„Co tady děláš?“
Ani se neuhnul. Položil jsem mu ruku na rameno. Bylo jako ze dřeva. V prudkém záchvatu strachu uchopil jsem ho za paže. Pokoušel jsem se odtáhnout ho od stěny. Vzpíral se. Vtom jsem spatřil jeho tvář, tak bezvýraznou a klidnou, jako kdyby se vůbec nezúčastnila tohoto zápolení. Ruce mi klesly samy. V prázdné zatáčce chodby zvonily dutě dětské hlásky:
„Diokle!“
Ticho.
„Pro lidskou lásku, Diokle! Řekni něco! Co je s tebou, nepotřebuješ něco?!“
„Odejdi.“
V náhlém osvícení jsem si uvědomil, že tato část chodby je nejhlouběji do zádi vysunutým místem rakety, místem obráceným k Polárce. To znamená místem bližším Zemi než kterékoli jiné. Bližším o několik desítek metrů — v poměru k světelným rokům, které nás od ní dělily. Byl bych se dal do smíchu, kdyby to nebylo k pláči.
„Diokle!“ zkoušel jsem to znovu.
„Ne.“
Jak vyznělo srovnání těchto dvou výkřiků! Zřetelněji než nejdelší vysvětlování říkalo, že jeho „Ne!“ je něčím jiným než pouhým odmítnutím nabízené pomoci, že se nevztahuje pouze na mne, nýbrž na každého člověka, na celou raketu, Že je to „Ne!“ vmetené ve tvář všemu, co existuje; padl na mne pocit z mého příšerného snu; cítil jsem totiž, že se propadám do jakéhosi bezedná, ustoupil jsem a odcházel druhou chodbou čím dál tím rychleji, téměř poklusem, jako kdyby mě pronásledoval zpěv:
O této události jsem se neodvažoval nikomu říci. Odpoledne jsem zajel, tentokrát již úmyslně, do nultého poschodí. Mé podezření se potvrdilo. Zastihl jsem tam pět nebo šest lidí, kteří stáli v průsečíku chodeb a zírali do trychtýře, Jako by je hypnotizoval matný lesk pancéřového kotouče. Při zvuku mých kroků (začal jsem naschvál hlasitě dupat), proběhlo hloučkem stojících trhnutí a líně se rozešli různými směry. Zdálo se mi to neobyčejně podivné. Zajel jsem k Ter Haarovi a vyprávěl jsem mu o celé události. Dlouho přemýšlel. Napřed mi nechtěl nic říci; když jsem naléhal (domníval jsem se ne neprávem, že k této věci bude mít co říci), pravil konečně:
„Je těžké to definovat. Pro tento úkaz nemáme slov. V starověku by tento shluk lidí nazvali dav…“
„Dav?“ opakoval jsem. „Co to znamená? Má to snad něco společného s tak zvaným vojskem?“
„Ach ne, vojsko, to je spíš protiklad tohoto pojmu, to byla forma určité organizace, zatím co dav je neorganizovaný shluk většího počtu lidí.“
„Promiň,“ povídám, „ale jich tam bylo jen několik.“
„Nevadí, to je vedlejší! V minulosti, doktore, nebyli lidé bytostmi tak racionálními jako dnes. Když na ně působily neobyčejně silné pohnutky, přestali se řídit rozumem. Takový podnět nemusel nutně působit jednorázově, najednou, nýbrž třeba po dlouhou dobu. Naši současníci mají tak vysoký smysl pro odpovědnost za své činy, že se nikdy nepodrobují ničí vůli bez vnitřního souhlasu, který je výsledkem uvažování o situaci. Naproti tomu v minulosti, za mimořádných, životu nebezpečných okolností, na příklad při živelních pohromách, dav, jehož se zmocnila panika, byl schopen, musím to říci, doktore, dopustit se dokonce zločinu…“
„Ale dovol, co je to zločin?“ zeptal jsem se ho. Ter Haar si mnul čelo, nucené se usmál a řekclass="underline"
„Máš pravdu. V zásadě jsou to všechno mé bláhové domněnky. Snad jsem se mýlil. Známe příliš málo fakt, abychom mohli vyvozovat teorie. Víš ostatně, že jsem posedlý historií a snažím se měřit všechno jejími kategoriemi…“
Na tomto místě jsme rozmluvu přerušili; když jsem přišel do svého bytu, chtěl jsem si promyslit, co mi řekl Ter Haar, a dokonce jsem volal trionovou knihovnu. Měl jsem v úmyslu nahlédnout do nějakého historického díla, které pojednává o „davu“, ale neuměl jsem automatům vysvětlit, oč mi jde, a tak z celé věci sešlo.
