Mniši se začali rozhlížet a hledat provinilého kata. Rumata poodstoupil. Kata vytáhli od nádrže, znovu ho rozložili po podlaze a soustředěně, bez nadměrné zuřivosti ho mrskali. Asi za pět minut se v ohybu objevil pověřený mnich a na provaze za sebou táhl hubeného, úplně šedivého starce v tmavém obleku.
„Tady je ten Budach!“ vykřikl radostně mnich už z dálky. „A vůbec není na kůlu, je živ a zdráv. Trochu zeslábl, to ano, asi už dlouho sedí o hladu…“
Rumata jim pokročil vstříc, vytrhl mnichovi provaz z ruky a sejmul starci z krku oprátku. „Vy jste Budach Irukánský?“ zeptal se. „Ano,“ odpověděl stařec a úkosem se na něj podíval. „Já jsem Rumata. Pojďte za mnou a nezůstávejte pozadu.“ Pak se otočil k mnichům. „Ve jménu Páně,“ utrousil.
Dozorce si narovnal záda, postavil hůl a trochu udýchaně odpověděclass="underline" „Ve jménu Jeho.“
Rumata pohlédl na Budacha a všiml si, že se stařec opírá o stěnu a sotva stojí na nohou.
„Je mi špatně,“ řekl Budach s bolestivým úsměvem. „Promiňte, urozený done.“
Rumata ho vzal v podpaží a vedl. Když byli z dohledu mnichů, zastavil se, vytáhl z tuby tabletu sporaminu a podal ji Budachovi. Ten na něj tázavě pohlédl. „Spolkněte to,“ řekl Rumata. „Hned se vám uleví.“ Budach, stále ještě opřen o stěnu, vzal tabletku, prohlédl si ji, čichl k ní, zvedl huňaté obočí, pak pilulku opatrně položil na jazyk a zamlaskal. „Polknout, polknout,“ řekl Rumata s úsměvem. Budach pilulku spolkl.
„Hm,“ protáhl. „Myslel jsem, že vím o lécích všechno.“ Odmlčel se a soustředěně vnímal své pocity. „Hm, hm, hm,“ řekl po chvilce. „Zajímavé! Sušená slezina kňoura Y? Vlastně ne, tohle nepáchne hnilobou.“ „Půjdeme,“ řekl Rumata.
Prošli chodbou, vystoupili po schodech, pak další chodbou a ještě po jedněch schodech. A tu se Rumata zarazil jako přimrazen. Vězeňské klenby se rozezněly známým dunivým řevem. Kdesi v hloubi žaláře křičel z plných plic, sypal hrůzostrašné nadávky, proklínal boha, všechny svaté, peklo, Svatý řád, dona Rebu a ještě mnoho jiného jeho upřímný přítel baron Pampa, don Bau no Sugura no Gatta no Arkanara. Tak barona přece jen dostali do drápů, pomyslel si Rumata s lítostí. Úplně jsem na něj zapomněl. To on by na mě nezapomněl… Rychle stáhl z ruky dva náramky. Nastrčil je na hubené zápěstí doktora Budacha a řekclass="underline" „Jděte nahoru, ale za bránu nechoďte. Čekejte někde v ústraní. Kdyby na vás doráželi, ukažte jim náramky a chovejte se suverénně.“
Baron Pampa řval jako atomový ledobonec v polární mlze. Pod klenbami se převalovala dunivá ozvěna. Lidé v chodbách strnuli a s otevřenými ústy zbožně naslouchali. Mnozí se křižovali palcem, aby zahnali ďábla. Rumata seběhl po dvojích schodech, porážel mnichy, kteří se mu připletli do cesty, pochvami mečů si proklestil cestu houfem absolventů a kopnutím rozrazil dveře cely vyboulené strašným řevem. V poskakujícím svitu pochodní spatřil přítele Pampu — obrovitý baron byl nahý přivázán ke stěně za ruce a nohy, hlavou dolů. Obličej mu zčernal návalem krve. U pokřiveného stolku seděl přihr-bený úředník, zacpával si uši a kat pokrytý perlivým potem připomínal trochu zubaře — přebíral v plechovém umyvadle řinčivé nástroje.
Rumata za sebou pečlivě zavřel, přistoupil zezadu ke katovi a praštil ho jílcem meče do zátylku. Kat se otočil, chytil se za hlavu a dřepl do umyvadla. Rumata tasil meč z pochvy a přesekl vejpůl stůl s papíry, u něhož seděl úředník. Všechno bylo v pořádku. Kat seděl v umyvadle, trochu skytal, a úředník svižně po čtyřech utekl do kouta a tam se schoulil. Rumata přistoupil k baronovi, který na něj zdola hleděl s radostným údivem, popadl řetězy, jimiž byl baron přikován, a na dvoje trhnutí je vyrval ze zdi. Pak opatrně postavil baronovy nohy na podlahu. Baron přestal křičet, znehybněl v podivné póze, pak sebou trhl a uvolnil si ruce.
