„Ať se projeví to nejhorší,“ řekl Ter Akonjan, jako by navazoval na památná slova Trehubova, pronesená před dvěma lety, „ať k tomu dojde a pak budeme bojovat, ale takto bychom žili v ustavičné nejistotě. I ta nejhorší jistota je vždycky lepší než nejistota!“
Uplynulo pět dní napjatého skrývaného očekávání, avšak nic se nedělo. Večer se ozývaly signály, motory dále zrychlovaly let rakety, počet nepracujících se snížil o dva, všechny kolektivy normálně fungovaly, konal se koncert a já jsem si opět začal namlouvat, že my, lékaři stejně jako astrogátoři, podléháme škodlivým vlivům cesty, jako ostatní, přeceňujeme bezvýznamnou událost a dáváme se svést vybájeným nebezpečím.
Šestého dne po události v parku měli jsme v nemocnici těžký porod. Přišlo na svět asphytické dítě. Jeho život visel na vlásku a déle než dvě hodiny jsem se na krok nehnul od postýlky, u níž pracoval pulsátor, který dodával kyslík k dýchání. Při vyčerpávající práci jsem na poslední události docela zapomněl. Teprve když jsem si — velmi unaven — umýval ruce v rohu sálu mezi porcelánovými a křišťálovými deskami, uviděl jsem v zrcadle svou vlastní tvář, svraštělou a zarudlou, v níž oči svítily jako při horečce — a vtom okamžiku na mne padl nepochopitelný strach. Poprosil jsem Annu, aby zůstala u matky, svlékl jsem krví postříkaný bílý plášť a tak, jak jsem byl, vyběhl jsem ze sálu. Výtah mě svezl do nultého poschodí. Když jsem uviděl prázdnou chodbu osvětlenou lampami, hluboce jsem si oddechclass="underline"
„Blázne,“ říkal jsem si, „blázne, jakými strašidly se to necháváš pronásledovat!“ Přesto však jsem šel dále. Před samou zatáčkou jsem uslyšel hlasy, jejichž zvuk mě zasáhl jako šlehnutí bičem. Třemi skoky jsem vběhl na polokruhovitě se rozšiřující prostranství.
V ústí nálevkovitého výklenku stál hustý shluk lidí. Namačkáni, obráceni ke mně zády, zatlačovali někoho, kdo jim bránil v další cestě. Vládlo naprosté ticho, bylo slyšet jen zrychlený dech jako při zápase. V jednom z nejbližších lidí jsem poznal Diokla.
„Co se děje?“ otázal jsem se přiškrceným hlasem.
Nikdo mi neodpověděl. Zachytil jsem pohled očí někoho ze zástupu, očí úplně bílých, a ozval se tlumený, vnitřně rozechvělý hlas:
„Chceme jít ven!“
„Tam je vzduchoprázdno!“ vykřikl člověk, který čelil davu. Poznal jsem ho. Byl to Yrjóla.
„Pusť nás!“ ozvalo se několik hlasů najednou.
„Šílenci!“ vykřikl Yrjóla. „Tam je smrt! Slyšíte? Smrt!“
„Tam je svoboda!“ odpověděl jako ozvěna hlas ze zástupu a Diokles — jistě to byl on — vykřikclass="underline"
„Nemáš právo nás zdržovat!“
Yrjola zatlačován ustupoval stále hlouběji do nálevkovitého výklenku. Černě se odrážel od pozadí osvětleného prostoru a jeho hlas zkreslený ozvěnou uzavřeného prostoru hučeclass="underline"
„Vzpamatujte se! Co to chcete udělat!“
Odpovědí bylo zrychlené oddechování. Yrjóla rozpřáhl ruce, marně se pokoušeje uzavřít jim cestu. Zástup se tlačil vpřed. Inženýr už se zády dotýkal pancéřového kotouče, který se leskl klidným kovovým svitem.
„Stůjte!“ vykřikl zoufale. Několik rukou se zvedlo k výklenku, kde bylo vidět osvětlený mechanismus uzávěru. Tu sebou Yrjóla trhl, odstrčil lidi, kteří se na něho tlačili, schoulil se, vytrhl malý černý přístroj, který měl za pasem, a pronikavě vykřikclass="underline"
„Blokuji automaty!“
KOMUNISTÉ
Kdo z nás si všímá automatů? Kdo z nás si uvědomuje jejich existenci, všudypřítomnou a nepostradatelnou jako je vzduch a pevná půda pod nohama? Kdysi v dávných dobách znepokojovala lidi myšlenka, že by se roboti mohli vzbouřit proti Člověku; kdo dnes pokládá takový názor za něco jiného než děsivý sen pomatence? Cožpak bychom mohli zkonstruovat automaty na ničení? Mohli, ovšem, ale stejně bychom mohli bořit vlastní města, vyvolávat zemětřesení a očkovat si nakažlivé choroby. Každé lidské dílo může být obráceno k záhubě člověka — důkazem toho jsou třeba vražedné prostředky, jaké kdysi vytvářely některé barbarské civilizace. Avšak nežijeme proto, abychom život ničili, ale proto, abychom ho podporovali a pomáhali jeho rozvoji, a naše automaty slouží tomuto jedinému cíli.
