Rumata opět usnul a v tu chvíli se mu zdálo, že Kira stojí na okraji rovné střechy budovy Rady s degravitátorem u pasu, a veselá, po-směvačná Anka ji nedočkavě postrkuje k jedenapůlkilometrové propasti.
„Rumato,“ řekla Kira, „já se bojím.“
„Čeho, maličká?“
„Ty pořád mlčíš a mlčíš. Mám strach…“
Rumata ji k sobě přitáhl.
„Dobrá, budu tedy mluvit a ty mě pozorně poslouchej. Daleko předaleko za sajvou stojí strašidelný nepřístupný zámek. Bydlí v něm veselý, hodný a legrační baron Pampa, nejhodnější baron v Arkana-ru. Má manželku, krásnou a vlídnou ženu, která nesmírně miluje Pampu střízlivého, a nemůže vystát Pampu opilého…“
Přestal mluvit a zaposlouchal se. Uslyšel cvakání mnoha kopyt po dláždění a hlučné oddychování mnoha lidí a koní. „Tady je to?“ zeptal se hrubý hlas pod oknem. „Mám dojem, že tady…“ „Stá-át!“ Po schůdkách zápraží zaduněly podpatky a hned nato několik pěstí zabušilo do vrat. Kira sebou trhla a přitiskla se k Rumatovi.
„Počkej, maličká,“ řekl a odhodil přikrývku.
„To jdou pro mě,“ zašeptala Kira. „Já to věděla!“
Rumata se s námahou vyprostil z jejích paží a přiskočil k oknu. „Ve jménu Páně!“ řvali dole. „Otevřte! Nebo vyrazíme dveře a bude to horší!“ Rumata odhrnul závěs a do pokoje vrazila známá poskakující záře pochodní. Dole podupávaly zástupy jezdců, zachmuřených černých mužů ve špičatých kápích. Rumata se chvíli díval dolů a pak si prohlédl okno. Podle zdejšího zvyku bylo do okenního rámu vsazeno napevno, otvírat se nedalo. Do vrat rachotivě bušili čímsi těžkým. Rumata nahmatal ve tmě meč a udeřil jílcem do skla. Střepiny se zvonivě rozsypaly.
„Hej, vy tam!“ houkl Rumata. „Copak, omrzel vás život?“
Rány do vrat utichly.
„To je dycky tak. Někdo něco poplete,“ ozval se zdola tichý hlas. „Hospodář je najednou doma…“
„A to nám vadí?“
„Vadí nám to, že na meče je nejlepší na světě.“
„A přitom říkali, že odjel a do rána se nevrátí.“
„Snad nemáte strach?“
„To ne, ale nemáme žádný pokyny, jak s ním. Abysme ho náhodou nezabili…“
„Svážeme ho. Majzneme ho po hlavě a svážem! Hej, kdo tam má samostříly?“
„Jen aby nemajznul on nás…“
„Neboj se, nemajzne. On dal takový slib, že nebude zabíjet, je to všeobecně známý.“
„Pobiju vás jako psy,“ řekl Rumata hrozivě.
Zezadu k němu přistoupila Kira. Slyšel, jak divoce jí buší srdce. Dole se ozval skřípavý poveclass="underline" „Vyrazte dveře, mládenci! Ve jménu Páně!“ Rumata se otočil a zadíval se Kiře do obličeje. Dívala se na něj jako kdysi, s hrůzou a nadějí. V suchých očích jí poskakovaly odlesky pochodní.
„Copak, copak, maličká?“ řekl vlídně. „Ty ses vylekala? Ty ses polekala téhle chamradi? Jdi se obléknout. Tady už nemáme co dělat…“ Chvatně si navlékl košili z plastického kovu. „Já je teď zaženu a pak odjedeme. Odjedeme k Pampovi.“
Stála u okna a dívala se dolů. Rudé záblesky jí přebíhaly po tvářích. Zdola zaznívalo praskání a dunění. Rumatovi se lítostí a něhou sevřelo srdce. Poženu je jako psy, pomyslel si. Shýbl se, aby našel druhý meč, a když se znovu vzpřímil, Kira už u okna nestála. Držela se závěsu a pomalu se sesouvala na podlahu.
„Kiro!“ vykřikl.
Jeden šíp ze samostřílu jí prolétl hrdlem, druhý jí trčel z prsou. Vzal ji do náruče a přenesl na postel. „Kiro!“ zavolal tiše. Vzlykla a křečovitě se napnula. „Kiro,“ řekl znovu. Neodpověděla. Postál chvilku nad jejím tělem, pak zvedl meče, pomalu sestoupil po schodech do předsíně a čekal, až pod náporem povolí vrata…
EPILOG
„A co potom?“ zeptala se Anka.
Paska se zadíval stranou, několikrát se dlaní plácl do kolena, shýbl se a natáhl ruku po lesní jahodě u svých nohou. Anka čekala.