„Je to vůbec možné,“ rozhlaholil se znovu a koulel očima podlitýma krví. „Jste to vy, můj urozený příteli? Konečně jsem vás na-šel!“
„Ano, jsem to já,“ řekl Rumata. „Pojďte pryč, příteli, tohle není místo pro vás.“
„Pivo!“ vyhrkl baron. „Tady někde bylo pivo.“ Začal přecházet po cele, vláčel za sebou přetržené řetězy a hromoval přitom: „Polo-vičku noci jsem prolítal po městě. Hrom do toho, řekli mi, že jste zatčen, a já pomlátil spoustu lidí. Něco mi říkalo, že vás určitě najdu tady v tom vězení! A prosím, opravdu!“
Přistoupil ke katovi a smetl ho jako prášek i s umyvadlem. Pod umyvadlem se objevil soudek. Baron pěstí vyrazil dno, zvedl soudek, zvrátil hlavu a nahnul soudek nad sebe. Proud piva žbluňkavě zamířil do jeho hrdla. To je nádhera, pomyslel si Rumata a něžně barona sledoval. Na první pohled býk, primitivní hovado, ale on mě přece hledal, chtěl mě zachránit, přišel sem do vězení bezpochyby dobrovolně, pro mě… Ba ne, existují opravdoví lidé i v tomhle světě, mizerném a proklatém… Dopadlo to skutečně výborně!
Baron vyprázdnil soudek a mrštil jím do kouta, kde se nahlas tetelil úředník. Z kouta se ozvalo vypísknutí.
„Tak,“ prohlásil baron a otřel si dlaní vousy. „Teď jsem ochoten vás následovat. Nevadí, že jsem nahý?“
Rumata se rozhlédl, přikročil ke katovi a vytřásl ho ze zástěry.
„Vezměte si zatím tohle,“ řekl Pampovi.
„Máte pravdu,“ souhlasil baron a uvázal si zástěru kolem boků.
„Nebylo by slušné objevit se před baronesou nahý…“
Vyšli z cely. Ani jeden člověk se neodvážil zastoupit jim cestu, chodba se vyprazdňovala už dvacet kroků před nimi.
„Já je všecky rozsekám,“ hřímal baron. „Obsadili mi zámek! A nasadili tam nějakýho otce Arimu! Já sice nevím, čí to je otec, ale z jeho dětí, jak je bůh nade mnou, nadělám co nevidět sirotky. Kruci-nál, příteli, nezdá se vám, že tady mají strašně nízké stropy? Já už mám celou hlavu odřenou…“
Vyšli z věže. Před očima se mihl a zase zmizel v hustých zástupech špeh, osobní strážce. Rumata pokynul Budachovi, aby je následoval. Dav u brány se rozestoupil jako rozetnutý mečem. Bylo slyšet, jak jedni vykřikují, že utekl těžký zločinec, velezrádce, jiní zase volali: „Tamhle je, to je Nahý ďábel, slavný estorský kat, čtvrtitel.“
Baron došel na prostředek náměstí a zastavil se s očima přimhouřenýma před slunečním svitem. Museli pospíchat. Rumata se rychle rozhlédl.
„Tady někde jsem měl koně,“ řekl baron. „Hej, vy tam! Koně!“
U sloupu, kde přešlapovali přivázaní koně řádového jezdectva, vznikl zmatek,
„Ale toho ne!“ vybafl baron. „Tamhletoho šedého grošáka!“
„Ve jménu Páně,“ vykřikl Rumata dodatečně a stáhl si přes hlavu řemení s mečem.
Vylekaný mnich v ušpiněné říze přivedl baronovi koně.
„Dejte mu něco, doně Rumato,“ řekl baron a s námahou se vyhoupl do sedla.
„Stůj! Stůj!“ ozvalo se od věže.
Přes náměstí uháněli mniši a mávali klacky. Rumata vstrčil baronovi meč do ruky.
„Pospěšte si, barone.“
„Ano,“ řekl Pampa, „musím si pospíšit. Ten Arima by mi vydrancoval sklepy. Očekávám vás u sebe zítra nebo pozítří, příteli. Co mám vyřídit baronese?“
„Uctivé rukypolíbení,“ řekl Rumata. Mniši už byli docela blízko. „Dělejte, rychle, barone!“
„A vám nic nehrozí?“ zeptal se baron starostlivě.
„Ne, hrome, ne! Jeďte!“
Baron pobídl koně do cvalu přímo proti shluku mnichů. Někteří se svalili a kutáleli po zemi, jiní začali ječet, zvedl se oblak prachu, po kamenném dláždění zadusala kopyta — a baron zmizel Rumata se díval do uličky, kde posedávali povalení mniši, a tu se mu u ucha ozval úlisný hlas:
„Můj urozený doně, nezdá se vám, že si dovolujete příliš?“
Rumata se otočil. Do obličeje se mu s trochu křečovitým úsměvem díval don Reba.
„Příliš?“ opáčil Rumata. „Neznám to slovo — příliš.“ Najednou si připomněl dona Seru. „A vůbec, nevidím jediný důvod, proč by nemohl jeden urozený don druhému urozenému donovi pomoct z nesnází.“
Kolem nich dunivě přejela skupina jezdců s napřaženými píkami — pronásledovatelé. V obličeji dona Reby se cosi změnilo.
„No dobrá,“ řekl. „To tedy nechme… O, vidím tu velemoudrého doktora Budacha… Vypadáte báječně, doktore. Budu muset provést revizi ve své věznici. Velezrádci, byť i propuštění na svobodu, nesmějí z vězení vycházet, ale musejí být vynášeni.“