„Žlutými dveřmi do prvního poschodí, místnost šest, chodbou rovně, vpravo a vlevo,“ řekl monotónně. „Další…“
Rumata si prohlédl listinu. Nebyl to rozkaz k propuštění Budacha. Byl to podklad pro získání propustky ke vstupu do pátého, zvláštního oddělení kanceláře, kde měl dostat průvodní list na sekretariát pro tajné záležitosti.
„Co jsi mi to dal, trdlo?“ zeptal se Rumata. „Kde je příkaz?“
„Žlutými dveřmi do prvního poschodí, dveře číslo šest, chodbou rovně a pak vpravo a vlevo,“ opakoval úředník.
„Ptám se, kde je příkaz!“ vyštěkl Rumata.
„Nevím…, nevím… Další!“
Za Rumatovým uchem se ozvalo funění a cosi měkkého a horkého mu nalehlo na záda. Poodstoupil. Ke stolu se znovu prodral don Pifa.
„Nenandám ho,“ řekl pisklavě.
Úředník na něj pohlédl kalnýma očima.
„Jméno? Titul?“ zeptal se.
„Já ho nenandám,“ opakoval don Pifa a potrhával náramkem, který se mu vešel sotva na tři tučné prsty.
„Nenandá…, nenandá…,“ mumlal úředník a najednou si rychle přitáhl tlustou knihu, která mu ležela při pravé ruce. Vypadala v černé promaštěné vazbě zlověstně. Don Pifa na ni několik vteřin připitoměle koukal, pak prudce odskočil a beze slova zamířil k východu. Z dlouhé řady se ozvalo netrpělivě: „Nezdržovat! Rychle!“ Rumata rovněž odstoupil od stolu. To je ale bahnisko, řekl si v duchu. No, jen počkejte… Úředník začal mumlat do prázdna: „Jestliže se zmíněný odznak očištění nevejde na levé zápěstí očištěného, případně ne-má-li očištěný levé zápěstí jako takové…“ Rumata obešel stůl, hrábl oběma rukama do truhly, vzal, kolik pobral, a odcházel.
„Hej, hej,“ okřikl ho úředník monotónně. „Povolení!“
„Ve jménu Páně!“ prohlásil Rumata významně a ohlédl se přes rameno. Úředník a bratr Tibak jako na povel vstali a dvojhlasně odpověděli: „Ve jménu Jeho!“ Lidé v řadě sledovali Rumatu závistivými a nadšenými pohledy.
Když vyšel z kanceláře, zamířil Rumata pomalu k Veselé věži a natahoval si cestou náramky na levou ruku. Měl jich celkem devět a na levou ruku se mu jich vešlo pouze pět. Zbývající čtyři si tedy natáhl na pravou. Tak biskup arkanarský si mě chce získat svou vytrvalostí, pomyslel si. Ale z toho nic nebude. Náramky na každém kroku pocinkávaly, v ruce, aby ho bylo dobře vidět, držel Rumata úctyhodný papír — listinu šest sedmnáct jedenáct, ozdobenou různobarevnými razítky. Mniši, které potkával, ať pěší nebo na koních, mu chvatně ustupovali z cesty. V uctivé vzdálenosti se chvílemi objevoval a hned zase mizel v davu nenápadný špeh, osobní strážce. Kdo neuskočil dost rychle, toho Rumata nelítostně tepal pochvami mečů. Došel k bráně, výhružně zaryčel na strážného, který naznačil snahu zastavit ho, přešel nádvoří a začal sestupovat po kluzkých, prošlapaných schodech do příšeří ozářeného čadivými pochodněmi. Tudy se přicházelo do nejtajnější svatyně ministerstva ochrany trůnu — do královského vězení a vyšetřovacích cel.
