Několik vojáků přiskočilo, popadli zabitého za nohy a za ruce a vlekli ho pryč. Ze závěsů se vynořil šedý důstojník a pohybem ruky zval dovnitř.
„Pojďte, doně Rumato,“ řekl muž v plášti.
Rumata vykročil k závěsům obloukem kolem hromady zajatců. Vůbec tomu nerozumím, říkal si v duchu. Za závěsy ve tmě ho chytili, prohledali, strhli mu z opasku prázdné pochvy a postrčili ho do světla.
Rumata ihned pochopil, kam se dostal. Byla to známá pracovna dona Reby ve fialových komnatách. Don Reba seděl opět na stejném místě, v naprosto stejné póze, napjatě vzpřímený, s lokty na stole a propletenými prsty. No prosím, a on má přitom hemeroidy, napadlo najednou Rumatu zničehonic s lítostí. Vpravo od dona Reby trůnil otec Cupik, důležitý, soustředěný, s našpulenými rty, vlevo pak dobromyslně usměvavý tlouštík s prýmky kapitána na šedém stejnokroji. Jinak v pracovně nebyl nikdo. Když Rumata vstoupil, řekl don Reba potichu a vlídně:
„A tady máme, přátelé, dona Rumatu.“
Otec Cupik se pohrdlivě zašklebil a tlouštík blahovolně pokývl.
„Našeho starého a neobyčejně umíněného protivníka,“ dodal don Reba.
„Když je to protivník, tak pověsit,“ prohlásil otec Cupik chraptivě.
„A jaký je váš názor, bratře Abo?“ zeptal se don Reba a sklonil se k tlouštíkovi.
„Víte… Já nějak…“ Bratr Aba se rozpačitě, skoro dětsky usmál a rozhodil krátké ručky. „Víte, mně je to vlastně jedno. Ale snad přece jen radši nevěšet… Radši upálit, co myslíte, doně Rebo?“
„No, to by šlo,“ odpověděl don Reba zamyšleně.
„Rozumíte,“ pokračoval okouzlující bratr Aba a vlídně se na Rumatu usmíval, „věší se chátra, spodina… Musíme přece v lidu udržovat úctu ke společenským vrstvám. Máme tu potomka starého rodu, významného irukánského špióna… Irukánského, nemýlím se, že?“ Popadl ze stolu lístek a krátkozrace se do něj zahleděl. „A vida, ještě soanského… No, tím spíš!“
„Když upálit, tak upálit,“ souhlasil otec Cupik.
„Výborně,“ řekl don Reba. „Tak jsme domluveni. Upálit.“
„Ovšem myslím, že si don Rumata může svůj osud zmírnit,“ řekl bratr Aba. „Rozumíte mi, doně Rebo?“
„Přiznám se, ani moc ne…“
„Majetek! Urozený doně, majetek! Rumatové jsou pohádkově bohatý rod!“
„Máte pravdu jako vždy,“ řekl don Reba.
Otec Cupik zívl, přikryl si ústa rukou a zašilhal po fialových závěsech vpravo od stolu.
„Inu, začneme tedy podle všech pravidel,“ vzdychl si don Reba.
Otec Cupik stále šilhal po závěsech. Zjevně na něco čekal a výslech ho vůbec nezajímal. Co je to za komedii? pomyslel si Rumata. Co to má znamenat?
„Nuže, urozený done,“ řekl don Reba na adresu Rumaty, „bylo by nám neobyčejně milé slyšet vaše odpovědi na některé otázky, které nás zajímají.“
„Rozvažte mi ruce,“ řekl Rumata.
Otec Cupik sebou trhl a pochybovačně zažmoulal rty. Bratr Aba prudce zavrtěl hlavou.
„Prosím?“ řekl don Reba a podíval se nejprve na bratra Abu, pak na otce Cupika. „Já vás chápu, přátelé. Avšak vzhledem k okolnostem, které jsou donu Rumatovi bezpochyby známy…,“ významným pohledem přejel řady otvorů pod stropem. „Rozvažte mu ruce,“ přikázal nezvýšeným hlasem.
Kdosi zezadu neslyšně přistoupil. Rumata pocítil, jak se čísi podivně měkké, obratné prsty dotýkají jeho rukou, ozvalo se vrznutí přeříznutých provazů. Bratr Aba s čilostí, při jeho tělesné konstrukci nečekanou, vytáhl zpod stolu obrovitý bojový samostříl a položil si ho před sebe přímo na papíry. Ruce sklesly Rumatovi podél těla jako hadry. Skoro vůbec je necítil.
„Začněme tedy,“ řekl don Reba povzbudivě. „Vaše jméno, rod, ti-tul.“
„Rumata z rodu Rumatu Estorských. Urozený dvořan z dvaadva-cátého kolena.“
Rumata se ohlédl, sedl si na pohovku a začal si masírovat zápěstí. Bratr Aba si ho se vzrušeným funěním vzal na mušku.
„Váš otec?“
„Můj urozený otec? Císařský poradce, oddaný sluha a osobní přítel císaře.“
„Zemřel.“
„Dávno?“
„Před jedenácti lety.“
„Kolik je vám let?“
Rumata nestačil odpovědět. Za fialovým závěsem se ozval hluk, bratr Aba se dotčeně ohlédl. Otec Cupik se zlověstně ušklíbl a pomalu vstal.
