Uvěznili ho po druhé a použili jiné metody. Martin dostal zvláštní čistou celu, dobrou stravu a lékařskou péči. Když gestapáci odjížděli zatýkat komunisty, brali ho s sebou; vypadalo to, jako kdyby je vedl on. Také musel být přítomen mučení uvězněných soudruhů a někdy musel stát před místností, kde se konal výslech a zmučené vodili kolem něho; říkali jim, aby se přiznali, že za dveřmi stojí jejich soudruh, který už všechno prozradil. Když volal na ty, které přiváděli, že je na tom stejně jako oni, gestapáci se smíchem předstírali, že je to součást smluvené komedie. V této době komunistická strana byla decimována. Práce byla stále přerušována a bylo nezbytné vyhýbat se všem, kdo byli podezřelí ze zrady. Komunistické letáky začaly varovat před Martinem. Gestapáci mu je ukazovali. Pak, aniž se ho na něco vyptávali, pustili ho na svobodu. Po několika měsících se Martin pokusil navázat opatrně spojení se soudruhy, ale nikdo se s ním nechtěl stýkat. Pak šel k bratrovi, ale ten ho nepustil do bytu. Mluvili spolu přes zavřené dveře. Také rodiče se k němu nechtěli hlásit. Matka mu dala bochníček chleba, ale to bylo vše. Znovu se pokoušel nalézt práci — marně. Byl po třetí uvězněn a vysoký důstojník gestapa mu řekclass="underline"
„Člověče, tvé mlčení už ztratilo nadobro smysl. Tvoji soudruzi tě už dávno pokládají za ničemu a zrádce. Žádný z nich o tobě nechce vědět. Při první příležitosti tě ubijí jako vzteklého psa. Slituj se sám nad sebou a mluv!“
Ale Martin přesto mlčel. Tu byl znovu propuštěn a hladový se toulal po městě. Nějaký neznámý člověk, kterého večer potkal, zavedl ho do svého bytu, dal mu najíst, opil ho alkoholem a pak mu vlídně vysvětlil, že teď už je úplně jedno, zdali bude mluvit nebo ne, a nebude-li mluvit, že bude popraven. Ale tato smrt mu také nepomůže, protože zemře s pověstí zrádce. Ale Martin mlčel. Ten člověk byl u gestapa a odvedl ho do vězení. Za jedné prosincové noci, dva roky od chvíle, kdy byl po prvé zatčen, vyvedli ho z cely a v kamenném sklepě mu vpálili kulku do týla. Před smrtí, když slyšel kroky těch, kdo ho přicházeli zabít, vstal a na stěnu své cely vyryl slova: ‚Soudruzi, já —, víc nestačil napsat. Tato dvě slova po něm zůstala, když přerušil své dvouleté mlčení. A jeho tělo se rozpadlo v jedné obrovské jámě s vápnem.
Avšak zůstaly dokumenty a kroniky gestapa, vržené do sklepů vězení při jedné z pozdějších válek. A z této památky z údobí pozdního imperialismu vytáhli jsme my, historikové, na světlo pozůstatky a vyčetli z nich příběh německého komunisty Martina.
A teď uvažujte! Tento člověk mlčel, přestože byl mučen a trýzněn. Mlčel, když se od něho odvrátili jeho nejbližší: rodiče, bratr i soudruzi. Mlčel, když už na něho nikdo kromě gestapáků nepromluvil vlídného slova. Byla přervána všechna pouta, která mohou spojovat člověka se světem, ale on stále mlčel — pohleďte, a toto je cena za jeho mlčení!“
Ter Haar zvedl ruku.