V klenutých chodbách po každých deseti metrech trčela z rezaté-ho držáku ve zdi čpící pochodeň. Ve výklenku pod každou pochodní se jako v jeskyni černala dvířka se zamřížovaným okénkem. Byly to vchody do vězeňských kobek, zajištěné zvenčí těžkými železnými závorami. V chodbách bylo plno lidí. Tlačili se, pobíhali, vykřikovali, rozkazovali… Vrzaly závory, bouchaly dveře, kohosi mlátili a postížený křičel, kohosi táhli a on se vzpíral, kohosi se snažili vmáčknout do cely nabité už k prasknutí, jiného zase z cely vytahovali, nešlo to a on zoufale křičeclass="underline" „To nejsem já, to nejsem já!“ a chytal se okolních spoluvězňů. Obličeje mnichů, s nimiž se Rumata potkával, byly soustředěné, až kruté. Každý pospíchal, každý plnil povinnosti celostátního významu. Rumata se snažil dovědět se co nejvíc, a proto pomalu procházel jednu chodbu za druhou a sestupoval stále níž. Ve spodních patrech bylo o něco klidněji. Podle úryvků rozhovorů si domyslel, že tu probíhají zkoušky absolventů Vlastenecké školy. Polonazí ramenatí výrostci v kožených zástěrách stáli v hloučcích přede dveřmi mučíren, listovali v promaštěných příručkách a čas od času se chodili napít k velké nádrži s hrnkem na řetízku. Z cel se ozývaly strašlivé výkřiky, dunění ran, páchla spálenina. A ty řeči, ty řeči…
„Lámací kolo má nahoře takovej šroub a ten prask. Za to já přece nemůžu. A on mi vynadal, že jsem trdlo a nemehlo, mám si jít pro pět na holou a zase se vrátit…“
„Mělo by se zjistit, kdo dneska mrská. Třeba je tam někdo od nás ze školy. Kdybysme se předem domluvili, vybrali od každýho pět grošů a strčili mu to…“
„Když je někdo moc tučnej, nemá smysl nažhavovat pohrabáč, stejně v tom sádle vychladne. Nejlepší je vzít kleštičky a tu vrstvu sádla odloupnout…“
„Na nohy máš přece napínáky Boha našeho a Pána, tím se roztáhnou a klínama se upevní, kdežto na rukavicích mučednice Paty jsou šrouby, to je zase speciálně na ruce, rozumíš?“
„Kluci, to vám byla psina. Já tam přijdu a koukám, víte, kdo tam byl v železech? Fiká Zrzek, řezník z naší ulice, co mě vždycky, když byl opilej, tahal za uši. Tak si říkám: Jen počkej, na tobě si zgust-nu…“
„Pekora Tlamu hned ráno odtáhli mnichové a pořád ještě se nevrátil. Ani na zkoušku nepřišel.“
„Já měl použít kostilomu, ale místo toho jsem ho pitomec vzal klackem přes boky — no a zlomil jsem mu žebro. A otec Kin mě popad za vlasy a kop mě botou pod kostrč, ale tak přesně, kluci, že se mi dělaly mžitky před očima. Doteďka mě to bolí. A povídaclass="underline" Co mi tady kazíš matryjál?“
Dívejte se, jen se dívejte, přátelé, myslel si Rumata a pomalu otáčel hlavu s obručí ze strany na stranu. Tohle není teorie. Tohle ještě žádný z lidí neviděl. Dívejte se, poslouchejte, filmujte… a važte si své doby, milujte ji, hrom do vás, a pokloňte se památce těch, kteří tímto prošli! Sledujte pozorně ty tlamy, mladé, tupé, lhostejné, zvyklé na jakoukoli bestialitu, a neohrnujte nos, vaši předkové nebyli lepší.
Postřehli ho. Asi deset párů očí, které už ledacos viděly, se na něj upřelo.
„Hele, tamhle stojí don. Bílej jako stěna.“
„Che… Není divu, urozený nejsou na tohle zvyklí.“
„V takovejch případech se má dát voda, jenže řetízek je krátkej, nedosáhne tak daleko…“
„Ale co, on se vzpamatuje…“
„Takovýho bych chtěl… Na co se zeptáš, na to odpoví.“
„Mluvte víc potichu, mládenci, nebo mávne mečem… Hele, co má náramků… A lejstro.“
„Nějak na nás zírá… Pojďte radši dál.“
Všichni najednou se pohnuli, odstoupili do stínu a odtud blýskali ostražitýma pavoučíma očima. Tak, tohle už mi stačí, řekl si Rumata v duchu. Už chtěl chytit za řízu mnicha, který právě běžel kolem, ale najednou postřehl tři, kteří nepobíhali, ale vykonávali jakousi práci na místě. Mlátili holemi kata — zřejmě za nedostatečnou horlivost. Rumata k nim přistoupil.
„Ve jménu Páně,“ řekl tiše a zařinčel náramky.
Mnichové spustili hole a zadívali se na něj.
„Ve jménu Jeho,“ řekl nejurostlejší z nich.
„Poslyšte, otcové,“ řekl Rumata, „zaved'te mě k vězeňskému do-zorci.“
Mniši se po sobě podívali. Kat se hbitě odplazil a schoval se za káď.
„Nač ho potřebuješ?“ zeptal se urostlý mnich.
Rumata beze slova zvedl papír, přidržel mu ho před očima a zase odtáhl.
„Aha,“ řekl mnich. „Vězeňský dozorce jsem teď já.“
„Výborně,“ poznamenal Rumata a stočil papír do trubičky. „Já jsem don Rumata. Jeho Přeosvícenost mi věnovala doktora Budacha. Jdi a přiveď ho.“
Mnich zajel rukou pod kápi a hlasitě se poškrábal.
„Budach?“ řekl zamyšleně. „Který Budach? Ten násilník?“
„Ale ne,“ řekl druhý mnich. „Ten násilník se jmenuje Rudách. Toho propustili už v noci. Sám otec Kin mu sundal pouta a vyvedl ho nahoru.“
„Nesmysl, nesmysl!“ vyhrkl Rumata netrpělivě a poplácal se papírem po boku. „Budach. Co otrávil krále.“
„Jo tak,“ řekl dozorce. „Už vím. Tak ten už je nejspíš na kůlu… Bratře Pakko, zajdi se podívat na dvanáctku. A ty si ho odvedeš?“ obrátil se znovu k Rumatovi.
„Pochopitelně,“ přisvědčil Rumata. „Je můj.“
„V tom případě mi laskavě dej ten papír. Papírek se musí založit.“
Rumata mu podal listinu.
Dozorce ji několikrát otočil v rukou, prohlédl si razítka a pak řekl s obdivem:
„Ti lidi ale píšou! Postav se tadyhle stranou, doně, chvilku počkej. My tu zrovna máme práci… Kam zmizel ten chlap?“