Ostatně tahle věc byla jasná — v tom má prsty děťátko. Obyčejný vtip.
Jedno z oněch připitomělých hesel, které francouzští studenti čmárali po zdech Sorbonny. S tím papírkem na stole je to horší. Falešný informátor mohl přece vzkaz vsunout pod dveře, mohl ho zastrčit do klíčové dírky, nebo jen tak položit na stůl a zatížit třeba popelníkem.
Musel to být pitomec nebo vyslovený barbar, aby kvůli hloupému vtipu zasvinil pěkný stůl. Pitomců je tu sice spousta, to je pravda… ale takových snad přece jenom ne. Přečetl jsem si lístek ještě jednou, zhluboka jsem vtáhl kouř a přistoupil k oknu. Hezky mi začíná dovolená, pomyslel jsem si. Tak takhle vypadá ta moje vytoužená volnost.
Slunce se už klonilo k západu, stín hotelu se protáhl na dobrých sto metrů. Na střeše, s hlavou zvrácenou a lahví přisazenou ke rtům, se stále ještě tyčil nebezpečný gangster, maniak a sadista, pan Hincus.
Byl sám.
5
Zastavil jsem se před Hincusovým pokojem a obezřetně jsem se rozhlédl. Chodba byla jako vždy prázdná. Z kulečníkového sálu cvakaly koule, byl tam Simonet. Du Barnstoker a Olaf seděli u Olafa.
Děťátko si hrálo venku s motocyklem. Mausesovi byli ve svém pokoji.
Hincus seděl na střeše. Před pěti minutami sestoupil do bufetu, vzal si další láhev, zašel do svého pokoje, navlékl si kožich a byl teď nejspíš odhodlán inhalovat čistý vzduch přinejmenším do večeře. A já stál před jeho pokojem, zkoušel v zámku klíče ze svazku, který jsem sebral v hoteliérově kanceláři, a zamýšlel jsem dopustit se služebního přestupku.
Pátý nebo šestý klíč měkce cvakl a já vklouzl do pokoje. Učinil jsem to tak, jak to obvykle dělávají hrdinové špionážních velkofilmů — jiné způsoby jsem neznal. Slunce už skoro zapadlo za horský hřeben, ale v pokoji bylo poměrně světlo. Vypadalo to, jako by se tu vůbec nebydlelo. Postel nebyla pomuchlaná, popelník byl prázdný a čistý, oba oválné kufry stály na prostředku místnosti.
Obsah prvního, těžšího kufru ve mně okamžitě vzbudil podezření.
Bylo to typické falešné zavazadlo: nějaké hadry, potrhaná prostěradla, povlaky a hromádka knih vybraných bez ladu a skladu. Opravdové cestovní potřeby byly ve druhém kufru. Tři soupravy prádla, pyžamo, necesér, několik plnicích per, balíček bankovek — solidní balíček, větší, než jsem měl já — a dva tucty kapesníků. Byla tam také malá stříbrná lahvička, ale prázdná, pouzdro s tmavými brýlemi a lahvička se zahraniční vinětou. Ta byla plná. A docela na dně kufru, pod prádlem, jsem našel masivní zlaté hodinky a malý dámský browning.
Sedl jsem si na podlahu a pozorně naslouchal. Zatím bylo všude ticho, ale času na rozmýšlení jsem měl po čertech málo. Prohlédl jsem si hodinky. Na víčku byl vyryt jakýsi složitý monogram, zlato bylo pravé, načervenalé, ciferník byl ozdoben symboly zvěrokruhu. Byly to bezpochyby pohřešované hodinky pana Mausese. Pak jsem si prohlédl revolver. Byla to niklovaná hračka s perleťovou pažbičkou, upřímně řečeno, žádná zbraň… Nesmysl, to všechno je nesmysl. Gangsteři se nezahazují takovými hloupostmi. A když už, tak gangsteři nekradou hodinky, dokonce ani takovéhle těžké a masivní. Aspoň ti praví gangsteři, co mají dobré jméno a reputaci.
Tak, tak, tak… Tak si to rychle sesumírujeme. Nejsou žádné důkazy, že Hincus je nebezpečný gangster, maniak a sadista, zato existuje hora důkazů, že by ho někdo za gangstera rád označil. I když zase to falešné zavazadlo…
Znovu jsem se zaposlouchal. V jídelně cinkalo nádobí — Kajsa už připravovala na stůl. Kdosi přeběhl kolem dveří. Ozval se šťavnatý Simonetův hlas: „Kde je ten inspektor? Kde je náš hrdina?“, Kajsa pronikavě zaječela, poschodí se otřáslo strašidelným chechtotem. Měl jsem nejvyšší čas zmizet. Rychle jsem vyndal náboje ze zásobníku, vstrčil je do kapsy a revolver i hodinky jsem položil zpátky na dno kufru. Sotva jsem vyběhl z pokoje a otočil za sebou klíčem, vynořil se na opačném konci chodby du Barnstoker.
