„Nevěděl?“
„Nemohl vědět. Aby provedl výpočet, potřeboval by několik minut. Nedopřál si je.“
Mlčel jsem. Ještě mi tanul před očima obraz, který jsem si odnesl z pilotní kabiny: prázdná velká místnost, odstraněné stopy katastrofy, a socha astrogátora s rukama na posledním, do konce nedotočeném kole. Yrjóla tiskl mou ruku silněji a silněji.
„Tys… ho neznal…“
Umlkl a já jsem letos po druhé uviděl plakat muže.
Příštího dne začali inženýři pokrývat vrstvou kovu plášť GEY v místě, kde byl protržen. Byly otevřeny nouzové východy a na vnější stranu pláště rakety nastoupila četa mechanoautomatů. Ameta pro mne přišel do nemocnice. Naskýtala se totiž jedinečná příležitost podniknout výlet do vzduchoprázdna.
Tam, kde se na nejdolejší palubě sbíhaly chodby, byly práce v plném proudu. Z šachty se každou chvíli vyklonil nějaký automat. Ostatní, které čekaly u transportéru, vykládaly na něj nástroje a kov; potom obrněný stroj, aniž se obrátil, vycouval pozpátku do výtahu krokem tak těžkým, že se zdálo, že se pod ním pronáší podlaha. Zájemců o procházku na vnější straně GEY se našlo neobyčejně mnoho, museli jsme tedy hezkou chvíli čekat, než na nás došlo. Konečně jsem byl v tlakové komoře. Ameta, připravený již na cestu, pomohl mi navléci skafandr. Vlezl jsem do něho široce rozšklebeným otvorem pro hlavu, pak mi vložili na ramena kulatou, vpředu a vzadu sklopenou desku, která se podobala velkým krajkovým okružím, jaká se nosila ve starověku s tím rozdílem, že místo krajek byla z kovu a byla dosti těžká, protože je v ní umístěn přenosný, výhřevný atomový reaktorek i dýchací přístroj. Na desku mi nasadili průhlednou přilbu, před očima se válcovitě zaoblující. Při každém pohybu jsem cítil, jak se mi po těle přesouvají silné vrstvy skafandru, vnější kovová, pokrytá lisovanou stříbrnou plstí, a vnitřní, na omak atlasová; v gravitačním prostoru nebyl ovšem pohyb v takovém oděvu lehký. Postrčen zezadu, dostal jsem se do tlakové komory: v okamžiku, kdy jsem si nasadil přilbu, světla pohasla v nažloutlý přísvit a já ztratil Ametu z očí.
Automat u východu zkontroloval posledním obřadným pohybem těsnění mých kyslíkových záklopek, pak se vnitřní dveře zasunuly. Několik vteřin bylo slyšet stále tišší syčení vzduchu, pak se pomalu otevřely vstupní dveře u mých nohou, protože je vnitřní tlak už nepřidržoval. Počal jsem sestupovat po žebříku, pak se poprvé po čtyřech letech octly napřed nohy, pak trup a hlava, na vnější straně rakety.
Držel jsem se posledního příčle žebříku a položil jsem nohy na pancéřový povrch GEY; magnety podešví se pevně přichytily. Postavil jsem se. V očích jsem ještě měl záblesky světla, které jsem si pod víčky přinesl z rakety. Po několika vteřinách zhasly poslední a já jsem prohlédl. Vnější plášť GEY byl zcela nehybný — při vytváření umělé gravitace rotovaly jako obrovský kolotoč pouze vnitřní obytné místnosti. Tady, kde jsem stál, vládla absolutní nehybnost. Nakupená mračna Mléčné dráhy obíhala tmu nezměrným kolesem, které předstíralo, že je to obzor.
Skafandr ztratil váhu, připadal jsem si bezbranný, nahý, celým povrchem těla vydán všanc kosmické prázdnotě. Ze strachu, aby mě nějaký neprozřetelný pohyb neodtrhl od pancéře ve tmě neviditelného, klesl jsem na něj a přitiskl jsem se k jeho tvrdému povrchu. Vzpomněl jsem si, že mě spojuje se vstupním otvorem dlouhé jistící lano, kterým byl skafandr opásán, dříve než jsme vyšli ven. Hledal jsem horečně jeho karabinku a náhodou jsem zmáčkl vypínač magnetů a zřítil jsem se do prázdna. Rozšířenýma očima jsem pozoroval, jak se lano líně rozvíjí a tvoří poletující volné smyčky (bylo nafosforizováno). Natahovalo se, napínalo jako dlouhá pupeční šňůra, až jsem zůstal viset šikmo nad raketou — nebo pod ní — protože ztráta gravitace porušila orientační smysl. Pohnul jsem se, zvedl jsem hlavu — černo a hvězdy; pohlédl jsem pod nohy — hvězdy. Na všech stranách mrtvá temnota a v jejích propastech vychladlý hvězdný prach. Dostal jsem prudkou závrať a křečovitě jsem zavřel víčka. Tep vyplňoval dutým zvukem malý prostor vzduchu kolem hlavy. Znovu jsem otevřel oči. Od známého obrazce Velkého vozu sklouzl můj pohled níž. Tam mezi? — a ä — Cassiopey svitila nehybná žlutavá jiskřička — Slunce; byla tak mizivá, tak nepodobná všem mým vzpomínkám, že jsem nepocítil ani nostalgii, ba ani údiv, ale jen lhostejnost, pod níž se skrývala nevíra, nepřístupná rozumovým argumentům, že toto zrníčko prachu, ničím se nelišící od tisíců ostatních, je světlem mé vlasti.
