Doktor Budach proti němu vykročil jako slepý. Rumata se rychle postavil mezi ně.
„Mimochodem, doně Rebo,“ řekl, „jaký názor máte na otce Ari-mu?“
„Na otce Arimu?“ Don Reba vysoko zvedl obočí. „Výtečný voják. Zaujímá významné místo v mé diecézi. Proč se ptáte?“
„Jako věrný sluha Vaší Přeosvícenosti,“ řekl Rumata hodně jízlivě a uklonil se, „vám musím sdělit, že toto významné místo můžete považovat za uvolněné.“
Rumata se zadíval do uličky, kde se stále ještě neusadila oblaka žlutého prachu. Zadíval se tam i don Reba a na jeho tváři se objevilo znepokojení.
Bylo už hodně přes poledne, když Kira pozvala urozeného dona a jeho velemoudrého přítele ke stolu. Doktor Budach, umytý, převlečený do čistého a pečlivě oholený, vypadal velmi seriózně. Jeho pohyby byly rozvážné a plné důstojnosti, moudré šedé oči se dívaly vlídně, dokonce shovívavě. Především se Rumatovi omluvil za to, že se na náměstí neovládl.
„Ale pochopte mě, prosím,“ vysvětloval. „Je to hrozný člověk. Je to vlkodlak, který přišel na svět nedopatřením boha. Jsem lékař, ale nestydím se přiznat, že bych ho při vhodné příležitosti neváhal zbavit života. Slyšel jsem, že krále otrávili. A nyní chápu, čím byl otráven.“ (Rumata zbystřil pozornost.) „Tenhle Reba ke mně přišel do cely a žádal, abych mu napsal recept na jed, který působí po několika hodinách. Samozřejmě jsem odmítl. Vyhrožoval mučením — a já jsem se mu vysmál do očí. A ten lump křikl na katy a ti mu zvenku přivedli asi tucet chlapců a děvčat, ne starších než deset let. Postavil je přede mě, otevřel mou brašnu a prohlásil, že na těch dětech bude zkoušet všechny lektvary, jeden po druhém, dokud nenajde ten pravý. Takhle byl otráven král, doně Rumato…“
Budachovi se začaly třást rty, ale opanoval se. Rumata se taktně odvrátil a pokýval. Jasné, říkal si v duchu. Naprosto jasné. Z ruky svého ministra by si byl král nevzal ani okurku. A ten darebák králi podstrčil nějakého bezvýznamného šarlatána, kterému byl za královo uzdravení slíben titul osobního zaříkávače. Teď je jasné i to, proč Reba tak zajásal, když jsem ho v králově ložnici napadl. Těžko by byl vymyslel vhodnější příležitost, jak králi nastrčit nepravého Buda-cha. Veškerá odpovědnost padala na Rumatu Estorského, irukánské-ho špióna a spiklence. Jsme břídilové, pomyslel si. V Ústavu bude bezpodmínečně třeba zavést seminář feudální intriky. A prospěch známkovat v rebech. Nebo ještě lépe v decirebech. Jenomže to všecko…
Doktor Budach měl bezpochyby velký hlad. Přesto jemně, ale rozhodně odmítl jakoukoli masitou stravu a věnoval pozornost pouze salátům a kobližkám s marmeládou. Vypil pohár estorského, oči se mu zaleskly a na tvářích vyrazil zdravý ruměnec. Rumata jíst nemohl. Před očima mu praskaly a čadily purpurové pochodně, odevšad páchlo spálené maso a v hrdle mu uvízl chuchvalec velký jako pěst. Proto stál u okna, čekal, až se host nasytí, a udržoval zdvořilou konverzací, uvážlivou a klidnou, aby hostu nebránil v jídle.
Město ponenáhlu ožívalo. Na ulici se objevili lidé, hlasy stále sílily, ozvalo se klepání kladiv a praskot dřeva — ze střech a ze zdí se odstraňovaly pohanské symboly. Tlustý plešatý kramář přejel okolo domku s vozíkem, na němž měl soudek piva — jel prodávat na náměstí po dvou groších za půllitr. Obyvatelé se přizpůsobovali. Ve dveřích protějšího domu klábosil malý špeh a osobní strážce s hubenou paní domácí a dloubal se přitom v nose. Pak pod oknem začaly přejíždět vozy s nákladem dosahujícím až k oknům prvního poschodí. Rumata nejdřív nepochopil, co to je za vozy, ale pak spatřil modré a černé ruce a nohy čouhající zpod pytloviny — a rychle odstoupil ke stolu.
„Podstatou člověka,“ říkal Budach a pomalu žvýkal, „je podivuhodná schopnost zvykat si na všechno. Neexistuje v přírodě nic, čemu by člověk nepřivykl. Ani kůň, ani pes, ani myš takovou schopnost nemají. Bůh, když člověka tvořil, si nejspíš dobře uvědomoval, k jakým útrapám ho předurčuje, a tak mu dal velikou zásobu sil a trpělivosti. Těžko říct, je-li to dobře nebo špatně. Kdyby člověk neměl takovou trpělivost a odolnost, všichni dobří lidé by už byli dávno vyhynuli a na světě by zůstali jen zlí a nemilosrdní. Na druhé straně však zvyk trpět a přizpůsobovat se mění člověka v němou tvář, která se kromě anatomických znaků od zvířat ničím neliší, naopak, je ještě bezbrannější a zranitelnější než zvíře. A každý nový den přináší nové hrozné zlo a násilí…“
Rumata pohlédl na Kiru. Seděla proti Budachovi a napjatě poslouchala, tváří opřena o pěst. Měla smutné oči, zřejmě jí bylo lidí nesmírně líto.