„Potom?“ zamumlal. „Víš, Anko, on vlastně nikdo pořádně neví, co bylo potom. Vysílačku nechal doma, a teprve když jeho dům stál v plamenech, pochopili na hlídkové vzducholodi, že je zle, a hned se vypravili do Arkanaru. Pro všechny případy shodili na město pumy s uspávacím plynem. To už dům dohoříval. Nejdřív byli na rozpacích, nevěděli, kde ho hledat, ale pak spatřili…“ Trochu zaváhal. „Prostě… bylo vidět, kudy šel.“
Paska umlkl a začal si házet do úst jednu jahodu za druhou.
„No?“ pobídla ho Anka tiše.
„Došli až do paláce… A tam ho našli.“
„Jak?“
„No…, spal. A všichni kolem… taky… leželi… Někteří spali, a někteří… tak… Dona Rebu tam taky našli…“ Paska rychle pohlédl na Anku a znovu odvrátil pohled. „Vzali ho, tedy Antona, a dopravili na Základnu… Rozumíš, Anko, on o tom neřekne ani slovo. A vůbec teď mluví hrozně málo.“
Anka seděla bledá, vzpřímená a dívala se přes Paskovu hlavu na palouk před domkem. Borovice se lehce pohupovaly a šuměly, po modrém nebi pomalu plula kyprá oblaka.
„A co se stalo s tou dívkou?“ zeptala se Anka.
„Nevím,“ řekl Paska tvrdě.
„Poslouchej, Pasko, je to vůbec dobře, že jsem sem přijela?“
„No samozřejmě! Myslím, že z tebe bude mít radost…“
„A mně se zase zdá, že se někde schovává v křoví, dívá se na nás a čeká, až odjedu.“
Paska se ušklíbl.
„Tak to rozhodne ne. Toška nebude zalízat do křoví. On totiž neví, že jsi tu. Chytá někde ryby jako obvykle.“
„A jak se chová k tobě?“
„Nijak. Snáší mě. Ale ty — to je něco jiného…“
Chvíli mlčeli.
„Anko,“ řekl Paska. „Pamatuješ se na tu anizotropní silnici?“
Anka svraštila čelo.
„Jakou?“
„Jednosměrnou. Visela tam ta značka — vjezd zakázán. Vzpomínáš si, všichni tři jsme tam byli.“
„Vzpomínám. To řekl Anton, že ta silnice je jednosměrná.“
„Anton tenkrát šel dál za zákaz vjezdu, a když se vrátil, říkal, že prý tam našel vyhozený most a kostru fašisty přikovanou ke kulometu^
„To už si nevzpomínám,“ řekla Anka. „No a co?“
„Teď si na tu silnici často vzpomínám,“ řekl Paska. „Jako by v tom. byla nějaká souvislost… Silnice byla anizotropní stejně jako dějiny. Zpátky se jít nedá. Ale on šel. A narazil na přikovanou kostru.“
„Já ti nerozumím. Co s tím má společného přikovaná kostra?“
„Nevím,“ přiznal se Paska. „Jen se mi to tak zdá.“
Anka řekla:
„Nenechávej ho moc uvažovat. Pořád s ním o něčem mluv. Třeba vykládej hlouposti. Hlavně aby se přel.“
Paska si vzdychl.
„To vím taky. Jenže nemysli si, že mi někdy skočí na moje žvatlání. Chvilku poslouchá, ušklíbne se a řekne: Seď tady, Pasko, já se půjdu drobet projít. A jde. A já sedím… První dobou jsem jako pitomec chodil tajně za ním, ovšem teď už jednoduše sedím a čekám. Ale kdybys ty…“
Anka najednou vstala. Paska se ohlédl a taky vstal. Anka bez dechu sledovala, jak k nim mýtinou kráčí Anton — obrovitý, ramenatý, s bledým neopáleným obličejem. Nic se na něm nezměnilo, vždycky byl trochu podmračený.
Vykročila mu vstříc.
„Anko,“ řekl vlídně. „Anko, holka zlatá…“ Vztáhl k ní mohutné ruce. Nesměle se k němu přivinula, a hned zase odskočila. Měl na prstech… Ale ne, to nebyla krev, jen šťáva z lesních jahod.
ARKÁDIJ STRUGACKIJ BORIS STRUGACKIJ
Je těžké být bohem
Z ruských originálů Ulitka na skloně ze sborníku Ellinskij sekret,
vydaného nakladatelstvím Lenizdat, Leningrad 1966, a Ulitka na sklone z časopisu Bajkal 1968, č. 1 a 2 přeložil Libor Dvořák.
Z ruského originálu Trudno byť bogom, vydaného nakladatelstvím
Molodaja gvardija, Moskva 1964,
přeložil Jaroslav Piskáček.
Typografická úprava Milan Jaroš.
Kresba na obálce Viktoria Banová-Jiránková.
Vydání první (Je těžké být bohem vydání druhé),
Praha 1983. Vydalo Nakladatelství Svoboda