„A cos mu na to řekl?“ zeptal se Rumata se zájmem.
„Co jsem mu mohl říct? Nic by nepochopil. Tak jsem mu povídal, že lidé Pavézy Rumpála, kdykoli chytnou informátora, rozpářou mu břicho a nasypou mu do vnitřností pepř… A opilí vojáci strkají informátora do pytle a topí ho v latríně. A to je skutečně pravda, jenže on mi nevěřil. Řekl, že to ve škole neprobírali. A tak jsem vytáhl papír a zapsal si náš rozhovoř. Potřeboval jsem to pro svou knihu, ale on, chudák, nabyl dojmu, že to budu někde hlásit, a strachy se počuVpředu mezi křovinami blikla světla krčmy U Kostlivce Baka. Kiun zakopl a zmlkl.
„Co se stalo?“ zeptal se Rumata.
„Tam je šedá hlídka,“ zamumlal Kiun.
„No a co?“ řekl Rumata. „Poslechni si radši jinou úvahu, velectěný Kiune. My si vážíme těch obyčejných, hrubých chlapců, našeho šedého bojového dobytka, a milujeme je. My je potřebujeme. Od nynějška musí obyčejný člověk držet jazyk za zuby, nechce-li ho vyplazovat na šibenici!“ Zasmál se, protože to zaznělo jedinečně — v duchu nejlepších tradic šedých kasáren.
Kiun se naježil a vtáhl hlavu mezi ramena.
„Jazyk sprostého člověka musí vědět, kde je jeho místo. Bůh nedal sprostému člověku jazyk k tomu, aby krasořečnil, ale aby lízal boty svého pána, kterýžto pán jest sprostému člověku dán od věků…“
U zábradlí před krčmou přešlapovali přivázaní osedlaní koně příslušníků šedé hlídky. Z otevřeného okna se linulo zuřivé ochraptělé klení. Cvakaly vrhcáby. Ve dveřích stál sám Kostlivec Bako v potrhané kožené kamizole s vyhrnutými rukávy a vyplňoval celý vchod svým obludným břichem. V chlupaté ruce svíral sekyru — zřejmě zrovna sekal psí maso na jíchu, zpotil se a šel se nadýchat čerstvého vzduchu. Na schůdkách seděl rozteskněný příslušník šedého úderného oddílu, svou osobní zbraň — sekyru — držel mezi koleny. Topor, o nějž se bradou opíral, mu stáhl tvář nakřivo. Bylo znát, že je zmožený pitím. Když spatřil jezdce, polkl sliny a sípavě zahulákaclass="underline"
„Hej, ty tam! Zastav! Slyšíš, done!“
Rumata vzpurně vysunul bradu a projel kolem, ani okem po něm nezašilhal.
„A líže-li jazyk sprostého člověka nesprávnou botu,“ říkal přitom nahlas, „zasluhuje, aby byl navždy odstraněn, neboť platí: Tvůj jazyk — můj nepřítel…“
Kiun schovaný za silným tělem koně kráčel dlouhými kroky při něm. Koutkem oka Rumata viděl, jak se jeho pleš leskne potem.
„Stůj, povídám!“ zařval voják.
Bylo slyšet, jak se kutálí dolů po schůdkách, jak přitom rachotí sekyra, ozývalo se proklínání boha, čerta i vší urozené verbeže současně.
Asi pět je jich, pomyslel si Rumata a povytáhl si manžety. Opilí řezníci. Hračka.
Minuli krčmu a zahnuli k lesu.
„Mohu jít rychleji, jestli je to třeba,“ řekl Kiun nepřirozeně pevným hlasem.
„Nesmysl,“ odpověděl Rumata a zarazil hřebce. „Bylo by nudné ujet tolik mil a ani jednou se nepopřát. Copak ty nemáš nikdy chuť se poprat, Kiune? Pořád jenom mluvit a mluvit…“
„Ne,“ řekl Kiun. „Nemám nikdy chuť se poprat.“
„A to je právě chyba,“ zamumlal Rumata, otočil hřebce a pomalu si natáhl rukavice.
Ze zátočiny vyletěli dva jezdci.