V době, kdy byly vypracovány projekty první výpravy k hvězdám, vynořil se před vědci nesmírně obtížný problém. Bylo možné, že obrovská rychlost rakety poruší normální funkci mozku, že slabší jedinci, neschopní vzdorovat tomuto škodlivému vlivu, upadnou do stavu zatemnění mysli a budou s to dávat automatům nesprávné, ba dokonce ničivé rozkazy. Tuto možnost museli předem vyloučit, proto byl zkonstruován speciální systém přijímačů, který mohl zablokovat všechny automaty na GEI. Tento systém měli v rukou vedoucí výpravy, plně si vědomi obrovské odpovědnosti, jaká na ně byla vložena. Tohoto prostředku se směli chopit jedině v krajním případě, kdy kritickou situaci nebylo možno zvládnout žádným jiným způsobem. Zablokování automatů bylo by nebezpečným precedenčním případem, protože automaty ještě nikdy za tisícileté historie naší civilizace nevypověděly člověku poslušnost. Proto hlouček lidí před vstupním příklopem strnul, když uslyšel Yrjólova strašná slova, a stál značnou dobu v nažloutlém světle jako zkamenělý.Vtom zaznělo v tichu zasvištění ostře přibrzděného výtahu. Hlavy se otočily nízkým půlobratem tím směrem. V pootevřených dveřích výtahu, který právě sjel do chodby, stál Ter Haar.
Shrbený, šel přímo proti zkamenělému davu, jako by vstupoval do prázdného prostoru. Ti, na které narazil pohledem, ustupovali mu z cesty, a uličku, která se tvořila za jeho zády, ihned uzavírali. Prošel jimi a na konci nálevkovitého výklenku vystoupil na práh uzávěru. Shora — jeho robustní postava čněla nad jejich hlavami — začal hovořit, zprvu téměř šeptem, až zavládlo takové ticho, jako by všichni najednou přestali dýchat. Všechny oči se obrátily k jeho temné postavě s neviditelnou tváří, zezadu poprášené žlutým světlem. Jeho hlas nabýval pozvolna na síle a duněl v uzavřené prostoře. „Vy, kteří chcete zhynout, věnujte mi deset minut svého života. Pak odejdu, já i on, a vy uděláte, co chcete udělat. Nikdo se neopováží vám v tom bránit. Dávám vám své slovo.“
Odmlčel se na několik úderů srdce. „Před tisícem dvěma sty lety žil v městě Berlíně člověk jménem Martin. Byla to doba, kdy jeho stát vyhlásil, že slabší národy mají být vyvražděny nebo odsouzeny do otroctví, a nařizoval svým vlastním poddaným, aby myslili ne mozkem, nýbrž krví. Martin byl dělníkem ve sklářské huti. Jako jeden z mnoha dělal to, co dnes dělají stroje: živými plícemi vháněl vzduch do rozžhaveného skla. Byl to však člověk a ne stroj, měl rodiče, bratra, děvče, které měl rád, a uvědomoval si, že je odpovědný za všechny lidi na Zemi. Za osudy zabíjených i zabíjejících stejně jako za osudy svých nejbližších.Takoví lidé se tehdy jmenovali komunisté. Martin byl jedním z nich. Stát komunisty pronásledoval a zabíjel. Museli se tedy skrývat. Tajné policii, tak zvanému gestapu, se podařilo Martina zatknout. Jako člen organizačního byra strany znal jména a adresy mnoha soudruhů. Chtěli po něm, aby je prozradil. Mlčel. Mučili ho. Mnohokrát zůstal ležet v krvi. Křísili ho. Mlčel dál. S polámanými žebry a vnitřnostmi rozbitými od ran holí byl odvezen do nemocnice. Léčili ho, a když se mu znovu vrátily síly, opět ho bili. Ale on mlčel dál. Vyslýchali ho ve dne i v noci, probouzeli ho silným světlem, kladli mu úskočné otázky. Nadarmo. Pak ho propouštěli na svobodu, aby po jeho stopě přišli na jiné komunisty. Martin to prohlédl a zůstával doma, a když už neměl co jíst, chtěl se vrátit do hutí, ale tam pro něho neměli práci. Hledal ji jinde, ale nikde ho nepřijali. Tu začal umírat hladem. Vysílen se potloukal po městě, ale nepokoušel se zajít k některému ze soudruhů, protože věděl, že je sledován.