Ptát se samotného Barnstokera, to by bylo trapné, uvažoval jsem.
Kajsa je truhlík. Zeptat se Simoneta, to by znamenalo přivolat na svou hlavu další příval záhrobního veselí. Ale proč vlastně o tom uvažuju?
Co je mi do toho? Neměl bych si radši ještě přidat maso?
„Uznejte to!“ hrčel du Barnstoker. „Představa, že nějaké cizí oči pozorně a svědomitě studují naši stařenku planetu odněkud z černých propastí kosmu…“
„Tak jsem to spočítal,“ oznámil Simonet. „Jestliže dovedou rozlišovat obydlené soustavy od neobydlených, tak by to dělalo jedna minus é, to celé na minus jedna.“
„Podívejme, je to vůbec možné?“ užasla paní Mausesová rezervovaně a oblažila Simoneta nadšeným úsměvem.
Ten zaržál jako splašený kůň. Dokonce se rozhoupal na židli. Oči mu zvlhly.
Du Barnstoker počkal, až utichne ten akustický nápor, a informoval se: „A kolik by to bylo, kdyby se to vyčíslilo?“
„Asi tak dvě třetiny,“ odpověděl Simonet a otřel si oči.
„Ale to je přece obrovská pravděpodobnost!“ prohlásil du Barnstoker ohnivě, ale v tu chvíli za mými zády zarachotily a zadrnčely dveře, jako by do nich někdo prudce vrazil ramenem. Otočil jsem se.
Na prahu se objevila podivuhodná postava. Starší hromotluk s vysloveně buldočím obličejem, který měl na sobě jakousi nevkusnou imitaci středověké kamizoly lososové barvy. Jednu ruku držel za zády, ve druhé třímal vysoký plechový hrnek.
„Polívku!“ zahučel a díval se před sebe kalnýma očima.
Nastal chvilkový zmatek. Paní Mausesová přiskočila až s nedůstojným chvatem ke stolku s polévkami, hoteliér se odloupl od baru a začal rukama provádět pohyby, které měly naznačovat ochotu být jakkoli k službám, a pan Mauses — protože to byl bezesporu on — se slavnostním pocukáváním v obličeji odkráčel se svým hrnkem k židli proti paní Mausesové a tam si sedl. Jen taktak, že se neposadil vedle.
„Tak, panstvo, padá sníh!“ oznámil. Paní Mausesová před něho postavila polévku, on zamračeně nakoukl do talíře a pak upil z hrnku.
„O čem je řeč?“ zeptal se.
„Pan Simonet nám vypočítal pravděpodobnost…,“ začal du Barnstoker.
„Nesmysl!“ usoudil pan Mauses. „Matematika není žádná věda, Barn… Bar le… Duc! A kdo je tohle?“ zeptal se a vyvalil na mě pravé oko. Takové kalné, nedobré.
„Dovolte, abych vás přestavil,“ pospíšil si hoteliér. „Pan Mauses — inspektor Glebski.“
„Inspektor,“ zavrčel Mauses. „Padělané směnky, falešné doklady…“
Znovu zachmuřeně nahlédl do talíře a usrkl z hrnku. „Dneska je dobrá polívka,“ liboval si. „Olgo, odnes tohle pryč a dej mi nějaký maso. Copak že všichni mlčíte, pánové? Jen pokračujte, pokračujte, poslouchám.“
„Když jsme u toho masa,“ navázal pohotově Simonet. „To přišel jeden žrout do restaurace a objednal si filé…“
„Filé. Správně!“ schválil pan Mauses a pokoušel se rozříznout maso jednou rukou. V druhé neustále držel hrnek.
„Číšník si to napsal,“ pokračoval Simonet, „a ten břichopásek si v očekávání svého oblíbeného jídla prohlížel děvčata na pódiu…“
„To je legrační,“ řekl pan Mauses. „Zatím je to ohromně legrační.
Mám to málo slaný. Olgo, podej mi sůl. No?“
Simonet zaváhal.
„Pardon,“ řekl nerozhodně. „Začínám mít značné obavy…“
„Ano. Obavy,“ opakoval pan Mauses spokojeně. „A dál?“
„To je všechno,“ řekl Simonet malomyslně a zvrátil se na opěradlo.
Mauses na něho vyvalil oči.
„Jak to?“ zeptal se rozhořčeně. „A přinesli mu to filé?“
„No… vlastně… ne,“ řekl Simonet.
„To je drzost,“ rozzlobil se Mauses. „Měl si zavolat majitele.“ S nechutí odstrčil talíř. „Vyprávěl jste nám ale sakramentsky nepříjemnou historku, Simonete.“
„Jak jsem koupil, tak prodávám,“ odpověděl Simonet a usmál se.
Mauses upil z hrnku a otočil se na hoteliéra.
„Sneware, už jste našel toho darebáka, co krade pantofle? Poslechněte, inspektore, vy tady nemáte nic na práci. Nějaký prevít tu krade pantofle a nakukuje do oken. Co si o tom myslíte?“
„Myslím, že to jsou žerty někoho z přítomných.“
„Zvláštní myšlenka,“ poznamenal Mauses pochybovačně.