„No a tím to končí, pánové,“ začal radostně a škodolibě.
Ze závěsů vyrazili tři lidé, jejichž objevem tady Rumata ani ve snu neočekával. Ovšem otec Cupik zřejmě taky ne. Byli to chlapácky urostlí mniši v černých řízách a kápích stažených přes oči. Rychle a bez hluku přiskočili k otci Cupikovi a chytili ho za lokty.
„Ale… to…,“ zamumlal otec Cupik. V obličeji smrtelně zbledl. Bezpochyby čekal někoho jiného.
„Tak co myslíte, bratře Abo?“ zeptal se don Reba klidně a naklonil se k tlouštíkovi.
„No samozřejmě!“ ozval se bratr Aba odhodlaně. „Jak jinak!“
Don Reba učinil lehký pohyb rukou. Mniši zvedli otce Cupika a stále bez nejmenšího hluku ho odnesli za závěsy. Rumata se štítivě zamračil. Bratr Aba si zamnul měkké tlapky a řekl oživeně:
„Všechno dopadlo skvěle, co myslíte, doně Rebo?“
„Ano, nebylo to zlé,“ souhlasil don Reba. „Ale pokračujme. Tedy kolik je vám let, doně Rumato?“
„Třicet pět.“
„Kdy jste přijel do Arkanaru?“
„Před pěti lety.“
„Odkud?“
„Předtím jsem žil v Estoru, na rodovém hradu.“
„A jaký cíl mělo toto přestěhování?“
„Okolnosti mě donutily opustit Estor. Hledal jsem hlavní město, kde by se žilo na stejné úrovni jako v hlavním městě metropole.“
Rukama se mu konečně rozběhli ohniví mravenci. Rumata si dál trpělivě a umíněně masíroval nateklá zápěstí.
„A můžete nám říct, jaké to byly okolnosti?“ zeptal se don Reba.
„Zabil jsem při souboji člena císařské rodiny.“
„Podívejme! A koho konkrétně?“
„Mladého vévodu Ekina.“
„Jaká byla příčina souboj e?“
„Žena,“ řekl Rumata krátce.
Nabyl dojmu, že všechny tyto otázky nic neznamenají. Že je to právě taková hra jako předtím výměna názorů na způsob popravy. Všichni tři na něco čekáme. Já čekám, až mě přejde bolest v rukou. Bratr Aba, pitomec, čeká, až mu do klína spadne zlato z rodové pokladnice dona Rumaty. Don Reba taky na něco čeká… Ale ti mniši, mniši! Kde se v paláci vzali mniši? A navíc takoví obratní, kurážní hoši?
„Jméno té ženy?“
To jsou mi otázky, pomyslel si Rumata. Hloupé, že to dál nejde. Jestlipak se mi podaří je vy dráždit…
„Donna Rita,“ odpověděl.
„Nečekal jsem, že odpovíte. Děkuji vám…“
„Jsem vždy k službám.“
Don Reba se poklonil.
„Byl jste někdy v Irukánu?“
„Ne.“
„Jste sitímjist?“
„Vy taky.“
„Chceme se dovědět pravdu!“ řekl don Reba mentorsky. Bratr Aba zakýval. „Jen a jen pravdu!“
„Aha,“ poznamenal Rumata. „A já myslel…“ Odmlčel se.
„Cojstemyslel?“
„Myslel jsem, že vám jde hlavně o to, získat pro sebe moje rodové jmění. Nemám nejmenší představu, doně Rebo, jakým způsobem byste toho chtěl dosáhnout.“
„A co formou daru? A co formou daru?“ vykřikl bratr Aba.
Rumata se zasmál, jak uměl nejurážlivěji.
„Jsi pitomec, bratře Abo, nebo jak ti říkají… Hned je vidět, že jsi kramář. Copak nevíš, že dědičný majetek nemůže přejít do cizích rukou?“
Bylo znát, že bratr Aba v nitru děsně zuří, ale přemáhá se.
„Neměl byste mluvit takovým tónem,“ řekl don Reba vlídně.
„Chcete se dovědět pravdu?“ ozval se Rumata. „Tak já vám ji říkám, jen a jen pravdu: bratr Aba je pitomec a kramář.“
Ale bratr Aba už se ovládl.
„Myslím, že jsme odbočili!“ řekl s úsměvem. „Nezdá se vám, doně Rebo?“
„Máte jako vždy pravdu,“ souhlasil don Reba. „Urozený doně, a byl jste někdy v Soanu?“
„Ano, v Soanu jsem byl.“
„Za jakým účelem?“
„Navštívit Akademii věd.“
„Podivný účel u mladíka vašeho postavení.“
„Je to můj rozmar.“
„A znáte se s nejvyšším soudcem Soanu donem Kondorem?“
Rumata zbystřil pozornost.
„Je to dávný přítel naší rodiny.“
„Velice ušlechtilý člověk, není-liž pravda?“
„Neobyčejně vážená osobnost.“
„A víte o tom, že don Kondor je účastníkem spiknutí proti Jeho Veličenstvu?“
Rumata zpupně zvedl bradu.
„Zapište si za uši, doně Rebo,“ řekl povýšeně. „Pro nás, rodilou šlechtu metropole, byly a navždycky zůstanou všechny ty Soany, Irukány a nakonec i Arkanar pouze vazaly císařské koruny.“ Přehodil si nohu přes nohu a odvrátil se.