„A kdože ji přenáší?“
„Heinrich z meteorologické stanice. Víš přece, takový ten zdravý kluk s bílými vlasy.“
„Vážně?“
„A co je na tom? Každý prcek už ví, že ti dva se milujou.“
Znovu se odmlčeli. Anton se podíval na Anku. Měla oči zúžené do černých štěrbinek.
„A kdy to bylo?“ zeptala se.
„Ále, za jedné měsíčné noci,“ odpověděl Anton neochotně. „Hlavně to nikde nevyžvaň.“
Anka se ušklíbla.
„Nikdo přece na tobě nevyzvídal, Toško. Chceš jahody?“
Mechanicky shrábl jahody z potřísněné dlaně a vstrčil je do úst. Nemám rád žvanily, pomyslel si. Nesnáším mluvky. A najednou našel argument.
„Tebe taky budou jednou nosit na rukou. A bude ti příjemné, jestli se o tom začne povídat?“
„Jak tě mohlo napadnout, že to chci roznášet?“ řekla Anka v rozpacích. „Náhodou žvanily nemám ráda.“
„Poslechni, co máš za lubem?“
„Nic zvláštního.“ Anka pokrčila rameny. Po chvilce řekla důvěrně: „Víš, mě už děsně otravuje mýt si každý boží večer dvakrát no-hy.“
Ubohá Panna Káťa, napadlo Antona. Ta si teď užije horší peklo než v sajvě.
Dostali se na pěšinu. Klesala a les byl stále hustší a temnější. Bujně tu rostlo kapradí a vysoká vlhká tráva. Kmeny borovic byly potaženy mechem a bílou pěnou lišejníků. Ale se sajvou nejsou žádné žerty. Chraptivý hlas, v němž nebylo nic lidského, najednou zařvaclass="underline"
„Stůj! Odhoďte zbraň. Ty, urozený doně, i ty, urozená donno!“
Kdykoli ti sajva položí otázku, musíš jí včas odpovědět. Přesným pohybem strčil Anton Anku do kapradin vlevo, sám skočil do kapradí vpravo od pěšiny, několikrát se překulil a zalehl za shnilý pařez. V korunách borovic se ještě převalovala chraptivá ozvěna, ale pěšina už byla prázdná. Rozhostilo se ticho.
Anton se převalil na bok a točením kolečka natahoval tětivu. Práskl výstřel a na Antona se sesypalo jakési smetí. Chraptivý nelidský hlas oznámiclass="underline"
„Don byl zasažen do paty!“
Anton zasténal a skrčil nohu.
„Ale do tý ne! Do pravý!“ opravil ho hlas.
Bylo slyšet, jak se Paska hihňá. Anton opatrně vykoukl za pařezem, ale v zeleném kašovitém pološeru neviděl nic.
V té chvíli se ozvalo pronikavé zahvízdání a rachot, jako by padal strom.
„Aú!“ zakvílel Paska. „Smilujte se! Slitování! Nezabíjejte mě!“
Anton okamžitě vyskočil. Z kapradin vylezl pozpátku Paska s rukama nad hlavou. Ozval se Ančin hlas:
„Toško, vidíš ho?“
„Jako na dlani,“ odpověděl Anton spokojeně. „Neotáčet se!“ houkl na Pasku. „Ruce za hlavu!“
Paska poslušně zkřížil ruce za hlavou a odhodlaně prohlásiclass="underline"
„Nic neřeknu.“
„Co s ním uděláme, Toško?“ zeptala se Anka.
„Hned uvidíš,“ řekl Anton a pohodlně se usadil na pařez. Samostříl si položil na klín. „Jméno!“ vyštěkl hlasem Hexy Irukánského.
Paska vyjádřil pózou svého těla pohrdání a odbojnost. Anton vystřelil. Těžký šíp se s rachotem zabodl do větve nad Páskovou hlavou.
„Ohó!“ ozvala se Anka odkudsi z kapradí.
„Jmenuji se Bon Saranča,“ přiznal se Paska neochotně. „A na tomto místě své složím kosti, jsa jedním z těch, co byli s ním.“
„Známý násilník a vrah,“ vysvětlil Anton. „Ale nikdy nic nedělá zadarmo. Kdo tě poslal?“
„Poslal mě don Satarina Nelítostný,“ zalhal Paska.
Anton poznamenal pohrdlivě:
„Tato ruka přetrhla nit hanebného života dona Satariny už před dvěma lety v Úžlabině těžkých mečů.“
„Neměla bych mu prohnat šíp hlavou?“ nabídla se Anka.
„Úplně jsem zapomněl,“ řekl Paska chvatně. „Ve skutečnosti mě poslal Arata Krásný. Slíbil mi sto zlatých za vaše hlavy.“
Anton se plácl do kolen.
„To je ale lhář!“ vykřikl. „Copak se Arata bude spolčovat s takovým lumpem, jako jsi ty?“
„Co abych mu přece jen prohnala šíp hlavou?“ zeptala se Anka krvežíznivě.
Anton se démonicky zachechtal.
