bych z toho ze všeho byl venku!“
Vítr roztrhal mračna a na západě rudě zasvitlo zapadající slunce. Bilbo se v té náhlé záři prorážející tmou rozhlédl kolem sebe. Hlasitě vykřikclass="underline" uviděl totiž něco, nad čím mu poskočilo srdce, tmavé obrysy, dosud malé, ale majestátní proti vzdálenému řeřavění.
„Orlové! Orli!“ vykřikl. „Letí sem orlové!“
Bilbovy oči se zřídkakdy mýlily. Orlové přilétali po větru, řada za řadou, v takovém množství, že se museli shromáždit ze všech hnízd na severu.
„Orlové! Orli!“ jásal Bilbo, tančil a mával rukama. Jestliže ho elfové nemohli vidět, rozhodně ho slyšeli. Brzy se přidali k jeho pokřiku, až se jejich volání rozlehlo ozvěnou po celém údolí. Mnoho udivených očí vzhlédlo k obloze, třebaže dosud nebylo nic vidět, leda z jižních výběžků Hory.
„Orlové!“ vykřikl Bilbo ještě jednou, ale v tom okamžiku kámen vržený shora těžce udeřil do jeho přílby, a hobit se s řinkotem zhroutil k zemi a ztratil vědomí.
Kapitola 18
Zpáteční cesta
Když Bilbo sám od sebe přišel k sobě, byl skutečně sám. Ležel na plochých kamenech Havraního vrchu a nikdo nebyl nablízku. Nad ním se klenul bezmračný, ale studený den. Bilbo se třásl, tělo měl na kast prostydlé, ale hlava mu hořela.
„Teď bych rád věděl, co se vlastně stalo,“ řekl si pro sebe. „Buď jak buď, ještě nejsem jeden z padlých hrdinů; ale na to je nejspíš vždycky dost času!“
Namáhavě se posadil. Když se podíval do údolí, neviděl žádné živé skřety. Po chvíli se mu v hlavě trochu rozjasnilo a zdálo se mu, že vidí dole mezi skalami pohybující se elfy. Promnul si oči. Opravdu tamhle na pláni v jisté vzdálenosti stojí dosud tábor, a hemží se to tam někdo kolem brány? Zdálo se, že trpaslíci pilně odstraňují hradbu. Ale všude vládlo hrobové ticho. Neozvalo se žádné zavolání, žádná ozvěna ani zpěv. Ve vzduchu jako by se vznášel smutek.
„Přece jen asi vítězství!“ řekl si a ohmatal si bolavou hlavu. „Hm, vypadá ale náramně ponuře.“ Najednou si všiml nějakého muže, který lezl nahoru směrem k němu.
„Haló!“ zavolal na něj roztřeseným hláskem. „Haló! Co je nového?“
„Kdo to tady mluví mezi kameny?“ podivil se muž, zůstal stát a pátravě se rozhlížel kolem místa, kde Bilbo seděl.
Vtom si Bilbo vzpomněl na svůj prsten! „No ne, ať se propadnu!“ řekl si. „Tahle neviditelnost má taky svoje nevýhody. Jinak bych byl nejspíš strávil noc v teplé a pohodlné posteli!“
„To jsem já, Bilbo Pytlík, společník Thorinův!“ zavolal a honem si stáhl prsten.
„Dobře že jsem vás našel!“ zahlaholil muž a vykročil k němu. „Potřebujeme vás a dlouho jsme se po vás sháněli. Už bychom vás počítali mezi padlé, kterých je spousta, kdyby byl čaroděj Gandalf neřekl, že naposledy slyšel váš hlas v těchhle místech. Poslali mě, abych se tady po vás ještě jednou podíval. Jste těžce raněný?“
„Ošklivě mě něco praštilo do hlavy, jak se zdá,“ odpověděl Bilbo. „Jenže mám přílbu a tvrdou lebku. Ale stejně mi je nanic a nohy mám jako ze slámy.“
„Odnesu vás dolů do tábora v údolí,“ řekl muž a lehce ho zvedl.
Muž byl rychlý a kráčel jistě. Zanedlouho Bilba složil před jedním stanem v Dolu; stál tam už Gandalf s paží na pásce. Ani čaroděj nevyvázl bez zranění, a v celém vojsku zůstal jen málokdo bez úhony.