„Toto je cena za jeho mlčení, toto je nesmírný dluh, jakým jsme povinni my, žijící, tisícům a tisícům těch, kdo v pradávné minulosti umírali jako Martin, ale jejichž jména nám zůstala neznáma. Toto je jediný důvod, pro který umíral, věda, že ho žádný lepší svět neodmění za mučení, že jeho život navždy skončí v jámě s vápnem, že nepřijde žádná odměna, ani zmrtvýchvstání. Že však jeho smrt v tomto mlčení, které sám sobě uložil, uspíší příchod komunismu. A proto my podnikáme cestu k hvězdám, neboť on za to umíral, a proto existuje i komunismus — ale kde jsou komunisté?“
Po tomto výkřiku hněvu a bolesti nastalo krátké, strašné ticho. Pak historik řekclass="underline"
„To je vše, co jsem vám chtěl říci. Teď odejdeme, inženýre, a oni otevřou uzávěr a vymrštěni ven tlakem vzduchu vypadnou do vzduchoprázdného prostoru, prasknou jako krvavé bubliny a po věčnost budou kroužit vesmírem pozůstatky těl lidí, kteří zbaběle prchli před životem!“
Sestoupil z prahu a vyšel z kruhu lidí, kteří ho obklopovali. Krátkou chvíli duněly jeho kroky, pak zasvištěl výtah. Ale lidé stáli nehnutě. Někdo si přejel rukou po tváři, jako by s ní stahoval těžký, chladný závoj, kdosi zakašlal, někdo zasténal — nebo zavzlykal — pak sebou náhle všichni pohnuli a začali se rozcházet různými směry s hlavami sklopenými, s těžkýma, bezvládně visícíma rukama, které se při chůzi klátily jako bez života.
Zbyli jsme sami tři: Yrjóla na okraji uzávěru, drže stále v ruce blokovací přístroj, Zorin, opřený o stěnu s rukama zkříženýma na prsou, a já. Stáli jsme tak dlouho. Již jsem chtěl odejít, když se nad našimi hlavami ozvalo duté, táhlé houkání: byla už noc, zvučely výstražné signály, GEA zvětšovala rychlost.
GOOBAR — JEDEN Z NÁS
Oheň dal vzniknout planetám. Z ohně, z vychladlé hvězdné hmoty povstal život. V miliardách slepých pokusů vytvořila pružná, slizovitá látka vápenné krunýře a krev, žábry, srdce, oči, čelisti i vnitřnosti. Tak začalo rozmnožování, pohlcování, pomalý vzrůst a rychlý zánik. V boji o život vycházeli někteří živočichové na pevninu, jiní se vraceli do moří, ploutve se měnily v nohy, nohy v křídla, a ta opět v ploutve. Život se přetrhával, hynul v horotvorných epochách, tuhl v miliónech trupů a v chladnoucí lávě a stoupal jako vracející se hudební motiv, po každé jiný, a přece stále týž, úchvatná melodie plná bolesti, upadající v mlčení, smrt, a opět znovu zaznívající v hlubinách vod, na vrcholcích hor, ve věčném sněhu i v písčinách pouště.
Z tohoto nekonečně mnohotvárného příboje zániku a zrodu, z ustavičného boje, ze tmy a z hltavosti vznikl člověk, dal jméno planetě, jejímu bezejmennému nebi a všemu, co uviděl až po hvězdy. Tak začala stavba civilizace. Nebe — to bylo kdysi pokorné světlo planet, spadající s nebeskou hudbou po křišťálových sférách; na nehybné klenbě se chvěly roje hvězd poctěných vysvětlením, že jsou ozdobou na zdech, za nimiž se začíná říše věčného blaženství. Avšak člověk se nadarmo zaposlouchával do noci, aby zaslechl tu všespásnou hudbu nebes; zapochyboval a povstal proti nebi, zbořil klenby ráje, překročil vylhané hranice a vkročil do černé prázdnoty a přestože na své pouti nepotkával nic kromě hořících mlhovin, padajících z jednoho nekonečna do druhého, šel dál, hledaje nikoliv hudbu sfér, nýbrž odpověď na otázku, kde se narodil, čím je a co má dělat, aby se jeho život stal nepostradatelným pro svět.
My, první lidé, kteří letíme k hvězdám, neklesali jsme jen pod tíží samoty kosmického prázdna. Mučila nás nikdy nevyslovená, v hloubi duše skrývaná myšlenka, že naše strádání bude marné. Každý chápal, že člověk bude moci proniknout sotva k několika nejbližším sluncím, i kdyby se cestovalo rychlostí světla. Dosažení dalekých planetárních systémů, transgalaktické cesty, let napříč celé oblasti Mléčné dráhy vypadaly jako utopistický sen. Černé propasti, jimiž samo světlo proletí teprve za milióny let, uzavíraly cestu k hvězdám.