„Hej, urozený done!“ vykřikl jeden z nich, jakmile ho spatřili a zarazili koně. „Předlož cestovní příkaz!“
„Vy lůzo!“ pronesl Rumata bezvýrazným hlasem. „Nač by vám byl cestovní příkaz? Stejně neumíte číst!“
Pobídl hřebce koleny a rozjel se proti vojákům. Mají strach, pomyslel si. Váhají… No, aspoň pár facek! Ne… Nic z toho nebude. Tak rád by si vybil nenávist nahromaděnou za posledních čtyřiadvacet hodin, ale asi se mu to nepodaří. Zůstaneme tedy humánními, všem odpustíme a zůstaneme klidní jako bohové. Oni ať vraždí a znesvě-cují, my budeme klidní jako bohové. Bohové nemusejí pospíchat, mají před sebou věčnost…
Dojel až k nim. Příslušníci úderného oddílu nejistě pozvedli sekyry a začali couvat.
„Nó?“ protáhl Rumata vyzývavě.
„Ale co to vidím?“ řekl první voják rozpačitě. „Vždyť je to urozený don Rumata!“
Druhý jezdec okamžitě otočil koně a rychle odjel. První pořád couval, sekyru spuštěnou.
„Prosíme o prominutí, urozený done,“ drmolil. „Nepoznali jsme vás. Stala se chybička. Ve věcech celostátního významu se vždycky nějaká chybička může přihodit. Chlapci si drobátko zunkli, třesou se samou horlivostí…“ Začal otáčet koně. „Jistě chápete, doba je zlá… Chytáme prchající písmáky. Mrzelo by nás, kdybyste si na nás stěžoval, urozený done…“ Rumata se k němu otočil zády.
„Šťastnou cestu, urozený done!“ vykřikl za ním voják s úlevou.
Když voják odjel, zavolal Rumata potichu: „Kiune!“
Nikdo se neozval. „Hej, Kiune!“
A zase nic. Rumata se zaposlouchal a mezi pištěním komárů zaslechl praskot křovin. Kiun se chvatně prodíral na západ, kde dvacet mil odtud vedly irukánské hranice. A tím to skončilo, řekl si Rumata v duchu. Konec rozhovoru. Pořád totéž. Zjištění totožnosti, několik opatrných jinotajů z obou stran… Celé týdny ztrácet čas banálním žvaněním s všelijakou sebrankou, a když pak přijde do cesty opravdový člověk, není na popovídání čas. Je třeba ho ukrýt, zachránit, dopravit do bezpečí, a on odchází, aniž mohl pochopit, setkal-li se s přítelem nebo s bláznivým podivínem. A ani ty se o něm nic nedozvíš. Oč usiluje, co umí, pro co žije…
Vzpomněl si na večerní Arkanar. Na hlavních ulicích důkladné domy z kamene, přívětivá lucerna nad vchodem do krčmy, dobromyslní sytí kupci popíjejí pivo u čistých stolů a debatují o tom, že ten svět přece jenom není tak docela špatný, když ceny obilí klesají, ceny brnění stoupají, každé spiknutí je včas odhaleno, čarodějové a podezřelí písmáci jsou napichováni na kůl, král je, jak má být, veliký a jasný, a don Reba nekonečně moudrý a neustále bdělý. „Co si toho navymejšlejí! Že je svět kulatej! Pro mě za mě, ať je třeba hranatej, ale ať lidem neblbnou hlavy!“ „Vzdělanost, mládenci, vzdělanost přináší tohle všecko! Štěstí přej není v penězích, chudák přej je taky člověk, tak to začíná, pak je to čím dál horší, přijdou urážlivý veršíky — a najednou je z toho vzpoura…“ „Všichni patří na kůl, mládenci! Víte, co bych udělal já? Já bych se ptal přímo: umíš číst a psát? Na kůl s tebou! Píšeš veršíčky? Na kůl! Umíš násobit? Na kůl, příliš mnoho umíš!“ „Bino, kuličko, eště tři piva a jednou zadělávanýho králíka!“ A venku se po dláždění rachotivě rozléhají kroky okovaných bot podsaditých chlapíků s ruměnými obličeji, v šedých košilích, s těžkými sekyrami přes pravé rameno. „Kamarádi! To jsou oni, naši ochránci! Ti nedají dopustit. Za nic na světě. A tamhle je můj, vidíte ho? Na pravým křídle! Eště včera jsem mu vlepil pohlavek! Ba ne, chlapci, tohle už není žádná doba chaosu! Trůn je upevněn, vládne blahobyt, trvalý klid a spravedlnost. Ať žijou šedý roty! Ať žije don Reba! Sláva našemu králi! Teda řeknu vám, kamarádi, ten život je přece jenom nádhernej…“