„Vůbec ne,“ namítl jsem. „Předně, všechny tyto činy nesledují jiný cíl než si z někoho vystřelit. A za druhé, pes se chová tak, jako by v domě byli jen známí lidé.“
„To ano!“ pronesl hoteliér svým dutým hlasem. „Samozřejmě, že jsou v domě jen známí lidé. Ale ON byl pro Lelia víc než jenom známý člověk. ON byl pro něho bůh, panstvo!“
Mauses na něho upřel pohled.
„Kdo — ON?“ zeptal se přísně.
„ON. Mrtvý.“
„Neblbněte mi hlavu,“ prohlásil Mauses. „A jestli víte, kdo tyhle skopičiny vyvádí, tak mu poraďte, ale hezky důrazně, aby s tím přestal.
Rozumíte?“ Přejel nás všechny podlitýma očima. „Nebo taky začnu žertovat!“ vyštěkl ještě.
Rozhostilo se mlčení. Nepochybuji, že se v té chvíli všichni snažili představit si, jak by to asi dopadlo, kdyby Mauses taky začal žertovat.
Potom paní Mausesová odsunula talířek, přiložila si ubrousek k nádherným rtům, zvedla oči ke stropu a sdělila nám: „Ach, zbožňuji malebné západy slunce! Tu bohatou paletu barev!“
To ve mně okamžitě vyvolalo neodolatelnou touhu po samotě.
Vstal jsem a řekl pevně: „Děkuji vám, panstvo. Na shledanou při večeři.“
3
„Nemám tušení, kdo to vlastně je,“ řekl hoteliér a prohlížel si přitom pohár proti světlu. „Do knihy se mi zapsal jako obchodník na soukromé cestě. Ale obchodníkem není.“
Seděli jsme v salónku s krbem. Polena žhavě plála, křesla tu byla starodávná, masivní, bytelná. Svařené portské s citrónem příjemně vonělo. Útulné pološero, trochu narudlé, úplně domácké. Venku se zvedala metelice, v komíně začínalo skučet. V domě ticho, jen občas se z dálky jako ze hřbitova donesly výbuchy vzlykavého chechtotu a cvakot kulečníkových koulí, třaskavý jako suché výstřely. V kuchyni řinčela Kajsa nádobím.
„Obchodníci jsou obvykle lakomí,“ pokračoval hoteliér zamyšleně.
„Ale pan Mauses lakomý není, to ne. Zeptal jsem se ho, kdo mu doporučil můj podnik, komu vděčím za jeho ctěnou návštěvu. Místo odpovědi vytáhl z náprsní tašky stovku, zapalovačem ji podpálil a od ní si zapálil doutník. Pak mi foukl kouř do obličeje a řekclass="underline" ‚Já jsem Mauses, pane. Albert Mauses! Mauses nepotřebuje, aby mu někdo něco doporučoval. Mauses je vždycky a všude doma. Co na to řeknete?
Cestuje soukromě… V mém údolí se necestuje. Tady se buď lyžuje, nebo leze po skalách. Údolí je slepé. Odtud žádná cesta nikam nevede.“
Natáhl jsem se v křesle, že jsem skoro ležel, a přehodil jsem si nohu přes nohu. Bylo mi ohromně příjemné být v téhle poloze a s vážným výrazem uvažovat, kdo je to pan Mauses.
„No dobrá,“ řekl jsem. „Je slepé. Ale co v tomhle slepém údolí dělá slavný pan du Barnstoker?“
„Ó, pan du Barnstoker — to je něco docela jiného. Ten už ke mně jezdí nepřetržitě třináctý rok. Je celý zblázněný do mého likéru. Zato pan Mauses, to bych si dovolil poznamenat, je v jednom kuse pod párou a přitom si za celou tu dobu ode mě nekoupil ani jednu láhev.“
Významně jsem si odfrkl a důkladně jsem se napil.
„Vynálezce,“ prohlásil hoteliér s jistotou. „Vynálezce nebo kouzelník.“
„Vy věříte na kouzelníky, pane Sneware?“
„Alek, nebudete-li mít námitek. Stačí Alek.“
Zvedl jsem pohár a znovu se důkladně napil na toho Aleka.
„V tom případě mi vy říkejte jenom Peter,“ oplatil jsem mu.
Hoteliér slavnostně přikývl a důkladně se napil na toho Petra.
„Jestli věřím na kouzelníky?“ pokračoval. „Viděl jste moje věčné motory?“
„Ne. A jsou v chodu?“
„Někdy. Musím je často zastavovat, protože se součástky rychle opotřebovávají… Kajso!“ zařval najednou tak silně, až to se mnou trhlo. „Ještě pohár svařeného portského pro pana inspektora.“
Objevila se Kajsa, celá rozpálená a trochu rozcuchaná. Podala mi další pohár, udělala pukrle, uchichtla se a zase zmizela.