„Mimochodem,“ poznamenal Paska, „máš ustřelenou pravou patu. Nejvyšší čas, abys vykrvácel.“
„Houbeles!“ namítl Anton. „Předně jsem celou tu dobu žvýkal kůru bílého stromu a za druhé už mi dvě sličné domorodky ránu převázaly.“
Kapradí se rozhoupalo a na pěšinu vyšla Anka. Měla škrábanec přes obličej, kolena zmazaná od trávy a hlíny.
„Musíme ho hodit do bažiny,“ prohlásila. „Když se nepřítel nevzdá, musí být zničen.“
Paska svěsil ruce.
„Ty vůbec nehraješ podle pravidel,“ vyčetl Antonovi. „Podle tebe to pořád vychází tak, že Hexa je kladný typ.“
„Ty toho víš!“ prohodil Anton a taky vyšel na pěšinu. „Se sajvou nejsou žádné žerty, špinavý žoldnéři!“
Anka vrátila Paškovi karabinu.
„To vy vždycky do sebe tak řežete?“ zeptala se obdivně.
„Jak jinak,“ podivil se Paska. „To snad máme vykřikovat pif paf a bum bum? V každé hře musí být prvek rizika.“
Anton řekl ledabyle:
„Například si často hrajeme na Viléma Telia.“
„A střídáme se,“ dodal Paska. „Jednou stojím s jablkem já, podruhé on.“
Anka na ně pohlédla.
„Opravdu?“ řekla pomalu. „Na to bych se moc ráda podívala.“
„S radostí bychom to předvedli,“ řekl Anton uštěpačně, „ale nemáme jablko.“
Paska se šklebil roztaženými ústy. Anka mu najednou strhla z hlavy pirátský šátek a rychle jej stočila do kornoutu.
„Jablko je konvence,“ pravila. „Tadyhle máte výborný terč. Hra na Viléma Telia může začít.“
Anton vzal červený kornout a pozorně si ho prohlédl. Podíval se na Anku — měla oči jako štěrbinky. Zato Paska se bavil — bylo mu do smíchu. Anton mu podal šátek.
„Z třiceti kroků se do karty trefím,“ zadeklamoval monotónně. „Ovšem jen z pistolí, jež dobře znám.“
„Opravdu?“ řekla Anka a obrátila se na Pasku. „A co ty, příteli milý? Trefíš se do karty jako tvůj druh?“
Paska si nasazoval červený pytlík na hlavu.
„Někdy to zkusíme, ale až jindy,“ řekl s vy ceněnými zuby. „Před jistým časem jsem nestřílel zle.“
Anton se otočil a vykročil po pěšině. Přitom nahlas počítal kroky:
„Patnáct…, šestnáct…, sedmnáct…“
Paska něco řekl — Anton neslyšel co, a Anka se nahlas rozesmála. Nějak příliš nahlas.
„Třicet,“ řekl Anton a otočil se.
Ze třiceti kroků vypadal Paska úplně maličký. Červený cípatý kornout mu trčel na hlavě jako šaškovská čepice. Paska se ušklibo-val. Stále ještě si hrál. Anton se shýbl a začal pomalu natahovat tětivu.
„Žehnám ti, otče můj Viléme!“ vykřikl Paska. „A děkuji za vše, ať stane se cokoli.“
Anton nasadil šíp do samostřílu a napřímil se. Paska s Ankou ho sledovali. Stáli vedle sebe. Pěšina byla jako temná chodba mezi vysokými zelenými stěnami. Anton pozvedl zbraň. Bojová zbroj maršála Toče mu v této chvíli připadala nezvykle těžká. Třesou se mi ruce, uvědomil si. To je chyba. To by nemělo být. Vzpomněl si, jak v zimě s Paskou celou hodinu házeli sněhové koule na litinovou ozdobu na sloupu hradby. Házeli z dvaceti metrů, z patnácti, z deseti — a pořád se nemohli trefit. A pak, když už toho měli dost a odcházeli, hodil Paska ledabyle, bez míření poslední kouli — a trefil se. Anton si pevně vmáčkl pažbu do ramene. Anka stojí příliš blízko, pomyslel si. Užuž na ni chtěl křiknout, aby šla kousek dál, ale uvědomil si, že by to bylo hloupé. Výš. Ještě výš… Ještě… Najednou pocítil jistotu, že i kdyby se k nim otočil zády, stejně se těžký šíp zabodne přesně do kořene Paskova nosu, mezi jeho veselé zelené oči. Zadíval se na něj. Paska už se neušklíbal. A Anka pomalu, pomaličku zvedala ruku s roztaženými prsty, obličej měla napjatý a neobyčejně dospělý. A tu Anton zvedl samostříl ještě o kus výš a zmáčkl spoušť. Ani neviděl, kam šíp letěl. „Chybil jsem,“ řekl hodně nahlas. Na zdřevěnělých nohou vykročil po pěšině. Paska si otřel tváře červeným kornoutem, vytřepal jej ve vzduchu a začal si ovinovat čelo. Anka se shýbla pro svou kuši. Jestli mě s ní majzne po hlavě, ještě jí poděkuju, pomyslel si Anton. Ale Anka se na něj ani nepodívala. Obrátila se na Pasku a zeptala se:
„Půjdeme?“
„Hned,“ řekl Paska.
Střelil pohledem po Antonovi a beze slova si zaťukal ohnutým prstem na čelo.