Chtěl jsem se podívat na GEU. Myslil jsem, že uvidím, jak se vznáší v prostoru jako temné, štíhlé vřeteno — ale neuviděl jsem nic. Po druhé mi sevřela hrdlo příšerná hrůza; hlavou mi šlehla děsivá myšlenka, že se lano uvolnilo a já zůstal sám v černém nekonečnu. V záchvatu panického strachu začal jsem sebou divoce zmítat, abych se něčeho zachytil, abych se přitiskl k nějakému pevnému bodu. Nadarmo jsem se svíjel jako slepý červ. Srdce mi tlouklo jako kladivo, oči bloudily po horizontu. Všude miliardy nehybných hvězd, z nichž vycházelo světlo tak slabé, že jsem v něm neviděl ani své vlastní natažené ruce, jako bych se sám rozpustil v této černi, která všechno rozleptávala. Existoval pouze šum krve a černé nekonečno — nic více.
Najednou se v mém zorném poli ukázal dlouhý bílý had: lano, které mě spojuje s raketou. Napjal jsem zrak, až to zabolelo, zahlédl jsem GEU, či spíše vytušil jsem její rybí tvar z toho, že na jistých místech prostoru nesvítily hvězdy. Takto, jako černý stín, odrážela se raketa od jižních galaktických shluků. Chvatně jsem svinoval lano a za chvíli jsem oběma koleny najednou narazil na plášť rakety. Vzpomněl jsem si na magnety v botách — zapnul jsem je. Teď jsem mohl chodit. V černi, která mě obklopovala, zablýsklo najednou zelené světýlko — lampička, jakou má vzadu límec každého skafandru. Kdosi tam stál a díval se na pracující mechanoautomaty. Přiblížil jsem se k tomu místu. Mechanoautomaty dvěma řadami obstoupily trhlinu, zející v pancéři. Několik přicloněných reflektorů osvětlovalo pracoviště. V jejich světle bylo vidět zubaté okraje trhliny, vrhající obludné stíny, zkroucené a zprohýbané žárem, jaký tu panoval ve chvíli srážky. Zatím co jedny automaty odřezávaly tyto ocelové cáry, zašívaly ostatní ránu biči elektrických plamenů a další, které je následovaly, obrušovaly svary. Zpod jejich ramen vyletovaly do tmy trsy fialových a zlatých jisker. Byla to neobyčejná podívaná, jako kdyby nějací tvorové schoulení pod věčnými hvězdami tvořili barevné, okamžik trvající vesmíry, které ve chvíli vzniku ihned hasly. Na druhé straně zářilo druhé zelené světélko. Zamířil jsem k němu. Znovu mě obklopily hvězdami prosycené tmy. Nechtělo se mi věřit, že se GEA opravdu pohybuje. Přesvědčoval jsem se o relativitě pohybu: rychlost je prázdným pojmem, neudáme-li soustavu, v níž se pohyb děje.
Z počátku se mi zdálo, že člověk, který tu stojí sám, je Ameta, byl však vyšší než pilot. Zvedl jsem ruku, abych mu ji položil na rameno. Sama klesla dolů. Byl to Goobar. Stál s rukama zkříženýma na prsou, matně osvětlen nedalekým mihotáním jisker, a s pohledem upřeným do nekonečné prázdnoty vesmíru se usmíval.
POČÁTEK EPOCHY
Nevím, kdy jsem se do Anny zamiloval. Muselo k tomu dojít dávno, ale pochopil jsem to až při katastrofě, která nás oloupila o druha. Naše soužití nebylo ani teď pásmem dní lehce a klidně se odvíjejícím, cesta nesla s sebou příliš mnoho událostí, s nimiž jsem se nedovedl vypořádat, býval jsem rozzlobený, bezradný a zdrcený tragickými událostmi, avšak tehdy ji miloval i můj smutek, a vždycky jsem po ní tesknil, i tehdy, když byla nejblíž.