Uplynul den a druhý bez významnější události. Dospěli jsme k názoru, že krize, kterou zavinilo zrychlení, minula. Následující události měly dokázat, jak hluboce jsme se mýlili.
V poledne příštího dne se objevil u mne nenadále mladý Nils Yrjola; vletěl do pokoje jako puma, volaje ve dveřích:
„Doktore! Hrozná věc! Pojď, pojď se mnou!“
„Co se stalo?“
Přiskočil jsem ke stolku, na němž mám stále připravený kufřík s nástroji a léky.
„Ach to ne, ne,“ řekl chlapec už trochu klidněji, „to ne, v parku někdo vypnul videoplastiku, povídám ti, ohavný pohled! Už je tam spousta lidí, pojď!“
Šel jsem, či spíše běžel jsem za ním, protože mě nakazil svým vzrušením.
Sjeli jsme výtahem dolů. Když se rozhrnula záclona divokého vína, zůstal jsem stát jako vrytý do země.
Přímo přede mnou vyhlížel park jako dříve; za květinovými záhony zvedala svou černou korunu kanadská jedle, dále bylo vidět balvany nad potůčkem a hlinitý pahorek s altánkem — ale to bylo všechno; kolem těch několika desítek metrů rostlinstva, kamení a země se zvedala holá kovová stěna, nezastřená vidinou nekonečných dálek. Těžko napsat, jak otřesný to byl pohled. Nehybné, jako neživé stromy v našedlém, kalném světle nouzových lamp, železné stěny a plochý strop, které je obklopovaly — ani stopy po modré obloze. Ohřátý vzduch se ani nehnul, ani nejslabší vánek nepohyboval větvemi.
Uprostřed se shromáždilo mnoho osob, které stejně jako já upřeně hleděly na tak otřesně výmluvné trosky iluze. Rozhrnuv závěs divokého vína, vběhl sem Yrjóla, rozhněvaný, s pevně stisknutými rty. Za ním jsem spatřil několik videoplastiků. Vyběhli nahoru; za chvíli zavládla úplná tma, videoplastikové vypnuli rezervní světla, aby znovu spustili stroje. A tu došlo k nejhoršímu. Ve tmě se ozval křik:
„Pryč s tím podvodem! Nechte to raději tak! Dívejme se na železné stěny, už máme dost těch věčných lží!“
Nastala chvíle napjatého ticha — a najednou vysvitlo slunce, nad hlavami zazářila modrá klenba oblohy plná bílých mračen, tváří se dotkl vonný, chladný vítr a malý kousek země, na níž jsme stáli, rozběhl se na všechny strany a rozsvítil se zelení až po vzdálené obzory. Lidé se vzájemně zpytavě pozorovali, jako by hledali toho, kdo ve tmě vykřikl, ale nikdo se neodvažoval hlesnout. Přestože nebe a světlo v parku byly vzkříšeny, jeden za druhým jsme jej mlčky opouštěli.
Teď už bylo docela jisté, že k něčemu musí dojít, ale nedalo se nic podniknout, dokud nebezpečí ještě nevykrystalizovalo, ale viselo pouze ve vzduchu; nevěděli jsme, proti čemu se budeme bránit. Padl návrh vypnout motory (z plánovaných sedmi tisíc kilometrů za vteřinu dosáhli jsme zatím dvou tisíc osmi set) a zmenšit rychlost, avšak astrogátoři jej po poradě zamítli, tvrdíce, že by to byl ústupek neznámu: