S těmito slovy se otočil ke kulečníkovému stolu a bez míření rozehnal všechny seřazené koule s třeskotem přes celý stůl, až se mi zatmělo před očima. Ale na ústup už bylo pozdě. Zarputile jsem vzal do ruky druhé tágo.
„Bijte se, pánové, bijte se,“ pravila paní Mausesová. „Krásná dáma tu zanechá závdavek pro vítěze.“ A hodila doprostřed stolu krajkový kapesníček. „Ale sama vás musí opustit.“ Poslala nám vzdušné políbení a vzdálila se.
„Sakramentsky svůdná ženská,“ prohlásil Simonet „K zbláznění hezká.“ Nabral kapesníček špičkou tága, zabořil nos do krajek a blaženě stočil pohled k nebi. „Nádhera! Koukám, že taky nemáte valný úspěch.“
„Protože se mi všude pletete do cesty,“ řekl jsem nabroušeně a znovu srovnával koule do trojúhelníku. „Kdo se vás prosil, abyste byl tady u kulečníku?“
„A proč jste ji vy, hlava maková, zavedl zrovna sem ke kulečníku?“
namítl Simonet zcela oprávněně a znovu jedním šťouchem rozprášil celou pyramidu.
„Přece ji nepovedu do bufetu,“ zabručel jsem a vykročil jsem kolem stolu, abych si vyhlédl nejsnazší kouli ke hře.
„Podívejte,“ ozval se Simonet. Stál u okna a díval se někam stranou.
„Nějaký pitomec sedí na střeše… Pardon. Dva pitomci. Jeden z nich stojí, myslel jsem napřed, že to je komín.“
„To je Hincus,“ zabručel jsem a hledal jsem si nejpohodlnější polohu ke šťouchu.
„Hincus je ten maličký človíček, co pořád brblá?“ zeptal se Simonet.
„Legrační postavička. To Olaf, prosím, to je něco jiného. To je pravý potomek dávných skandinávských vojevůdců. Věřte tomu, pane Glebski.“
Konečně jsem se odhodlal k úderu a netrefil jsem. Takový snadný karambol a já ho neudělal. Zastyděl jsem se. Prohlédl jsem špičku tága, prstem jsem ozkoušel namazání. Všechno bylo v pořádku.
„Jen to nepřehlížejte,“ řekl Simonet a přistoupil ke stolu. „Nemůžete se na nic vymlouvat.“
Šťouchl. Pak ještě jednou, řízně, třaskavě. Zasténal jsem a přistoupil k oknu, abych se na to nemusel dívat. Simonet zahrál ještě jednou a řekclass="underline" „Ech, fuj… Hrajte, inspektore.“
Stín sedícího člověka zvrátil hlavu a zvedl ruku s lahví. Pochopil jsem, že je to Hincus. Teď si důkladně lokne a podá láhev tomu stojícímu.
Ale kdo to tam vlastně stojí?
„Tak budete hrát nebo ne?“ zeptal se Simonet. „Co tam máte?“
„Hincus se nalejvá,“ odpověděl jsem. „Ten chlap dneska z té střechy sletí…“
Když se Hincus jaksepatří nalokal, narovnal se opět do původní polohy. Stojícímu nenabídl. Kdo to tam je? Aha, to bude nejspíš děťátko…
Vrátil jsem se ke kulečníku, vybral si nejsnazší kouli a zase jsem zahrál špatně.
„Četl jste Coriolisovy paměti o biliáru?“ zeptal se Simonet.
„Nečetl,“ řekl jsem ponuře. „A nemíním je číst.“
„To já jsem je četl,“ pochlubil se Simonet. Dvěma šťouchy dokončil hru a propukl ve svůj děsivý smích. Položil jsem tágo přes stůl.
„Tak tím jste se připravil o soupeře, Simonete,“ řekl jsem mstivě.
„Teď můžete smrkat do své výhry v naprostém osamění.“
Simonet vzal kapesníček a triumfálně si ho zastrčil do náprsní kapsičky.
„Výborně,“ prohlásil. „Co budeme dělat teď?“
Zamyslel jsem se.
„Půjdu se oholit. Za chvíli se bude podávat jídlo…“
Vyšli jsme do chodby a v té chvíli jsme se potkali s odnoží nebožtíka milovaného bratra pana du Barnstokera. Děťátko nám zastoupilo cestu, opovážlivě zablýskalo vyvalenými skly černých brýlí a řeklo si o cigaretu.
„Tak co Hincus?“ zeptal jsem se a vytáhl jsem krabičku cigaret.
„Je nalitý, jak zákon káže, co?“
„Hincus? Aha, ten…“ Děťátko si zapálilo, našpulilo rtíky do trubičky a vyfouklo dým. „No, že by se nalil, to ne, ale rozjel se pěkně a ještě si vzal flašku s sebou.“
„A to se rozjížděl společně s vámi, ne?“ zajímal se Simonet.
Děťátko opovržlivě odfrklo.
„Starou belu! On mě ani nevnímal. Byla tam přece Kajsa…“
V té chvíli mě napadlo, že už je nejvyšší čas konečně zjistit, je-li tohle chlapec nebo děvče, a tak jsem rozhodil sítě.
„Takže v bufetu jste byli společně?“ zeptal jsem se úlisně.
„Ano. Copak? Policie to nedovoluje?“
„Policie chce znát veškerou vaši činnost.“
„A věda rovněž,“ připojil se Simonet Asi ho napadla stejná myšlenka.
„Pít kávu — to policie nedovoluje?“
„Ano,“ odpověděl jsem. „A co bylo dál?“
Teď to přijde… Nemůže přece říct: „Dalo jsem si něco k snědku…“
„Nic zvláštního. Byla káva a dorty se šlehačkou. Jinak nic.“
„Před obědem není zdravé jíst sladké,“ řekl Simonet vyčítavě. Byl viditelně zklamán. Jako já.
„Tak dobrá,“ zamumlal jsem. „Půjdu se oholit.“
„Jiné otázky nejsou?“ zavolalo děťátko za námi.
„Ne, nejsou. Pánbůh s vámi.“
Bouchly dveře. Děťátko zašlo do svého pokoje.
„Zajdu si taky něco sníst,“ prohlásil Simonet a zastavil se u podesty.
„Pojďte, inspektore. Do hlavního jídla zbývá ještě víc než hodina.“
Pozvání jsem odmítl a rozešli jsme se. Simonet zadupal botami po schodech a já zamířil do svého pokoje. Když jsem šel kolem dveří pokoje, v němž bylo zřízeno muzeum, zaslechl jsem zevnitř řinčení, cosi se rachotivě převrhlo, ozvalo se tříštění skla a rozzlobené bručení.
Nahlédl jsem tam a spatřil pana Mausese. Jednou rukou držel zvednutý cíp koberce, ve druhé svůj nerozlučný hrnek a štítivě se díval na převržený noční stolek a střepy rozbité vázy.
„Zatracené doupě!“ zachroptěl, když mě uviděl. „Peleš lotrovská!“
„Co tady děláte?“ zeptal jsem se.
Pan Mauses okamžitě vybuchl.
„Co tady dělám?“ zaječel a vší silou trhl kobercem k sobě. Přitom málem ztratil rovnováhu a převrhl křeslo. „Hledám padoucha, kterej se fláká po hotelu, krade věci spořádanejm lidem, dupá v noci po chodbách a nakukuje oknem k mý ženě. A proč to ksakru mám dělat já, když máme v baráku policajta?“
Odhodil koberec a otočil se ke mně. Leknutím jsem ucouvl.
„Nebo mám vypsat odměnu?“ pokračoval stále zběsileji. „Prosím, vypisuju ji. Kolik byste chtěl, inspektore, co? Pět set? Nebo tisíc? Prosím: patnáct set dostane ten, kdo mi najde mý ztracený zlatý hodinky!
Dva tisíce!“
„Vám se ztratily hodinky?“ zeptal jsem se zamračené. To už přestávala být legrace. Zlaté hodinky, to nejsou plstěné pantofle nebo obsazená koupelna.
„Ano!“
„Kdy jste je viděl naposled?“
„Dneska brzy ráno. Ležely na stole.“
Zamyslel jsem se.
„Radím vám,“ řekl jsem po chvíli, „abyste napsal oficiální oznámení. Já pak zavolám policii.“
Mauses se na mě upřeně zadíval a chvíli jsme oba mlčeli. Pak usrkl z hrnečku a řekclass="underline" „Nač oznámení a policie, sakra? Nechci, aby se o moje jméno otírali prašiví pisálkové od novin. Proč byste se do toho nemohl pustit sám? Vypsal jsem přece odměnu. Chcete zálohu?“
„Je mi trapné vměšovat se do takového případu,“ namítl jsem.
„Nejsem soukromý detektiv, ale státní zaměstnanec.“
„Dobrá,“ řekl najednou. „Rozmyslím si to…“ Chvilku se odmlčel.
„Možná že se najdou samy. Doufejme, že to je další z nepovedených žertíků. Ale nenajdou-li se hodinky do zítřka, napíšu hned ráno to oznámení.“
Na tom jsme se dohodli a rozešli se každý do svého pokoje.
Nevím, co nového objevil Mauses u sebe, ale u mě bylo novinek plno. Především šikmo přes dveře heslo „Kdykoli slyším slovo kultura, alarmuji policii“. Pochopitelně jsem to strhl, ale to byl teprve začátek.
Stůl jsem měl pokaňhaný klovatinou, nyní už zaschlou. Byla zřejmě vylita přímo z lahvičky, protože ta se válela o kousek dál. A uprostřed této ztuhlé louže trůnil list papíru. Vzkaz. Idiotský vzkaz.
Kostrbatými tiskacími písmeny na něm bylo napsáno: „Panu inspektoru Glebskému se dává na vědomost, že se v hotelu toho času zdržuje pod jménem Hincus nebezpečný gangster, maniak a sadista, známý ve zločineckých kruzích pod přezdívkou Bubo. Je ozbrojen a ukládá o život jednoho z hotelových hostů. Pan inspektor se naléhavě prosí, aby podnikl nějaké opatření.“
Byl jsem tak rozzuřen a ohromen, že jsem musel text přečíst dvakrát, než jsem pochopil jeho smysl. Pak jsem si zapálil a rozhlédl se po pokoji. Stopy jsem samozřejmě žádné neobjevil. Rozložil jsem si znovu zmuchlané heslo a porovnal písmo se vzkazem. Heslo bylo napsáno rovněž tiskacími písmeny, rovněž kostrbatými, ale tužkou.