„Drahý inspektore!“ zahlaholil. „Vítězství, sláva a bohatství! Takový osud potkal dnes du Barnstokery.“
Vykročil jsem mu naproti a potkali jsme se u dveří jeho pokoje.
„Oholil jste Olafa?“ zeptal jsem se.
„Představte si, že ano!“ řekl se šťastným úsměvem. „Náš milý Olaf hraje příliš stereotypně. Jako stroj, bez fantazie. Řekl bych dokonce nudně… Mimochodem, milý inspektore, už víte, jaký nový žertík provedl náš drahý nebožtík? Pojďte na chvilinku ke mně…“
Zatáhl mě k sobě, vmáčkl do křesla a nabídl mi doutník.
„Kde to mám?“ mumlal a poplácával se po kapsách. „Aha! Tak se račte podívat, co jsem dneska dostal.“ Podal mi zmuchlaný papírek.
Zase dopis. Kostrbatými tiskacími písmeny, s několika pravopisnými chybami, tam stálo: „Našly jsme vás. Drzým vás na mušce. Nepokoušejte se utécy a nedělejte hlouposti. Střílým bez vístrahy. B.“
Skousl jsem doutník a četl jsem tato slova dvakrát, třikrát…
„Nádhera, viďte?“ řekl du Barnstoker a šlechtil se před zrcadlem.
„Jak se to k vám dostalo?“
„Někdo to vstrčil Olafovi do pokoje, když jsme hráli. Olaf zrovna odskočil do baru pro nějaké pití, já seděl a kouřil doutník. Ozvalo se zaklepání, já povídám: Ano, ano, vstupte, ale nikdo neotvíral. Překvapilo mě to a najednou vidím, že u dveří leží tenhle lístek. Zřejmě ho někdo podstrčil pod dveřmi.“
„Vy jste pochopitelně vykoukl na chodbu a pochopitelně jste nikoho nezahlédl,“ řekl jsem.
„Víte, trvalo mi hezkou chvíli, než jsem se vyškrábal z toho křesla,“ řekl du Barnstoker. „Půjdeme? Abych se přiznal, mám už hlad jako vlk.“
Vstrčil jsem si lístek do kapsy a vydali jsme se do jídelny. Cestou jsme přibrali děťátko.
Vypadalo to, že už jsou všichni pohromadě. Paní Mausesová obsluhovala pana Mausese, Simonet a Olaf přešlapovali u stolku s chlebíčky, hoteliér naléval likér. Du Barnstoker a děťátko zamířili na svá místa a já se připojil k mužům. Simonet strašidelným šeptem vykládal Olafovi, jak protěžový likér působí na vnitřnosti. Olaf dobromyslně funěl a cpal se kaviárem. V té chvíli vstoupila Kajsa, obrátila se k majiteli a začala brebentit: „Pán nechce jít, pán říká, že když nejsou všichni pohromadě, že nepůjde. Až prý budou všichni na místě, tak prý přijde taky. Takhle mi to řekl… A měl tam dvě prázdné láhve…“
„Tak jdi a řekni, že už jsou všichni pohromadě,“ nařídil hoteliér.
„Pán mi nevěří. Já už jsem mu to takhle řekla, že jsou všichni pohromadě, ale pán mi…“
„O kom je řeč?“ otázal se stručně pan Mauses.
„Mluví o panu Hincusovi,“ odpověděl hoteliér. „Zdržuje se pořád ještě na střeše a já…“
„Na jaké střeše?“ prohlásilo děťátko sípavým basem. „Hincus je přece tadyhle!“ A ukázalo vidličkou na Olafa.
„Milé dítě, mýlíš se,“ poznamenal měkce du Barnstoker, Olaf se dobromyslně zašklebil a zahučeclass="underline" „Olaf Andvarafors, děťátko. Ale stačí Olaf.“
„Tak proč tenhle…“ Teď mířila vidlička na mě.
„Ale sakra, Sneware,“ vykřikl Mauses, „když sem nechce jít, tak ať si tam zmrzne!“
„Velevážený pane Mausesi,“ pronesl hoteliér důstojně. „Právě nyní je nadmíru žádoucí, abyste byli všichni pohromadě. Musím váženým hostům sdělit neobyčejně potěšující novinku… Kajso rychle!“
„Ale pán nechce jít…“
Postavil jsem talířek s chlebíčkem na stůl.
„Počkejte,“ řekl jsem, „hned ho přivedu.“ Na odchodu z jídelny jsem zaslechl, jak Simonet říká: „Správně, ať se policie ujme svých povinností,“ načež propukl ve svůj záhrobní smích, který mě provázel až ke schodům vedoucím na půdu.
Vystoupil jsem po nich, otevřel hrubé dřevěné dveře a ocitl jsem se na kulaté verandě, celé zasklené, kde se podél stěn táhly úzké lavičky k odpočinku. Bylo tu zima, podivně se tu mísil pach sněhu a prachu, opodál se tyčila kupa složených lehátek. Překližkové dveře na střechu byly pootevřené.