„Asi máte pravdu, ctihodný Budachu,“ řekl Rumata. „Ale vezměte si například mě. Já jsem obyčejný urozený don.“ (Budachovo vysoké čelo se pokrylo vráskami, oči se mu udiveně a vesele zakulati-ly.) „Nesmírně miluji moudré lidi, to je duchovní šlechta. A nechápu, proč vy, strážci a výluční majitelé nejvyšších vědomostí, proč jste tak beznadějně pasivní. Proč se pokorně necháváte přezírat, uvrhovat do žaláře, upalovat na hranicích? Proč odtrhujete smysl života — získávání znalostí, od praktických potřeb života — boje proti zlu?“
Budach odstrčil prázdný talíř od koblih.
„Kladete mi podivné otázky, doně Rumato,“ řekl. „Povedené na tom je, že přesně tytéž otázky mi kladl urozený don Hug, komoří našeho vévody. Vy se s ním znáte? Já si to myslel… Boj proti zlu! Ale co je to zlo? Každý má možnost ho chápat po svém. Pro nás, vědce, je zlo v neznalosti, ale církev učí, že neznalost je štěstí a všechno zlo pochází naopak z vědění. Pro rolníka jsou zlem daně a sucha, kdežto pro obchodníka obilím jsou sucha požehnáním. Pro otroka je zlem opilý pán, pro řemeslníka ziskuchtivý lichvář. Tak co je vlastně zlo, proti kterému se má bojovat, doně Rumato?“ Smutně se rozhlédl po posluchačích. „Zlo se nedá vyhubit. Žádný člověk není schopen snížit množství zla ve světě. Může jen poněkud zlepšit svůj vlastní osud, ale vždycky na úkor zhoršení osudu jiných. A vždycky budou králové, více či méně krutí, baroni, více či méně divocí, a vždycky bude omezený lid, nadšeně vzhlížející ke svým utla-čovatelům a nenávidějící svého osvoboditele. A to všechno proto, že otrok mnohem lépe rozumí svému pánovi, byť sebekrutějšímu, než svému osvoboditeli, neboť každý otrok si výborně dokáže představit sám sebe na místě pána, ale málokdo si představuje sám sebe na místě nezištného osvoboditele. Takoví už jsou lidé, doně Rumato, takový je náš svět.“
„Svět se neustále mění, doktore Budachu,“ řekl Rumata. „Známe dobu, kdy žádní králové neexistovali…“
„Svět se nemůže měnit donekonečna,“ namítl Budach, „protože nic není věčné, ani změny ne… Neznáme zákony dokonalosti, ale dokonalosti se dříve či později přece jen dosáhne. Podívejte se například, jak je uspořádána naše společnost. Jak krásný je pohled na tu přesnou, geometricky pravidelnou soustavu. Dole rolníci a řemeslníci, nad nimi šlechta, pak duchovenstvo a nejvýš král. Jak promyšlené, jak pevné, jaký harmonický řád! Co by se ještě mělo měnit na tomhle vybroušeném krystalu, který vyšel z rukou nebeského klenotníka? Neexistuje pevnější stavba než pyramida, to vám řekne každý trochu obeznalý architekt.“ Mentorsky zvedl prst. „Zrní vysypané z pytle se neuloží do rovné vrstvy, ale vytvoří takzvanou kuželovitou pyramidu. Každé jednotlivé zrnko se drží sousedního, aby nespadlo dolů. A stejně tak lidstvo. Chce-li vytvořit nějaký celek, musejí se lidé držet jeden druhého, a tak nevyhnutelně vytvoří pyramidu.“
„Copak vy opravdu pokládáte tento svět za dokonalý?“ podivil se Rumata. „Po setkání s donem Rebou, po věznění…“
„Ale ovšem, můj mladý příteli! Mnoho věcí se mi na světě nelíbí, mnoho věcí bych rád viděl jinak… Ale co mohu dělat? V očích vyšších sil má dokonalost jinou podobu než v očích mých. Ale nemá smysl, aby strom bědoval, že se nemůže pohybovat, ačkoli by asi rád utekl před dřevorubcovou sekyrou.“
„A co kdyby bylo možné změnit vyšší záměry?“
„Toho jsou schopny pouze vyšší síly…“
„Ale nicméně, představte si, že jste bůh…“
Budach se zasmál.
„Kdybych si mohl představit, že jsem bůh, stal bych se jím!“
„A kdybyste měl možnost bohu poradit?“
„Máte bohatou fantazii,“ řekl Budach s potěšením. „To je dobře. Vy jste gramotný? Výborně! S velikou chutí bych vás učil dál…“